Bolševici se neodvážili zakázat náboženství jako takové ( svoboda vyznání je zakotvena v mezinárodních úmluvách), tak alespoň trestali věřící, když jako věřící jednali. Kláštery a řeholní řády byly zákonem z roku 48 zrušeny, přesto ještě v roce 50 několik desítek dvacetiletých dívek do kláštera tajně vstoupilo ( novicky) .
Milosrdné sestry, páriové komunistické Republiky československé.
Po bolševické únorové revoluci z 25.2.48 komunisté milosrdné sestry nemilosrdně vyhnali z nemocnic, v nichž většina z nich prožila celý svůj život, a v nichž zcela nezištně a skromně vykonaly mnoho dobrého pro celé okolí.
Jeptišky, které přežily komunistické sběrné tábory, skončily jako řádové sestry bez řeholí ( bez společného řeholnického života) ve zchátralých starobincích či v ještě zchátralejších ústavech pro postižené ( k opuštěným či osiřelým zdravým dětem je komunisté nepustili, protože ty by si jejich lásku, kterou by jim bezpochyby daly, mohly zapamatovat, a nepovažovaly by je v dospělosti za třídní nepřátele) ...
V těchto hrůzných státních ústavech pro izolaci lidských tvorů, kteří nepřišli na svět s dokonalou výbavou, aby se dokázali sami o sebe postarat, natož aby pochopili a převzali ideologii Strany, měly jeptišky stejný plat jako apatičtí civilní zaměstnanci, kteří v těchto ústavech jen odpočítávali hodiny do konce směny ...
Přestože náročná práce jeptišek byla nesrovnatelně „ kvalitnější „ , jak v různých dokumentech popsali zejména rodiče postižených dětí, kteří se divili, jaké pokroky pod vedením milosrdných sester jejich dítě učinilo, dostávaly zhruba 500 Kč měsíčně.
Stejně jako skromné jeptišky, které pokorně snášely svůj trpký úděl, třebaže za komunistického režimu nebylo nikoho, kdo by je lidsky pochválil, se příkladně dokázali postavit k těžké práci zatčení kněží a řeholníci ( z mužských řeholí se bolševici nejprve vrhli na řád praemonstrátů) - Češi, Slováci, Rusíni – drali peří, kydali hnůj, pracovali v dolech, a některé neopustil ani humor.
Ani po propuštění z lágru, pokud přežili, nevystavovali na odiv své rány a bolesti, aby vzbudili útrpnost, jako někteří straničtí funkcionáři, kteří spadli pod mlýnské kolo, které sami se štvavou třídní ideologií roztočili, a poté v letech šedesátých na veřejnosti naříkali, jak v bolševických žalářích trpěli.
K „ historické“ události za „ lidové“ Republiky československé došlo v 3/68 u příležitosti Mezinárodního dne žen, kdy představitelky ženských řádů a kongregací přijala ve Valdštejnském paláci Dubčekova ředitelka sekretariátu pro věci církevní na ministerstvu kultury dr. Erika Kadlecová, a oficiálně poděkovala všem řádovým sestrám za jejich práci.
Následující „ upřímné besedy“ se zúčastnila i předsedkyně Českého svazu bolševických žen Jarmila Knoblochová.
Problémem bolševiků bylo tajné vysvěcování kněží ( oficiálně mohlo být ročně vysvěceno 30 kněží, jejichž jména vláda odsouhlasila ) ...
Po tajně vysvěcených knězích bolševici pátrali všemi prostředky, zejména do tajných církevních seminářů/ kroužků nasazovali své agenty, z nichž mnozí vstoupili do KSČ 25.2.48 se zpětným razítkem ( běžná praxe československých komunistů, kteří takto přijímali zejména prominentní představitele vědecké a kulturní obce, kterým bylo „ hloupé „ vstoupit do Strany 25.2.48) .
V 6/68 1. náměstek ministra zahraničních věcí dr. Ján Pudlák, pozdější šéf Ústavu mezinárodních vztahů, prohlásil, že „ úplná normalizace vztahů s Vatikánem není důležitá, a že , ostatně, neexistovala ani za 1.republiky “ , což byla pravda, avšak „ zdrženlivost“ 1. republiky k Vatikánu byla dána úzkým propojením bigotně katolických Habsburků s Vatikánem, což v roce 68 již nebylo aktuální ...
1983 se stal vedoucím sekretariátu vlády pro věci církevní Vladimír Janků, předtím to byl Karel Hrůza, jenž v roce 82 doprovázel US evangelického kazatele Billa Grahama /1931-1991/, se kterým se objímal i Ronald Reagan, při jeho návštěvy Prahy – Graham měl kázání ve dvou pražských kostelech, v Lidicích a v Brně .
