První polovina roku 1968 byla mezinárodně velmi bouřlivá : v 4/68 se poprvé představila západoněmecká Frakce Rudé armády, druhý den 4.4.68 byl v Memphis zavražděn baptistický kazatel Martin Luther King, a 5.6.68 byl Los Angeles spáchán atentát na Roberta Kennedyho, jenž zemřel o den později ...
Květen 68 studentské bouře (nejprve vypukly na varšavské univerzitě v 3/68 ).
Stávky a studentské bouře z 5/68, které začaly poté, co vláda nechala 3.5.68 policií evakuovat Sorbonnu, čímž rozpoutala bitvu se studenty v Quartier Latin, de Gaulla značně rozhodily.
CHDG nedokázal ve svých 78 letech mládež, zapalující automobily v pařížských ulicích, pochopit, ale byl připraven některé její požadavky přijmout.
CHDG nerozvážně požadoval, aby o reformách rozhodlo referendum, ale obezřetný Pompidou jej přemluvil, aby místo referenda rozpustil Národní shromáždění.
Pompidou pochopil, že se levice svými excesy v očích francouzské veřejnosti zdiskreditovala, a proto radil rozpustit parlament, a vypsat předčasné volby, což okolí de Gaulla považovalo za sebevraždu, nicméně CHDG nakonec Pompidoua poslechl .
Situaci pro de Gaulla tak svojí chladnokrevností zachránil Georges Pompidou.
30.5.68 za studentských bouří CHDG tajně a překvapivě navštívil gen. Massu, velitele francouzských sil v Německu, v jeho genštábu v Baden Badenu.
Přiletěl vrtulníkem, co spolu dvě hodiny projednávali, je dodnes pro historiky záhadou, někteří tvrdí, že se ujištˇoval o generálově nevyzpytatelné loajalitě ...
Jediný svědek, gen. Massu, později neloajálně prohlásil, že „ de Gaullovi se tehdy situace vymkla z rukou, a tak přišel k němu na radu – Massu mu poradil, a zachránil tak Francii „ ...
Záhada setkání pokračovala i druhý den, kdy se CHDG znenadání objevil na recepci, kterou pro sovětského maršála Pjotra Koševoje /1904-1976/, velitele SU vojsk v Německu, uspořádal gen. Massu, na které de Gaulle generálu Massu řekl pár ostrých slov.
Syn CHDG Philippe de Gaulle ve své knize De Gaulle, mon pére prohlásil, že se gen. Massu chtěl CHDG pomstít za svoje sesazení ze všech funkcí v Alžírsku z 1/60) ...
V 7/69 gen. Massu krátce po de Gaullovi odešel z armády do důchodu,a vydal několik vzpomínkových knih – la Vraie bataille de l´Alger ( na tuto knihu odpověděl protiknihou Pierre Vidal-Naquet: La Torture dans la République ), le Torrent et la digue, Sept ans avec Leclerc, l´Aventure Vietminh, le Soldat méconnu, Baden 1968.
Týž večer, kdy se CHDG vrátil z Badenu do PAR, pronesl svůj třetí nejzávažnější rozhlasový projev (18.6.40 , 1960 při intervenci v Alžírsku, a 30.5.68 ), po kterém studentské demonstrace ustaly.
CHDG mj. pronesl : “ Neodstoupím, ani neodvolám premiéra, jenž si zasluhuje úctu všech. Místo toho rozpouštím parlament, a pověřuji prefekty dohledem nad klidem v prefekturách. Nové parlamentní volby se budou konat v termínech, které stanovuje ústava „ ...
CHDG v tomto projevu ostře napadl FKS a ultralevici, a obvinil jejich buňky z podněcování nepokojů ( na „francouzském jaru“ se silně podílely maoistické buňky, a samotnou FKS intenzita nepokojů zaskočila ) ...
Premiér Pompidou prohlásil, že má důkazy, že studentské bouře jsou financovány ze zahraničí, CHDG cynicky poznamenal, že je komické, že většina studentských agitátorů nemá francouzské občanství ...
Pár měsíců před bouřemi v Nanterre francouzské zpravodajské služby hlásily příchod desítek východoněmeckých agentů, kteří stáli již za nepokoji i jinde v západní Evropě a v Africe, zejména agentů z Ligy socialistických a revolučních studentů, v jejímž čele stál neblaze proslulý Rudi le Rouge alias Rudi Dutschke, agitátor východoněmecké STASI ( SU velvyslancem v PAR byl v letech 65-71 nechvalně proslulý specialista na " zvláštní " mise Valerij Zorin /1902-1986/, organizátor 25.2.48 v Praze a vraždy Jana Masaryka ) ...
Tito agenti se ubytovali v Quartier latin, a spolu s francouzskou levicí se v 5/68 pustili do pouličních bitek.
Mezi východoněmeckými agenty byl policií zadržen Daniel Cohn-Bendit, jenž se 1945 narodil ve Francii v židovské rodině německého původu, žil a studoval ve Francii (v Nanterre ), ale aby nemusel do armády, odmítal si zažádat o francouzské občanství, zato se stal mluvčím všech pozdějších pařížských demonstrací, při kterých studenti demolovali a zapalovali vše, co jim přišlo do cesty ...
