Po osvobození byl Charles de Gaulle/CHDG / 1890-1970/ krátce předsedou prozatímní vlády, do 1/46, kdy podal demisi, protože neschvaloval, aby chaotický liberalismus a frakcionářský parlamentarismus tvořily základy Čtvrté republiky.
CHDG v roce 45 kategoricky odmítl proněmeckou „ křestˇansko-demokratickou“ stranu Lidové republikánské hnutí/MRP v čele s odbojářem Georgesem Bidault /1899-1983/, která představovala „ třetí“ cestu proti gaullistům a komunistům ( v prvních poválečných volbách v 10/45 získali komunisté 5 miliónů hlasů, a spolu se socialisty z SFIO měli v NS převahu, ale již v 5/47 komunističtí ministři odešli z vlády, „ když se Francie nepřipojila k SU bloku „ ) .
Spoluzakladatelem MRP byl mj. Robert Schuman /1886-1963/, původem Lucemburčan s německými univerzitami, prosazující jako Jean Monnet francouzsko-německé usmíření, a evropskou integraci s Německem jako rovnocenným partnerem.
V 10/46 přijalo NS ústavu 4. republiky, proti které opět kuli pikle bývalí cagoulardisté ( navzdory procesu s nimi z roku 48), kteří založili tajnou organizaci „ Grand O „ kolem generálů Lionel-Max Chassin /1902-1970/, člen Opus Dei, a Paul Cherriere.
V této organizaci „ Grand O „ byl i pověstný dr. Henri Martin, šéf zpravodajství la Cagoule, zatčený za svoji účast na puči v Alžíru z 1/60 ( „ Týden barikád“ ) a na puči generálů z 23.4.61 ...
Dr. Henri Martin byl odsouzen k 10 letům nucených prací, jeho dcera Daniela se provdala za Pierre de Villemarest /1922-2008/, odbojáře ze sítě Libération Sud.
16.6.46 ve svém projevu v Bayeux CHDG načrtl svoji vizi politické organizace silného demokratického státu, ale nebyl nikdo, kdo by ji přijal.
CHDG po válce podpořil volební právo pro ženy, a sociální reformy.
1947 CHDG založil novou politickou stranu Sdružení francouzského lidu/ Rassemblement du peuple francais (RPF), která paradoxně (ale nikoliv překvapivě, protože CHDG byl monarchista ) převzala ideje maršála Pétaina : útočila proti výlučné vládě politických stran (parlamentní republice ), a prosazovala ústavní reformu se silnou výkonnou mocí (prezidentskou republiku) .
Proti postupujícímu bolševismu strana nabízela řešení tradicionalistické ultrapravice , třetí cestu, tj. propojení kapitálu s pracovním trhem …
Strana rovněž převzala kolonialistický ultrakonzervatismus (např. se postavila proti zakládání společných lyceí v koloniích), a silně se angažovala v potlačování separatismu ve francouzských koloniích.
De Gaullova strana z iniciativy odbojářského novináře Louis Terrenoir /1908-1992/) prosazovala v parlamentu omilostnění maršála Pétaina - CHDG sice rázně odmítl prohlášení známého odbojáře Gilberta Renaulta „pluk. Rémy“ rehabilitujícího Pétaina, ale iniciativu Terrenoire z roku 49 podpořil, a vyzval k omilostnění „ 90letého starce „, třebaže jen z důvodu jím hlásaného „ národního usmíření „ .
Do gaullistické RPF vstoupili nejen gaullističtí odbojáři ( mj. Jacques Chaban-Delmas /1915 -2000/ ), ale i bývalí vichystičtí funkcionáři, jako Édouard Frédéric Dupont /1902-1995/ či Edmond Barrachin /1900-1975/, jenž ve 30.letech šéfoval ústřednímu výboru Francouzské sociální strany, ale od porážky 1940 bojoval v řadách Forces francaises libres v sev. Africe .
Někteří z polemiků gaullistické strany RPF, mj. známý odbojář Jean Nocher ( za manželku měl Židovku, od 12/41 vydával ilegální časopis l´Espoir ) se vyznačovali extrémní verbální agresivitou a bonapartismem .