V 9/83 byl papež Jan Pavel II. ve Vídni – čsl. vláda pražskému arcibiskupu Františku Tomáškovi /1899-8/1992, od roku 76 kardinálem, od 77 arcibiskupem/ zakázala do Vídně jet, kardinál Tomášek dostal infarkt, a byl v nemocnici.
Poté se národ dohadoval, zda byl omluvný dopis kardinála Tomáška papeži autentický .
V každém případě zákaz jet do Vídně znamenal hlubokou roztržku pražského arcibiskupství s vládou, a roztržku vlády s Vatikánem.
Vatikán po pádu bolševismu prohlásil : „S komunistickými režimy to bylo vždycky těžké, s Československem ještě těžší „ ...
11.1.90 vídeňský list Kurier napsal :“ 92letý arcibiskup Tomášek nevidí důvod k omluvě sudetským Němcům za jejich vyhnání „ ( arcibiskup Tomášek poté své prohlášení zmírnil s tím, že „ deportace Němců nejsou ospravedlnitelné „) ...
Sudeten-Post z 19.10.92 uvádí : „ Pražský kardinál Tomášek na rozdíl od kardinála Rudolfa Berana /1887- 1954/, jenž se statečně bolševikům postavil, se za komunistického režimu jen hrbil, a snažil se nevyčnívat“ – tímto hodnocením kardinála Tomáška až po jeho smrti list Sudeten-Post svoji „ statečnost “ rovněž neprojevil.
Čeští katoličtí kněží měli i jinou tvář, jak uvádí některé příběhy zaznamenané v Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ost-Mitteleuropa, ed. Bundesministerium für Vertriebene, Mnichov, zpráva č. 50, strana 266-68.
„ Za Protektorátu mi jeden vysoce postavený německý úředník z Říše řekl :
“ Nechápu vás sudetské Němce, že nevycházíte s Čechy. Jsou velmi milí a přátelští „ – o 2 roky později v 5/45 tohoto Němce Češi táhli po Václavském náměstí přivázaného polomrtvého k autu, dokud nevypustil duši „ ..
Madˇarský Žid Sandor Kovac, jenž se přes Čechy v 6/45 vracel z německého KL, uvedl :
“ Ženy a děti Češi polévali benzínem, a zaživa upalovali, nebyla to jen „ lůza“ , NKVD partyzáni a bývalí kolaboranti, ale i dámy v elegantních kostýmcích, které patrně ještě nedávno flirtovaly s německými důstojníky, a tedˇ běhaly po ulicích s bičíky v ruce, a vyhledávaly německé civilisty “ ...
Pogromů na německé civilisty se podle těchto výpovědí aktivně účastnili i někteří čeští katoličtí kněží, zatímco jiní umírající německé katolíky odmítali vyzpovídat a dát jim poslední požehnání, např. v Libenci to byl Msgr. Stašek z předválečné Lidové strany.
V první poválečné již v polobolševické vládě byli i dva katoličtí kněží, významní představitelé Lidové strany, Msgr. Jan Šrámek/1870-1956/, místopředseda vlády, a Msgr František Hála/1893-1952/. ministr pošt.
Msgr Jan Šrámek musel po 25.2.48 ze svého postu šéfa Lidové strany odstoupit, nahradil jej Alois Petr, kterého řídil „ bolševický“ kněz Josef Plojhar, prosazovatel bezpodmínečné kolaborace s bolševiky.
Ani Msgr Šrámek, ani Msgr Hála neprotestovali proti násilí páchaném na německých civilistech ( jejichž deportace Stalinovi předběžně odkývali Anglosasové již v roce 43 ) .
Diář katolického kněze Hermanna Schuberta z českého sběrného tábora zmiňuje mladého katolického kněze Josefa Nováka, jenž se k zadrženým německým civilistům choval arogantně beze špetky slušnosti.
27.8.45 byl českými ozbrojenci v uniformách zastřelen Cölestin Baier, kněz z Merkelsdorfu, musel si vykopat vlastní hrob, stejně tak byli českými ozbrojenci v uniformách v lese zastřeleni dva kněží z benediktinského kláštera v Broumově/Braunau, také si museli vykopat hroby.
Jeden sudetský Němec, jenž byl odsouzen k pracím v lomu Valtrovice uvedl, že mu český dozorce řekl :“ Náš biskup prohlásil, že když k němu přijde Čech s tím, že zabil Němce, že mu hned dá rozhřešení „ ...