Zpravodajské služby navrhovaly, aby všichni tito zahraniční agenti provokatéři byli zatčeni a vyhoštěni, ale vláda a pařížský policejní prefekt to odmítli z obavy, aby taková akce nebyla považována za „provokaci „.
Daniel Cohn Bendit nakonec stejně musel Francii opustit, takže odjel „dělat“ politiku do NSR, kde se přátelil s Joschkou Fischerem, a v 80.letech se Zelenými.
Od roku 94 je europoslancem.
Mnoho států se již nemohlo dočkat, až CHDG odejde z politické scény : US (odchod z voj. složek NATO, de Gaullova koncepce vojenského spojenectví od Uralu po Atlantik s omezením vlivu US, kritika vietnamské války) ,Velká Británie ( vetování jejího vstupu do EHS), od 6/67 Izrael ( CHDG se otevřeně postavil na stranu Arabů ), Kreml …
CHDG ve svém TV rozhovoru pro Michel Droit ze 7.6.68 uvedl, že byl na jaře 68 „ velmi unaven, a již počtvrté 29.5.68 zamýšlel z politické scény nadobro odejít, tak jako v roce 45, kdy byl premiérem bez pravomocí, v roce 54 ( puč proti němu ve vlastní straně RPF) , a 5.12.65 ( v prezidentských volbách nad Mitterrandem zvítězil jen 55% hlasy) „ …
Rozchod s věrným „ úředníkem“ Pompidouem
Červnové volby přinesly drtivou většinu gaullistům - 358 ze 487 křesel, což bylo a je ve francouzském parlamentarismu unikátním výsledkem ...
Levice svými činy sama sebe dekapitovala, do parlamentu nebyl zvolen ani významný odbojář Pierre Mendes France ...
Pompidou ( adoptovaný syn Alain * 1942), od 1945 šéf kabinetu CHDG, se podílel se na vyjednávání s alžírskou FLN ve švýcarském Luzernu a Neuchatel, na vypracování dohod z Evian, v letech 62-68 byl de Gaullovým premiérem, nicméně, když 1962 nastupoval po premiéru Michel Debré, nikdo z širší veřejnosti tohoto „ kancelářského úředníka“ neznal ...
Poté, co se Pompidou ukázal být prozíravější při květnových nepokojích v PAR, vládlo mezi CHDG a Pompidouem napětí.
CHDG si dobře uvědomoval, že červnové volby byly osobním vítězstvím Pompidoua , jenž před generálem pod tlakem své ambiciózní manželky začal nepokrytě dávat najevo své prezidentské ambice, což de Gaulla rozčilovalo nejvíce.
Proto váhal s jeho opětovným jmenováním do funkce premiéra, a když paní Pompidou na CHDG naléhala, aby s manželem veřejně poobědval, a tím jej podpořil, CHDG odmítl, a premiérem v 7/68 jmenoval Maurice Couve de Murville /1907-1999/, vichystický úředník, od 6/43 gaullista, po válce diplomat ( Pompidou, strůjce volebního vítězství gaullistů z 6/68, tak byl jako nebezpečný pretendent o „trůn“ v 7/68 odstraněn z funkce premiéra) ...
Aféra MARKOVIČ ( viz můj článek Angolagate IV, Delon a Řád Slunečního chrámu)
V 10/68 propukla aféra Markovič, která měla Pompidoua zdiskreditovat přes jeho manželku Claude, druhá velká aféra po aféře Ben Barka, kterou jisté gaullistické kruhy chtěly Pompidoua odstranit z politického života ( válka mezi gaullisty věrnými generálovi CHDG / “ historickými „ gaullisty, a gaullisty pompidouovci ) ...
Pompidou z vykonstruovaného obvinění, že se jeho žena podílela na orgijích pořádaných Delonem a jeho kumpánem srbským bodyguardem Markovičem, obvinil „tajné služby“ Elysejského paláce ( Foccarta), později přímo Elysejský palác.
Pompidou se strašlivě urazil, že jej Elysejský palác nejen předem nevaroval, ale ani poté nepodpořil.
Poté Pompidou odjel na „dovolenou“ do zahraničí – původně zamýšlel do Jugoslávie, ale protože byl Markovič Srb, odjel raději do Itálie.
V 1/69 poté v Římě vzbudil pozdvižení, když veřejně prohlásil, že „ hodlá kandidovat příštích prezidentských volbách,“ s drzou poznámku na adresu CHDG „ budou-li nějaké“ ...
Tedˇse zase urazil de Gaulle, a na otázky tisku prohlásil, že „ svůj mandát bude vykonávat až do konce, takový je jeho úmysl, a taková je jeho povinnost .“
Přesto 12.3.69 ještě Elysejský palác z iniciativy de Gaullovy manželky Yvonne pozval manžele Pompidouovi na oběd do Elysejského paláce, tak jak si to Pompidouovi přáli již dříve, aby to každý viděl, a věděl.
Avšak oběd, kterému asistoval i de Gaullův oblíbenec Michel Debré a jeho manželka, probíhal velmi ponuře. Tak ponuře, že Pompidou raději návštěvu ihned po jídle ukončil, aniž by se s de Gaullem usmířil.