René Rémond v knize Les Droites en France/Pravice ve F. tvrdí, že „ strana RPF byla pokračováním francouzského fašismu „ …
Po volebních úspěších v letech 47 a 48 RPF v dalších volbách propadlo – v opozici byla RPF naprosto ostrakizována/ vyobcována, protože CHDG se odmítal „kompromitovat“ s ostatními stranami ….
1952 dostala RPF velkou ránu pod pás z vlastních řad, když poté, co proti příkazu de Gaulla 27 disidentských poslanců v čele s Dupontem a Barrachinem hlasovalo pro důvěru vlády Antoine Pinay, založili tito vlastní stranu l´Action républicaine et sociale, do které přeběhlo dalších 45 poslanců RPF, většinou přesvědčení pétainisté a četní kolaboranté (zejm. z pořádkových sil sloužících v Indočíně a v Alžírsku, ale i z řad starostů, nově zvolených v roce 47 ) .
RPF ztratila přes polovinu hlasů, a ocitla se v částečné „ hibernaci „ ( jejích hlasů se nakrátko zmocnilo fašistické Poujadovo hnutí ), zatímco CHDG odešel do ústraní na svoji nemovitost v Colombey-les-Deux-Églises.
Zvolení gaullisté ještě stačili 1954 s komunisty v parlamentu sabotovat Jeanem Monnetem prosazované Communauté européenne de défense/Obranné společenství/EDC, projekt, který v NS přednesl 1950 premiér René Pleven ( původně navrhoval vytvořit „ evropskou armádu“ ) , a parlament tento projekt schválil.
V 9/50 bývalý francouzský premiér Robert Schuman, odpůrce komunistů i gaullistů ( uhlazený diplomat Schuman a asketický voják CHDG se nesnášeli, třebaže oba prosazovali „ třetí cestu“ Evropy mezi supervelmocemi US a SU ) pod tlakem Dullese podepsal prohlášení, že by se Německo mělo podílet na evropské kolektivní obraně/EDC, poté, co Churchill v 8/50 oznámil, že se britské/UK jednotky na ni podílet nebudou …
Zakládající smlouva EDC byla podepsána vládami F, RFA, Itálie, a vládami Beneluxu jako Traité de Paris v 5/52.
Projekt EDC rozdělil Francii na dva nepřátelské tábory, které si navzájem spílaly do „ zaprodaných zrádců“ CIA či Kremlu ( ultranacionalisté, komunisté a gaullisté proti socialistům, centristům apod.) …
Rozhádaná Francie teprve za vlády Pierre Mendes France /1907-1982/ projekt EDC tlející v útrobách NS vytáhla na světlo boží, a v 8/54 jej francouzští poslanci pohřbili, když jej neratifikovali ( premiér Mendes France, jehož odpůrci obvinili, že pár týdnů předtím v Ženevě vyhandloval mír v Indočíně za ratifikaci EDC, a Francois Mitterrand, jenž tehdy ještě nebyl „socialista“ ( socialistům znovuvyzbrojení Německa nevadilo), byli mezi těmi, kteří se zdrželi hlasování …
Smlouvu EDC však neratifikoval ani italský parlament, který ratifikaci podmiňoval francouzskou ratifikací ( a neoficiálně vyřešením italsko-jugoslávského sporu ohledně přístavu Trieste ve prospěch Itálie) …
Francouzi nesouhlasili s opětovným vyzbrojením Německa, ke kterému v 5/50 vyzval bývalý US guvernér Německa gen. Lucius Clay, což radostně odsouhlasil první francouzský poválečný prezident socialista Vincent Auriol /1884-1966/, jeden z 80 poslanců, kteří v 7/40 neodhlasovali rozšířené pravomoci Pétainovi, a tudíž putoval do domácího vězení.
Proti vyzbrojení Německa se postavil i maršál Juin a „ Pařížský Hrabě“ - Princ Henry, vévoda orleánský, jenž za 2.sv.v. bojoval za Francii v Cizinecké legii …
CHDG pro list New York Times z 21.1.54 ze svého venkovského sídla vzkázal :
“ To se raději spojím s komunisty a s Rusy, než abych znovuvyzbrojil Německo – Francie nezůstane v žádném bezpečnostním paktu, který vyzbrojení Německa podpoří “ …
Další podporu pro znovuvyzbrojení Německa však Washington získal v 6/50, kdy Severní Korea, vedena SU vojenskými poradci, napadla Jižní Koreu, takže prez. Adenauer tvrdil, že Kremlem v 10/49 vytvořená „NDR“ chystá učinit to samé – napadnout NSR.