Oba se při tomto obědě viděli naposledy.
Aféra Markovič, ve které se veřejně mluvilo o „nějakých“ fotkách, na kterých je manželka Pompidoua, účastnící se divokých orgií, pořádaných Delonem a Markovičem, Pompidoua po zbytek života těžce poznamenala.
Le Monde 3.10.68 uveřejnil krátkou zprávičku o události, která se brzy měla stát státní aférou :
„Před Delonovým domem u Elancourt (Yvelines) u Paříže bylo ve veřejném odpadním kontejneru nalezeno tělo neznámého muže ve věku mezi 30-40 lety s prostřelenou hlavou, zabalené v námořnické plachtě “.
Muž byl identifikován jako 31letý Srb Stefan Markovič, pro majetkové delikty několikrát trestaný Delonův bodyguard, žijící v dvoupokojovém apartmá v Delonově hotelu, v pařížské 8e rue de Messine „ .
Šlo o sociálního parazita, jenž pro Delona vyřizoval všechny „ špinavé“ záležitosti, např. vymáhání dluhů, vydírání a podplácení, ale organizoval pro něj i „ divoké mejdany „, kterých se díky „charisma“ Delona zúčastňovaly i známé osobnosti, které Markovič tajně fotil a vydíral ...
Když se Delonovi v létě 1968 rozváděli, měl krátký poměr s Nathalie, Delonovou ženou .
Playboy Markovič byl naposledy viděn na chodníku před svým bytem, jak nastupuje do taxíku, 22.září. Od té doby jej nikdo neviděl, až prvního října byla nalezena jeho mrtvola uprostřed veřejných kontejnerů na odpad.
Tělo Markoviče bylo dvakrát podrobeno pitvě, ale proces již nikdy nebyl obnoven, protože na tom nikdo neměl zájem ...
Alain Delon, jenž s Romy Schneiderovou natáčel v Saint-Tropez film La Piscine, byl vyslýchán na policii, a také Nathalie Delonová.
Fotka Delona s želízky na rukou proběhla mnohými listy.
Nebyli sice z ničeho obviněni (Delon měl perfektní alibi – v době vraždy natáčel v Saint Tropez), ale hlavním podezřelým zůstal Delon i nadále – Markovič totiž pár dní před smrtí napsal zneklidňující dopis svému bratrovi Alexandrovi do Jugoslávie, ve kterém tvrdil, že „ jestli se s ním něco stane, nechal jej Delon zavraždit svým korsickým přítelem Francois Marcantonim “ ( vzhledem k tomu, že Markoviče pro zdárný průběh vládní aféry zavraždily tajné služby, mohly za něj napsat i tento dopis) ...
Francois Marcantoni, bývalý korsický odbojář, jenž vydržel veškerá mučení na Gestapu(Marcantoni vypadal jak Golem), poté co jej Gestapu zraněného při akci vydala francouzská policie, po válce vyznamenaný za statečnost, se po válce živil profesí zločince. Byl několikrát trestaný za bankovní loupeže a vydírání bývalých kolaborantů ...
Marcantoni byl zatčen 15.10.68, a vyslýchán 52 hodin.
Jeho výsměšný postoj vyšetřujícího soudce dopálil tak, že jej obvinil ze spolupachatelství, a poslal jej do vazební věznice ...
Pro nedostatek důkazů však trestní řízení proti Marcantonimu bylo v roce 76 zastaveno ( v roce 74 na záhadnou nemoc krve zemřel i Pompidou) .
Další Srb Bořivoj Ačkov ( později hlavní svědek při procesu v této kauze, jenž podle oficiální srbské verze 1992 jako nepohodlný svědek francouzských a srbských tajných služeb spáchal sebevraždu, obě služby spolu úzce spolupracovaly, mj. za války v Bosně ) poslal z vězení Delonovi dopis ( který vězeňská správa zadržela, a předala srbským tajným službám ), ve kterém psal, že „ Markoviče doprovázel na jeden večírek, kde si dvojice vyměňovaly partnery, a že Markovič o jedné dámě prohodil : “ Tamhleta blondýna je manželkou premiéra ! “ ...
Kdo napsal za pologramotného Ačka tento dopis, a kdo dopis přikázal napsat, vypátráno nebylo.
17.10.68 týdeník extrémní pravice Minute na dvojstránce uveřejnil :
“ Přítelíček známých osob si velmi draze nechával platit za kompromitující fotografie z večírků poněkud zvláštní povahy, které se pořádaly v té či oné luxusní vile v Yvelines „ ...
V článku se zejména hovoří o tom, že se těchto večírků zúčastňovala jedna „vysoce postavená dáma „ .
Historka nabyla na obrysech po lednovém (1969) prohlášení Pompidoua v Římě, že se bude ucházet o prezidentskou kandidaturu – touto dámou měla být Claude Pompidou, manželka expremiéra, v 6/68 de Gaullem sesazeného, a nahrazeného Mauricem Couve de Murvillem.
Historka obíhala po Paříži, Georges Pompidou stále vůbec nic netušil - až se mu to odvážil naznačit jeden jeho spolupracovník …
Rozhorlení Pompidoua dosáhlo vrcholu, když právní zástupce Marcantoni, Jacques Isorni, mu poslal dopis, v němž naznačil, že žádá, aby byl spolu s manželkou předvolán k soudu (soud jeho žádost zamítl).
Pompidou nikdy nezapomněl zejména premiéru Murvillovi, že jej ohledně dopisu z vězení nevaroval, a že vůbec takové historce takového kriminálníka vláda přikládala váhu ( obvinění bylo vykonstruované, její kompromitující fotky nikdo nikdy neviděl )...
Když se Pompidou dostal v 6/69 k moci, nařídil celou věc „prošetřit „, tj. zlikvidovat onu buňku „ historických gaullistů v SDECE.
Pompidou pověřil pluk. SDECE Beaumonta, aby vypátral, kdo za rozšířením této historky stojí.
Zástupce šéfa SDECE pluk.Beaumont zjistil, že za pomluvou stojí jistá pařížská skupinka, rekrutována a manipulována skupinou důstojníků ze SDECE, příslušníků SAC.
Šlo o kapitána Paula Sentenac (bývalého odbojáře), a dva civilisty,kteří byli pod přímými rozkazy „plukovníka Fourniera „ .
Po nástupu Pompidoua musel podat demisi šéf SDCE Marciani, a ze zpravodajské služby museli odejít kpt.Sentenac a Max Pradier.
Byli obviněni z pošpinění pověsti prezidenta republiky, a z toho, že chtěli nastolit paralelní hierarchii.
Historičtí (tzv.tvrdí ) gaullisté však přešli do protiútoku s tím, že jsou obětí „ antigaullistů“ v čele s plukovníkem Beaumontem.
Jejich političtí přátelé (gen. Billotte, pluk. Roger Barberot, Pierre Pascal, šéf kabinetu Chaban.Delmase ) jej pak obvinili, že podraz na Pompidoua machiavelisticky vymyslel a zorganizoval sám.
Navíc jej obvinili z toho, že je vlastizrádcem, protože již přes 20 let pracuje pro sovětskou a jugoslávskou tajnou službu ( ve skutečnosti pluk. Beaumont od roku 48 velel francouzské jednotce protikomunistických výsadkářů, které za spolupráce s CIA infiltroval na Balkán ) ...
V 10/70 Pompidou vyměnil dosavadního šéfa SDECE Guibauda za svého oddaného přítele Alexandra de Marenchese, jenž se okamžitě zbavil pluk. Beaumonta, který tak byl Pompidouem obětován.
Historičtí gaullisté totiž Pompidoua obvinili ze zrady generálových idejí, že se stejně jako pluk. Beaumont sblížil s Američany ...
(O pluk. Beaumont se rovněž povídalo, že spolupracoval s pronacistickým ministrem informací Philippe Henriotem (1889-1944), katolickým extrémistou, učitelem v katolické škole, jenž byl do mnichovské dohody zuřivým antigermanistou, ale poté otočil.
Za okupace vstoupil do Francouzských milic, a denně vedl rozhlasovou válku proti de Gaullovi a jeho France Libre.
Točil rozhovory se zajatými odbojáři, při kterých je zesměšňoval, jeho syn bojoval v německé jednotce na frontě.
Němci jej v 1/44 jmenovali ministrem informací a propagandy vichystického režimu, ale intelektuální a tradicionalistický Pétain odmítl jeho jmenování podepsat, takže jej podepsal Laval.
Partyzánské komando jej zastřelilo na jeho ministerstvu 28.6.44. Francouzské milice v odvetu popravily Georga Mandela, a Paul Touvier nechal popravit sedm židovských občanů ) ...
O této kauze vyšlo pět knih, tři z nich napsal Marcantoni.
Marcantoni napsal svůj vlastní životopis „Monsieur Francois“, kde čtenáři předkládá i mnohé dílky do skládačky kauzy Markovič, a obnažuje cynismus a machiavelismus tajných služeb.
V této knize jako prvý odhaluje i velmi „ intimní“ spolupráci US a francouzských protigaullistických tajných služeb za války a po válce, které do svých sítí zahrnuly i podsvětí ( ve vězení sedícím mafiánům slíbili po válce svobodu, když jim pomohou v boji proti nacistickým agentům – sicilští a korsičtí mafiáni tak mj. jistili vylodění spojenců na Sicilii ) ...
Marcantoni popisuje i největší poválečné hráče francouzského podsvětí , většinou korsického původu, z nichž jeden Jo Attia, za války pracoval pro odboj, byl prvním mafiánem, jenž se po válce stal špiónem ve službách francouzské SDECE, a byl zapleten i do vraždy J.F.Kennedyho, prezidenta , jenž otevřeně prohlásil, že „ si nepřeje, aby s ním vládla stínová vláda CIA, ze které mu běhá mráz po zádech“ , a sliboval, že „ vládu CIA rozmete “ ( jeho otec Joseph Kennedy podporoval antiCIA zpravodajské kruhy de Berriera ) ...