Schumanův plán hospodářské obnovy Německa však prošel – 1952 byla vytvořena Evropská uhelná a ocelářská unie .
V roce 54 nebyla do NATO přijata MOW, 9.5.55 bylo do NATO přijato NSR, když PAR zvedla pro jeho přijetí ruku, načež byl Pierre Mendes France ve Washingtonu bratry Dullesovými oslavován jako „superman“ , třebaže na postupimské konferenci v 7-8/45 Stalin, Truman a UK premiér Attlee přísahali, že Německo bude „ nadosmrti demilitarizováno“ …
Ve skutečnosti anglosaští spojenci rozhodli o znovuvyzbrojení Německa již v den kapitulace Třetí říše v obavě, že početnější Rudá armáda překročí předem domluvené hranice .
V roce 98 Daily Telegraph informoval o telegramu Churchilla Trumanovi ze dne 12.5.45 o možnosti připojit ke 47 anglosaským divizím 10 německých divizí, které by při případném překročení „červené linie“ Rudou armádou zasáhly ( viz můj článek Reintegrace francouzské armády do NATO) …
US generál George S.Patton požadoval , aby k jeho jednotkám byly připojeny divize Waffen SS, se kterými „levou rukou“ vyžene ruskou armádu ze střední Evropy ( gen. Patton zemřel při záhadné autonehodě v Heidelbergu 21.12.45, viz zde KAL007,vojenská rošáda nad Sachalinem I ) …
Přesto na konferenci v Messine 1955 byla evropská integrace oživena ( a RPF přešla do úplné hibernace ), a 1957 byly podepsány římské úmluvy o zřízení CEE a Euroatom.
CHDG podepsání Římské smlouvy o založení EHS ze svého ústraní na venkově komentoval jedinou větou : “ Evropské národy nezničí nikdo, ani Brusel “ … CHDG ironizoval „ nadnárodní federalistické chiméry „ , a požadoval „Evropu svrchovaně autonomních států „/plán Fouchet z roku 62, který PAR nedokázala prosadit .
V roce 51 dosáhla francouzská průmyslová výroba předválečné úrovně, ale ani velký hospodářský růst nezajistil politickou stabilitu.
Vláda republikánské fronty z 1/56 ( socialisté ze SFIO a socialističtí radikálové Mendes-France ) vedená šéfem SFIO Guy Molletem byla stejným zklamáním jako levé bloky minulosti.
Důvodem byla politika vůči francouzským koloniím.
Již v roce 45 musela PAR na přání Británie odejít ze strategické Sýrie a Libanonu - Indočíny a maghribských zemí ( Alžírska, Tuniska a Maroka ) se však nechtěla vzdát.
V 50.letech Británie a Francie definitivně přišly o své postavení koloniálních velmocí.
Francouzská válka v Indočíně / 1946-1954 / skončila vítězstvím Vietnamu po rozhodující bitvě u Dien Bien Phu - ztráta francouzské Indočíny ( Vietnam, Laos, Kambodža ) ve Francii vyvolala velké rozpaky.
Molletova vláda v 3/56 uznala nezávislost Tuniska a Maroka, ale otázku klíčového Alžírska ( na Sahaře Francouzi testovali jadernou bombu, po nezávislosti Alžírska ve Francouzské Polynésii) nevyřešila.
„ Špinavá“ válka v Alžírsku (1958-1962)
V 1/58 Paříž/PAR ještě s pompou otevřela továrnu UP1 na získávání plutonia v Marcoule, a izotopu uranu v Pierrelatte ( první uranový důl otevřela v roce 48 v La Crouzille) , ale v 4/58 vypuklo alžírské povstání proti Francouzům.