US vojenskoprůmyslové kruhy (které potřebovaly prezidenta,jenž by eskaloval válku ve Vietnamu ), byly ve spojení s nacistickým vrahem Martinem Bormanem, jenž akci financoval ( na oplátku za to, že Pentagon přijal 642 nacistických vědců, kteří pracovali pro US armádu), a bratry Dullesovými, kteří 1960 prosazovali na úřad prezidenta Richarda Nixona ( taktéž francouzské tajné služby, Nixon byl později prvním americkým profrancouzským prezidenem ), ale po TV debatě překvapivě vyhrál o pár hlasů Kennedy.
Pro vraždu JFK byli mj. najati ve spolupráci s francouzskou tajnou službou korsičtí námezdní zabijáci ( potvrdil to nájemný vrah Christian David koncem 80.let, jenž byl napojen na plukovníka Clay Shaw /1913-1974/, jenž pracoval pro Francouze ) z řad veteránů korsického odboje ( CIA se pojistila i promoskevskou stopou Oswalda Lee, na místě byl díky tajné službě i falešný Oswald Lee ) ...
Aféra začala tím, že 1967 byl US soudem obviněn „ ze spiknutí vedoucího k vraždě J.F.K. “ uhlazený obchodník z New Orleans Clay Shaw, za války major, po válce plukovník US zpravodajské OSS, jenž byl přidělen jako styčný důstojník k Churchillovi, a právě v LON se seznámil s šéfy de Gaullovy zpravodajské služby, a stal se i jejich agentem pod jménem „ Clem Bertrand „ ( za válečné zásluhy dostal francouzský Croix de guerre a belgický Order of the Crown ) .
Jeho francouzským šéfem byl šéf de Gaullovy zpravodajské služby plukovník René Bertrand alias plukovník „Beaumont „, jeden ze šéfů SDECE, jenž za války i po válce spolupracoval s CIA, dokud mu to CHDG po atentátu na JFK nezatrhl ...
Proto pluk. Beaumont patřil k antigaullistickému proudu uvnitř SDECE, a podporoval Pompidoua.
Francois Marcantoni, La Conjuration,l´Affaire qui a fait tremblé la Ve République, 1976 , 371 stran (Spiknutí,které otřáslo 5.republikou), Claude Clement : La vérité sur l´affaire Markovitch,1976,250 stran, Francois Marcantoni, Mais qui a tué Markovic ? ,Lausanne 1985, 233 stran, Toma Avramski :Des assassins au service de l´Etat ,1985,141 stran.
1998 Alain Delon/AD zažaloval autora Delonovy biografie Bernarda Violet/BV ( jenž je spoluautorem knihy Enquete sur un ministre et ses amis ), který se zmiňuje i o finančních nejasnostech kolem Delona, divokých večírcích, které pořádal, které byly zneužívány k vydírání prominentních lidí, a o některých jeho temných, dosud neobjasněných záležitostech (AD v žalobě napadl i zmínku o svém dětství, kdy mj. Violet uvádí, že „AD vyrůstal v rodině, v níž oba jeho opatrovníci byli vězeňskými dozorci, opatrovník v době jeho dospívání byl řezník „
Jeho biologický otec, majitel malého kina, pocházel z Korsiky, matka, pomocnice v lékárně, byla alžírská Francouzka.
Když mu byli 4 roky, rodiče se rozvedli, a dali jej do pěstounské péče, z katolické internátní školy mnohokrát utekl a mnohokrát byl vyloučen, ve 14letech jej policie zadržela jako černého pasažéra, když se chtěl v podpalubí lodi dostat do US.
Z nových manželství svých rodičů měl Delon jednu sestru a dva bratry ) .
Biografie v té době ještě nevyšla, šlo jen o rukopis, který BV odevzdal redaktoru nakladatelství Grasset, a tento bez jeho vědomí informoval Delona, jenž okamžitě podal žalobu k soudu, soud zakázal až do vyřešení sporu rukopis veřejně šířit, a odsoudil BV k úhradě soudních výdajů.
BV provedl protiútok, zažaloval Delona z urážky na cti, a onoho redaktora a nakladatelství Grasset zažaloval z nedodržení podmínek smlouvy, která zněla na neautorizovanou autobiografii ( u neautorizovaných biografií si nakladatelství ve smlouvě vymíní formulku : “ Případné spory si každý vede za své peníze“ ).
BV uvedl : „ Delonova autobiografie je založena na 70 kg dokumentů, a na stovce rozhovorů s těmi, kteří jej dobře znali. To, že se chci dopátrat pravdy, nemůže být označeno za fanatismus“ ...
BV prohlásil, že jeho Delonova autobiografie není první, existují i jiné Delonovy autobiografie, ale že jeho není Delonem autorizovaná, protože není jen „ formální legendou „ , aby se Delonovi líbila, jako ty ostatní.
BV tvrdil, že pokud by soud vytvořil precedent, že není možné psát biografie neautorizované, vytvořil by nový delikt, který v trestním zákoníku není uveden.
Delon se oháněl právem na soukromí, ale BV namítal, že osoba veřejně činná se přirozeně vystavuje kritice a soudům veřejnosti, které lze v rámci stanoveném zákonem, pronášet ( opačným precedentem je rozhodnutí londýnského soudu z 11/06, kdy byl odsouzen k omluvě rodině saúdskoarabského šejka, jenž obchoduje s britskou i US vládou (omluvu zveřejnil Le Monde), a k vysoké pokutě v librách, navíc mu šejk v librách naúčtoval všechny svoje soudní výlohy v závratné výši ) jeden prominentní francouzský protiteroristický zpravodajec, jenž ve své knize vyjmenoval všechny saúdskoarabské finanční sponzory UBL již coby v roli prominentního protiamerického teroristy )...
BV uvedl : „ Napsat neautorizovanou biografii je velmi obtížné – velitel Cousteau např. zakázal všem svým spolupracovníkům, aby se mnou mluvili, a odmítl mi přístup do archívu jeho nadace „ ...
Alain Delon
Srb Stefan Markovič byl tajemníkem a osobním strážcem Alaina Delona, ve skutečnosti Delonovi sloužil pro jakoukoliv „ špinavou“ práci, např. k vymáhání dluhů ...
V té době již známý herec AD ze sebe ještě nedokázal smýt veškerou špínu z války v Indočíně, do které odešel 1952 jako 17letý s písemným souhlasem svých opatrovníků, kdy se dal k „ mariňákům“, a odplul do Saigonu, aby nemusel pracovat v řeznictví svého nevlastního otce.
V Indočíně prožil 4 roky, a když se vrátil 1956 (21) do Francie, protože byl z armády pro své „ poklesky“ vyhozen, živil se jako číšník a portýr - jeho známosti sahaly hluboko do podsvětí …
V té době se seznámil s o sedm let starší herečkou Brigitte Auber, která jej seznámila se synem známého plukovníka Jean-Claude Brialy, o 2 roky starším hercem, a Delon se s oběma vypravil na mezinárodní filmový festival do Cannes, kde si jej všiml hledač talentů pro Davida Selznika, jenž s ním udělal kamerovou zkoušku, a nabídl mu smlouvu, pokud se naučí anglicky.
Delon se tedy vrátil do PAR, a začal se učit anglicky, když potkal režiséra Yves Allegret, jenž mu dal jeho první roli v úspěšném filmu Quand la femmme s´en mele – z Delona se rázem stala Brigitte Bardot v mužském podání – charismatický rebel a nepoučitelný svůdce .
1958 se při natáčení ve Vídni seznámil s tehdy již známou herečkou 20letou Romy Schneiderovou ze slavné herecké rodiny - Romy Schneiderová způsobila celonárodní skandál, když za Delonem navzdory zákazům matky i otce, a radám německých a rakouských producentů odjela hned po skončení natáčení bezhlavě do Paříže, a začala s Delonem žít (on 23,ona 20).
1959 se s velkou slávou před tiskem zasnoubili ( z Delonovy strany toto „zasnoubení „ nebylo dobrovolné, protože okázale je před mezinárodním tiskem zasnoubila Romyina matka a její nevlastní otec, kteří okázalé oslavy v Lugano uspořádali ) ...
Romy S., jejíž rodiče se rozvedli, když jí bylo sedm, a její pozdější bohatý nevlastní otec o ni projevoval „nezdravý zájem“, jak uvedla, hrála již od 15 let, a měla za sebou několik úspěšných filmů .
Jejím prvním nápadníkem byl Tomy Sailer (21,ona 18), lyžař světového formátu, jenž vlastnil zlatou olympijskou medaili. Druhým byl německý herec Horst Buchholz, jejichž románek zpřetrhala Romyina matka.
Zatímco její kariéra šla po příjezdu do PAR prudce dolů (neuměla ani slovo francouzsky, francouzská kinematografie ji ignorovala ), Delonova kariéra šla prudce nahoru.
Romy, aby s ním při natáčení stále byla, brala podřadné role, a při jedné takové roli si ji všiml Luchino Visconti, a obsadil Delona a Romy do jedné své divadelní hry - tím její kariéra v PAR odstartovala.
Do podvědomí širší veřejnosti se Delon dostal v roce 1960 (25) v mezinárodně úspěšném filmu Plein Soleil ,v němž hrál zabijála Toma Ripley - z výdělku si koupil restauraci v Nice.
1961 film „Rocco a jeho bratři“ Luchina Viscontiho Delonovi vynesl zvláštní cenu na festivalu v Benátkách (stal se nejmladším hercem, který tuto cenu dostal).
Romy Schneiderová podstoupila operaci slepého střeva, a po Viscontiho filmu Boccace 70 se stala žádanou i v Hollywoodu, kde podepsala sedm smluv – musela se však do Hollywoodu v letech 62 – 65 odstěhovat, čímž Delonovi usnadnila jeho zálety.
Počátkem prosince 1963 světovým tiskem proběhla fotografie Delona a mladé dívky, Nathalie Barthélémy, která mu seděla na klíně.
Romy okamžitě volala Delonovi, ten za ni přijel do hotelu v Monte Carlo, kam Romy přijela navštívit svého bratra, a dělal, jako by se nic nestalo.
Odjeli spolu do Říma, Delon ji vyprovodil na letiště, protože musela odletět zpět do Hollywoodu. 18.12.63 jí jejich společný přítel George Beaume předal dopis od Delona, v němž Delon rušil veškeré závazky k ní …
Z jejich společného hollywoodského apartmánu zmizely Delonovy věci, jen na stole stála ve váze kytice růží s lístkem:“ Jsem s Nathalí v Mexiku, užívej si …“
1964 (29) Delon založil spolu s Georgem Beaume produkční společnost Delbeau, a brzy poté, co Delbeau měla konflikty se zákonem, založil vlastní firmu Adel .