13.5.58 francouzští vojenští a civilní pučisté vyhlásili v Alžíru Comité de Salut Public/Výbor pro veřejné blaho (inspirovali se výborem z roku 1789 ) pro záchranu francouzského Alžírska, a dosadili do jeho vedení gaullistického generála Jacques Massu /1908-2002/ ( jenž nicméně jako nadšený gaullista nepatřil do kruhů pučistů vedených gen. Salanem), a vyzvali de Gaulla k návratu do čela státu.
Již 1957 gaullistický ministr obrany Jacques Chaban-Delmas zaměřil na Alžírsko speciální propagandistické rozhlasové vysílání, které řídili dva de Gaullovi nejbližší spolupracovníci - odbojáři baron Olivier Guichard (zemř.2004/84), šéf de Gaullova kabinetu (51-58) v období jeho politického ústraní, a velitel Jacques Koch-Foccart (zemř.1997/84).
9.5.58 de Gaulle uspořádal tiskovou konferenci.
1.6.58 prezident René Coty jmenoval de Gaulla premiérem s ústavními pravomocemi (diktátorem), načež CHDG odcestoval na návštěvu Alžírska, kde se gen. Massu stal velitelem franc. armády, prefektem Alžíru a guvernérem celého Alžírska …
CHDG se uvolil převzít funkci premiéra s tím, že bude požadovat novou ústavu posilující prezidentské pravomoci na úkor parlamentu, ústavu, která skoncuje s parlamentní diktaturou, odpovědnou za nestabilitu vlád .
V 9/58 byla nová ústava schválena v referendu, zrodila se Pátá republika .
V 12/58 byl de Gaulle zvolen prezidentem (odstoupil René Coty ), třebaže CIA se tehdy pokusila o atentát proti de Gaullovi, aby jeho nastoupení do funkce zabránila, a navzdory tomu, že na jeho auto v den prezidentských voleb 5.12.58 vystřelil Francois Mitterrand …
V ekonomické sféře CHDG zavedl nový frank (v hodnotě 100 starých franků) , v zahraniční politice zabránil přijetí UK do EHS, odmítl tezi supervelmocí, tj. dominanci SU a US (1966 nechal Francii vystoupit z vojenských složek NATO) , a zahájil francouzský jaderný a kosmický program.
Špinavá válka zpravodajských služeb a výsadkářů v Alžírsku, " francouzské trauma"
Generál Jacques Massu s věčným červeným baretem na hlavě, byl nadšeným gaullistou od de Gaullova projevu z 18.6.40 , kdy sloužil v Čadu, jehož francouzský guvernér Félix Eboué se k CHDG připojil jako první z afrických guvernérů …
Gen. Massu byl blízkým druhem ve zbrani gen. Leclerca, kterého nazýval „válečným géniem“ .
Právě gen. Massu se s Leclercem bil o strategicky důležitou oázu u Fezzanu v jihozápadní Libyi, drženou Italy, poté v Tunisku a Maroku, probil se po osvobození Paříže do Berlína, byl jedním z realizátorů průniku u Štrasburku.
V 9/45 odešel s Leclerkem do Saigonu, a účastnil se ve výsadkové divizi jeho osvobození, a celého jihu země (CochinChine).
V 11/56 za suezské krize (znárodnění Suezu Násirem) se jeho výsadková divize vylodila v egyptském Port Said, a dobyla jej.
Od 1/57 byl pověřen velením v Alžírsku, kde měl bojovat proti osvobozeneckému hnutí FLN.
V „bitvě o Alžír“ měla armáda dovoleno používat při výsleších i „mučení“, odtud jeho přezdívka „Mučitel“ pro jeho brutální vyslýchací metody ( na sklonku života „ zalitoval, že francouzští vojáci/zejména gen. Massu používali při výsleších mučení „ , a omluvil se ).
FLN vyhlásila francouzské správě válku, na veřejných prostranstvích vybuchovaly její bomby. Alžírsko se proměnilo ve válečnou zónu, v níž bylo vše dovoleno, jak pro FNL, tak pro maskovaná komanda divizí francouzských výsadkářů pod velením gen. Massu ,která za hluboké noci unášela muslimy z jejich domů, a rozhodovala o životě a smrti každého Alžířana či Francouze v Alžírsku usazeného ( mediální kauzou se mj. stal případ francouzskými výsadkáři v 6/57 uneseného a k smrti umučeného Maurice Audin (25), jenž učil matematiku na univerzitě v Alžíru, člena KS ) ...