V 8/64 se Delon oženil s onou neznámou, ale hezkou hvězdičkou „Nathalie“ Francis Canovas-Barthelem, o 4 roky mladší, se kterou se seznámil na podzim 1963, a která s ním byla v jiném stavu.
1965 se jim narodil syn Anthony, Romy Schneiderová se v roce 65 vrátila z Hollywoodu do Německa.
V 7/66 se Romy Schneiderová provdala ve 4. měsíci těhotenství za rozvedeného ( rozvedl se kvůli ní v 5/66 ) o 14 let staršího sympatického německého režiséra a herce Harryho Meyena židovského původu, se kterým se seznámila v 4/65 na jedné kulturní berlínské akci.
V 12/66 se jim narodil syn David Christopher.
1968 (33) se Delon při natáčení seznámil s herečkou Mireille Darc, okamžitě se s Nathalie rozvedl, s Mireille poté žil 15 let. Založili spolu kosmetickou firmu, Delon ve Francii organizoval mezinárodní šampionáty v boxu, a věnoval se dostihovému sportu, se svým koněm vyhrál jednu disciplínu na MS.
1968 byli Delon a jeho exmanželka Nathalie vyslýcháni policií v kauze vraždy Markoviče.
1968 Delon Romy Schneiderové, která v BER žila v ústraní, nabídl, aby s ním hrála ve filmu La Piscine, úspěšném sexy thrilleru (aby zamezila pomluvám, přivezla do PAR syna i manžela), který ji vrátil do francouzských kin. Hráli spolu ještě v několika dalších filmech, např. 1971 L´assassinat de Trotsky, 1980 je Paris-Match prohlásil za herce roku.
V 7/75 se Romy (37) se svým manželem, od kterého odešla již v 1/73, rozvedla ( dostal od ní „darem“ 1,5 mil. marek odškodného, aniž by o ně požádal ) , a hned se v 12/75 v BER v 5. měsíci těhotenství provdala za svého sekretáře a šoféra, o 12 let mladšího zámožného Francouze italského původu, playboye Daniela Biasini.
Biasini, stavební inženýr, žil stále z peněz svých rodičů.
Romy se s ním seznámila v době, kdy dělal tiskového tajemníka pařížské společnosti Lira Films.
Biasini chtěl obrovskou svatbu v lesku médií, ale Romy prosadila svatbu tajnou … Dítě s ním při těžké autohavárii 1.1.76, kdy se vraceli ze silvestrovské oslavy, potratila.
Biasini žil poté jen z peněz Romy, takže tisk mu přezdíval Monsieur Schneider, za což Biasini jednoho novináře zmlátil, a Romy musela platit soudní výlohy…
O Biasinim Romy po rozvodu napsala : “ Vzala jsem si po rozchodu se svým manželem tohoto mladého atraktivního muže v roce 73 za sekretáře a šoféra, myslela jsem, že náhodně, netušila jsem, že On si vybral mě „ …
Sblížili jsme se v létě 74, kdy se o mě Biasini po mé ledvinové kolice staral.
V té době jsem žila jen pro syna, na žádné večírky jsem nechodila.
Nezamýšlela jsem žádný vztah s ním, ale byl ke mně tak promyšleně pozorný, a hlavně k mému synovi, že se můj syn na něm brzy stal citově závislým – když mě Biasini na jaře 75 požádal o ruku, neodmítla jsem.
Po svatbě mi manžel život změnil – trval na tom, abych s ním vymetala všechny pařížské večírky, takže jsem brzy pochopila, že se mnou jen ukazuje, a chlubí se, že je manžel Romy Schneiderové.
Nakonec prosadil, že se stane mým manažérem, a bude dohlížet na mé finance -brzy jsem zjistila, že mé finance jen rozhazuje.
V 6/77, když jsem byla v 8. měsíci, mě donutil pronajmout mu luxusní vilu na Azurovém pobřeží, kde pořádal divoké mejdany.
Narození Sáry v 7/77 ( Sára je dnes herečka, jejíž skandály jistou dobu živily všechny německé plátky) bylo jediným nejkrásnějším okamžikem našeho společného života, ale radost trvala velmi krátce.
Po narození Sáry se Biasini rozhodl, že půjdu na odtučňovací kúru, objednal mně pobyt v jednom odporném sanatoriu daleko od PAR.
Souhlasila jsem s tím pod podmínkou, že tam bude on, Daniel a malá Sára, ale ani za mnou nepřijel.
Po dvou týdnech jsem odletěla zpět do PAR : překvapení nebralo konce – za těch pár dní nechal přestavět náš byt tak, jak se mi vůbec nelíbil, za to mne to stálo několik miliónů franků.
Biasini začal být panovačný, a jeho nároky se stupňovaly, do práce nechodil, kupoval si luxusní zboží, a na veřejnosti se choval jako gigolo.
Nikdy jsem nebyla finančně samostatná – o mé peníze se starala ( a utrácela je) moje matka a můj nevlastní otec, poté můj manžel Harry.
Tedˇsi mé peníze nárokoval Biasini – pracovala jsem 12 hodin denně 7 dní v týdnu, zatímco on se opaloval celý den u našeho bazénu, a stále se mu moje příjmy nezdály.
Přicházela jsem z natáčení unavená, únavu neuznával, chtěl, abych s ním chodila na všechny mejdany v PAR – kolegové se děsili, co jsem si vzala za zrůdu. Nakonec jsem tempo nezvládla, tak začal chodit sám.
Jednoho večera v 8/78 jsem se vrátila unavená domů, a můj syn a manžel nikde – byla v něm jen Sára s chůvou, která mi řekla, že manžel se synem odjel na výlet do US, Biasini měl byt v Los Angeles.
Od té doby jsme se jen hádali, Biasini cestoval za mé peníze po celém světě, vyhrožoval mi, že se mnou rozvede, a odvede mi nejen Sáru, ale i syna, který jej zbožňoval …
V 4/79 spáchal sebevraždu Harry Meyen ( jeho syn chtěl trávit prázdniny s mladým playboyem Biasinim, ne se svým 54letým otcem ), jeho sebevražda Romy těžce zasáhla .
Po telegrafické zprávě, že se předávkoval prášky, se Romy urychleně vrátila z dovolené z Acapulca, kterou zde trávila sama se svojí dcerou, Sáru nechala v PAR, a v hamburské nemocnici dohlížela na jeho léčbu, ale Harry se v noci oběsil na balkóně svého nemocničního pokoje.
Od jeho smrti začala notoricky pít, ledvinové koliky přicházely častěji …
V 1/80 Biasini pod záminkou nějaké práce opět odjel na 6 měsíců do Los Angeles.
Syn byl velmi protivný, chtěl za ním odjet, měla jsem vážné zdravotní problémy s ledvinami ( Romy byla těžká kuřačka ) , takže jsem mu to nakonec povolila - vrátilo se mi to jako úder kladivem - Biasini mě z US zavolal, že mu musím povolit rozvod a vyplácet mu měsíční rentu, jinak že se s mým synem do Francie již nevrátí …
Když se syn vrátil z US, byl jako vyměněný, vůbec jsem jej nepoznávala, nechtěl, abych se s Biasinim rozvedla, a veškerou vinu svaloval na mně.
Syn náš rozchod nestrávil, nechtěl se od Biasiniho odloučit, a trávil víkendy a svátky u jeho rodičů, kteří jej štvali proti mně - nemohla jsem proti tomu nic dělat, nechtěla jsem mu říci, že člověk, kterého má rád, je lump - tak jsem ho této rodině nechala …
V 2/81 Romy povolila rozvod Biasinimu, v 3/81 jí vzali v nemocnici jednu ledvinu, a psychicky se zhroutila.
V 5/81 se její 14.letý syn rozhodl, že odjede na prázdniny k rodičům Biasiniho, a v 9.7.81 u nich brutálně zemřel – našli jej napíchnutého na špičatý ocelový kůl plotu, který přelézal – na těžká zranění (perforaci střev) zemřel v bolestech v nemocnici.
Z této tragédie se Romy již nevzpamatovala - začala těžce pít, v 12/81 soud vyslovil rozvod, a protože Biasinimu vyplácela vysokou rentu, neměl nic proti tomu, aby Sára zůstala v její péči …
Posledních pár měsíců prožila ve vztahu se svobodným producentem playboyem Laurentem Petin, o 5 let mladším.
V 5/82 (44) byla ve svém pařížském bytě nalezena mrtvá.
Oficiálně zemřela na infarkt, pitvu rodina nechtěla provést, ale polooficiální verze zněla, že spáchala sebevraždu kombinací smrtelného koktejlu – spolykala prášky na spaní a opila se alkoholem.
Byla pohřbena vedle syna na hřbitově v Boissy-sans-Avoir, kde v 3/82 koupila malý kamenný dům, v němž chtěla žít s dcerou a s Petinem.
Z její rodiny přijel na pohřeb jen bratr, protože matka dostala po zprávě o její smrti infarkt, a ležela v nemocnici.
Také Delon nepřijel - vzkázal, že se s ní chce rozloučit sám.
Biasini stál celou dobu stranou od ostatních, s nikým neprohodil ani slovo, a ve velkých černých brýlích se tvářil velmi spokojeně a pobaveně - získal veškerý její majetek …
Dceru pak vychovala rodina Biasini, třebaže bratr Romy Schneiderové na ni také vznesl nárok.
1983 se AD s Mireille Darc rozešel, od roku 85 AD žije v luxusní vile v Ženevě ( od 1999 má dvojí občanství ) .
1987 ( 52) se seznámil při natáčení videoklipu s holandskou modelkou Rosalie Van Breemen, se kterou se oženil, 1990 se jim narodila dcera Anouchka (55) a 1994 syn Alain-Fabien (59).
2001 fotograf Christian Aaron Boulogne, syn německé modelky, herečky a zpěvačky Nico, vydal knihu L´amour n´oublie jamais, ve které tvrdí, že je Delonův syn, Delon své otcovství z roku 1962 popřel …
2002 Rosalie i s dětmi od Delona ( 67) po 15letém manželství odešla .