Alžírští Francouzi vkládali do de Gaulla velké naděje, že se postará o to, aby z Alžírska nemuseli jako bosonozí utéci.
CHDG však od konce roku 59 začal podporovat vyhlášení nezávislého Alžírska, na což kolonové odpověděli barikádami z 1/60 ( a generálové pučem z 4/61).
V 1/60 gen. Massu v rozhovoru pro mnichovský Süddeutsche Zeitung zkritizoval francouzskou vládní politiku v Alžírsku, zpochybnil autoritu de Gaulla v této věci rozhodovat, a povinnost armády jej uposlechnout - byl de Gaullem okamžitě ze svého alžírského postu odvolán, proti čemuž protestovali Francouzi v Alžírsku (tzv. týden barikád) …
Akce kolonů narušovaly jednání PAR vedené s alžírskou prozatímní vládou.
1961 byl gen. Massu de Gaullem jmenován vojenským velitelem Met, a při svém jmenování opět něco utrousil, což mu vyneslo pár dní vězení.
V 3/66 jej CHDG jmenoval velitelem francouzských sil v Německu.
Tak jako za německé okupace byli Francouzi neuvěřitelně nejednotní, kdy Němci s potěchou přihlíželi, jak se Francouzi vybíjejí mezi sebou (Francouzské milice vs zbytek národa), tak za alžírské války (zpočátku směla média psát jen o „udržování pořádku“ v Alžírsku ) se situace opakovala.
18.3.62 byly podepsány ve francouzském Évian-les-Bains dohody mezi PAR ( mj. je podepsal princ Jean de Broglie ) a představiteli FLN o ukončení války v Alžírsku, která de Gaullovi podstatně svazovala ruce, které uznaly nezávislost Alžírska, včetně Sahary.
Ultrapravicová OAS (Organisation de l´Armée secrete), založená v 5/58 civilními a vojenskými pučisty pro udržení francouzského Alžírska, se jednání snažila zabránit několika bombovými útoky, a pokusy o únos CHDG.
Dohody konstatovaly ukončení bojů výměnou za oboustrannou spolupráci :
a) FLN se zavazovala, že
aa) francouzské ekonomické zájmy zůstanou netknuté (průmyslový a obchodní monopol PAR v Alžírsku + francouzská kontrola nad zásobami ropy na Sahaře )
bb) ponechá francouzským kolonům náboženskou svobodu, zachová jejich vlastnická práva, a ponechá jim po tři roky francouzské občanství s tím, že po 3 letech se sami rozhodnout mezi francouzským a alžírským občanstvím
b) PAR se zavazovala poskytnout Alžírsku finanční a technickou pomoc, a umožnit Alžířanům bezvízový pobyt ve Francii za účelem zaměstnání.
Po formálním ukončení bojů nechal CHDG v referendu odhlasovat udělení nezávislosti Alžírsku, s platností od 4/62 .
CHDG tak udělením nezávislosti Alžírsku Francii politicky stabilizoval.
Tehdy byl de Gaullovův oblíbenec Michel Debré nahrazen ve funkci premiéra de Gaullovým tajemníkem Georgem Pompidou .
22.8.62 se OAS čtyři měsíce po vyhlášení nezávislosti Alžírska pokusila CHDG zavraždit.
Mozkem atentátu byl 35letý zbrojní inženýr podpluk. Jean-Marie Bastien-Thiry /1927-3/1963/, otec tří dcer, pocházející z vojenské rodiny.
Místem provedení byla křižovatka na pařížském předměstí Petit-Clamart, když se manželé de Gaullovi vraceli před osmou hodinou večer z Elysejského paláce do své rezidence v Colombey-les-deux-Eglises.
Třebaže bylo na prezidentskou ochranku ze samopalu vystřeleno 150 nábojů, z nichž několik přelétlo jen několik cm od obličejů manželů, ani CHDG ani jeho žena nebyli zraněni díky chladnokrevnosti řidiče prezidentského vozu (Citroen DS).
“Byla by to jistá smrt,“ komentoval atentát krátce nato 72letý de Gaulle ( film Šakal 1973) .
Členové komanda OAS byli brzy pozatýkáni.
Proces se šéfem atentátnického komanda podpluk. Thirym se konal před vojenským soudem za předsednictví gen. Rogera Gardet /1900-1989/, syna důstojníka, jenž padl v 1.sv.v., za 2.sv.v. bojoval v de Gaullových jednotkách.
Thiry před tribunálem prohlásil, že se necítí vinen, že jediným, kdo se provinil, je CHDG, jenž porušil slib daný národu a Bohu (Thiry byl bigotní katolík), že zachová pro Francii i její kolonie, a že ztráta Alžírska je ještě závažnější než ztráta Alsaska Lotrinska.
Thiry zdůraznil , že názory OAS jsou identické s názory Georga Bidaulta (v té době u de Gaulla v nemilosti, proto v „ exilu“ ) .
Thiry na procesu uvedl, že se nemusí za nic omlouvat, protože alžírští Francouzi mají právo na sebeobranu proti tyranovi, o to více , že podle učení svatého Tomáše Akvinského CHDG spadá do kategorie tyranů o to nebezpečnějších, že jsou pro mnohé charismatičtí – Tomáš Akvinský v tomto případě ospravedlňuje vraždu panovníka/régicide“ , ukončil svoji obhajovací řeč podpluk.Thiry, jehož advokátem byl známý Jacques Isorni.
Padly tři rozsudky smrti.
Protože Thiry nařídil střelcům střílet i na de Gaullovu manželku (sám nestřílel, což podle CHDG bylo přitěžující okolností, protože rizika ponechal na jiných ) , nebyl de Gaullem omilostněn jako zbylí dva další členové komanda, navíc podplukovník o milost ani nepožádal ( nejrozsáhlejší amnestii pro příslušníky OAS CHDG udělil 1968, kdy se exilovaní mohli vrátit do Francie, vrátil se i Georges Bidault, a známý etnolog a politik Jacques Soustelle, který de Gaullovi za války svými zahraničními známostmi velmi pomohl, ale 1961-1968 odjel trucovat do „ exilu“ , poslední amnestoval Mitterrand v roce 82 ) .
Thiry byl popravčí četou zastřelen v pevnosti Ivre v 3/63, byla to poslední poprava uskutečněná ve Francii z politických důvodů ( trest smrti byl z iniciativy Roberta Badintera zrušen 1981) .
5.7.05 Liga za práva člověka /LDH, jejíž členové a sympatizanti pocházejí z řad potomků obětí terorismu OAS, požadovala, aby úřady zakázaly konání slavnosti v Marignane na počest tohoto atentátnického komanda, na jehož rehabilitaci odvysílala TF1 v hlavním večerním čase dokumentární fikci podle novináře Georges-Marc Benamou a knihy Agnes Bastien-Thiry, dcery popraveného podplukovníka, „Mon pere, le dernier des fusillés“ , která se jej pokouší rehabilitovat jako skvělého otce, manžela, vojáka, a vlastence, jenž byl přesvědčen o „vznešenosti“ své mise ( podle lékařské zprávy však podpluk. Thiry trpěl silnými depresemi, v době atentátu byl pod vlivem antidepresiv), takže jeden z členů Ligy prohlásil :“Jsem rád, že mám za otce obětˇ teroru , a ne teroristu“ ...
Zatímco CHDG pochopil vojenskou neudržitelnost Alžírska, francouzští nacionalisté a alžírští Francouzi chtěli Alžírsko udržet za každou cenu.
Proto v 4/61 vypukl puč generálů, ke kterým se přidala většina alžírských Francouzů – Paříž se tak stala cílem četných atentátů jak ze strany alžírské FLN, tak ze strany pučistické OAS …
Puče se např. po návratu z Indočíny zúčastnil odbojář ze sítě Jade-Amicol, zatčený v 7/43, deportovaný do KL Buchenwald, Hélie Denoix de Saint Marc /1922-2013/, syn generála, hrdiny z 1.sv.v., z významné šlechtické rodiny.
Byl odsouzen k 10 letům vězení,odseděl si 5 let, v roce 78 byl rehabilitován.
Před vyhlášením nezávislosti válečný zločinec Maurice Papon zajištˇoval jako policejní prefekt Paříže policejní brutalitu v metropoli (oněch 200 v Seině utopených a umlácených demonstrantů FLN v PAR z 10/61 + v 2/62 policie v PAR ubila 9 demonstrantů FLN při vstupu do metra Charonne ).
Tajné služby bojovaly proti FLN a OAS stejnými metodami – mučením, atentáty ,vraždami, hromadnými popravami ( tajná státní teroristická organizace La Main Rouge, která proti OAS najímala i námezdní zabijáky, jako např. Jean Augé či Georges Boucheseiche, bývalého pochopa Gestapa ve Francii, po válce „pracujícího“ pro marockého krále, jenž zavraždil Ben Barka Mehdi ( o kauze Ben Barka se ve Francii mohlo veřejně mluvit až o 40 let později) …
De Gaulle nechal v 1/63 zřídit la Cour de sureté de l´État /Státní bezpečnostní soud, který stíhal teroristy z OAS.
Speciální poradce Michela Debré v letech 58-62 pro koordinaci francouzských zpravodajských služeb, Constantin Melnik*1927, bojující proti alžírské FLN i OAS, ve své knize Politiquement incorrect, Plon,1999, uvádí, že v letech 58-61 spáchaly francouzské zpravodajské služby zhruba 500 politických vražd, z nichž některé s válkou v Alžírsku vůbec nesouvisely, jako vražda kamerunského nacionalisty Félixe Moumié, jenž bojoval proti kamerunskému prezidentovi, dosazenému Jacques Foccartem, kdy agent SDECE William Bechtel Moumiého 15.10.60 otrávil thaliem v jedné ženevské restauraci, do které jej pozval ( předstíral, že je novinář - takhle se nechal nachytat i velitel Severní aliance v Afghánistánu Masúd ).
Moumié zemřel o několik dní později, Bechtel byl zatčen v Bruselu 1975, vydán Paříži, a 1980 pařížským soudem osvobozen.
Foccart 1992 prohlásil, že si nemyslí, že „likvidace Moumiého byla chyba.“
V této knize Constantin Melnik neuvádí věci jemu nepříjemné, a jej kompromitující.
Dědeček Constantina Melnik, Jevgenij Botkin, byl osobním lékařem cara Mikuláše II, a byl společně s carovou rodinou zavražděn bolševiky v Jekatěrinburgu, zbytek jeho rodiny emigroval do Nice.
Poté, co příslušnice alžírského odboje ( fellagha ) Louisette Ighilahrize v 6/00 v listu Le Monde potvrdila, že poté, co byla v 9/57 (20) zatčena výsadkáři, a po tři měsíce v hlavním štábu výsadkářů na příkaz gen. Massu a pluk. Marcela Bigearda denodenně za jejich přihlížení mučena a znásilňována , gen. Massu (92) dva dny poté na výzvu Le Monde, aby její tvrzení komentoval, veřejně v listu Le Monde sice popřel, že by přihlížel mučení právě této ženy, ale mučení jako prostředek doznání ve francouzské armádě přiznal, této ženě se omluvil, a prohlásil, že lituje, že francouzská armáda systematicky používala v Alžírsku mučení k získání informací od zatčených, zatímco pluk. Bigeard její tvrzení nazval snůškou lží …
Ighilahrize uvedla, že za svůj život vděčí jistému veliteli Richaudovi ( jehož poté celý život hledala), jenž ji úmyslně ze štábu nechal převést do městského vězení, a zbavil ji tak jejího utrpení.
Gen. Massu uvedl, že si „ na velitele Richauda (zemřel 1982) , šéflékaře své 10.výsadkové divize, dobře vzpomíná " ...
Na závěr gen. Massu francouzský stát vyzval, aby veřejně přiznal a odsoudil tyto praktiky mučení – nicméně váhal říci pravdu o výše zmíněném Maurice Audinovi – viditelně váhal, a nakonec řekl, že si již nevzpomíná … ( gen. Massu, jenž měl jednu dceru,1957 adoptoval dvě alžírské děti – 15letého chlapce, kterého mu údajně svěřili jeho rodiče, a šestiletého) .
Vdova po generálu Jacques Paris de Bollardiere 1907-1986/, prohlásila, že hlavní odpovědnost nese francouzský stát, který armádě dal k mučení plnou moc.
De Bollardiere, jenž jako jediný z vysokých francouzských důstojníků v 3/57 veřejně odsoudil systematické používání mučení v Alžírsku za účelem získání zpravodajských informací, z tohoto důvodu požádal, aby byl zbaven velení francouzských jednotek v Alžírsku …
De Bollardiere, 1939 poručík Cizinecké legie na jihu Maroka, měl z 2.sv.v. nejvíce vyznamenání z de Gaullovy armády - od 6/40 vstoupil do odboje, bojoval v řadách Cizinecké legie.
V 4/44 vedl misi Citronnelle u partyzánů v Ardennách, po válce byl odvelen jako výsadkář do Indočíny, v roce 56 byl povýšen na generála, a převelen do Alžírska.
Kauza začala tím, že v 3/57 byl obžalován z „ podrývání morálky armády „ šéfredaktor čas. L´Express Jean-Jacques Servan-Schreiber, jenž v něm publikoval svoje čerstvé zkušenosti z Alžírska, kde sloužil jako voják pod Bollardierem, a rovněž odsoudil používání mučení k získání zpravodajských informací.
Schreiber požádal Bollardiera, aby mu otevřeným dopisem pomohl, a tento neváhal tak učinit – dopis Bollardiera vyšel v časopisu l´Express 29.3.57 , mj. v něm stálo : „ Sloužil jste pode mnou 6 měsíců, a je vaší profesionální povinností referovat o tom, co jste ve službě zažil - zejména to, že je pro francouzskou armádu velmi nebezpečné, aby pod falešnou záminkou rychlého účelového zpravodajství ( tuto záminku Bollardierovi neustále omílal gen. Massu, když Bollardiere proti metodám jeho jednotek důrazně protestoval s tím, že těmito metodami navždy zkompromituje budoucnost francouzské komunity v Alžírsku ) ztratila ze zřetele své morální hodnoty, které proslavily naši francouzskou civilizaci „.
Za tento dopis, který vyvolal velké pozdvižení, byl gen. Bollardiere zatčen, a na dva měsíce uvězněn v pevnosti Courneuve …
Poté byl odstaven do Středoafrické republiky, nakonec do Německa.
Alžírský vojenský puč z 4/61 jej přivedl k rozhodnutí, že z armády předčasně v 53 letech odejde do důchodu : „ V žádném případě se jako křestˇan nestanu komplicem armády, která se obrací proti jinému státu za účelem totalitního dobrodružství “ …
1972 vydal knihu Bataille d´Alger, bataille de l´homme, v níž zdůrazňuje křestˇanskou povinnost každého respektovat důstojnost jiného člověka.
„Válka je nebezpečnou nemocí infantilní společnosti. Mučení jako dialog hrůzy zneuctˇuje mučitele více než mučeného „ ...
Generál Bollardiere byl jediným vysokým důstojníkem, kterému nebyla navrácena práva poté, co v 11/82 vešel v platnost Mitterrandův zákon o rehabilitaci …
Teprve až 31.10.00 poté, co kauzu mučení znovu rozvířilo 12 francouzských osobností svým otevřeným dopisem otisknutém v komunistickém l ´Humanité ( podepsala jej mj. i vdova Simone de Bollardiere, vdova po výše zmíněném umučeném alžírském komunistovi Audinovi Josephine A., a jeden přežilý mučený Henri Alleg ), francouzský stát odsoudil mučení, které v Alžírsku vůči FLN používal …
Ne všichni však měli výčitky svědomí – po zveřejnění tohoto otevřeného dopisu v 11/00 si gen. Paul Aussaresses (82), tehdejší šéf všech franc.tajných služeb v Alžírsku, veřejně zavzpomínal na své válečné zločiny, zejména na hromadné popravy civilistů, s tím, že necítil a necítí výčitky, protože FLN páchala ještě horší zločiny .
Kauza Ben Barka (dodnes není uzavřena )
Kauza Ben Barka byla prvním mezinárodním skandálem de Gaullovy V. republiky.
Prof. matematiky Ben Barka (*1920) s kontakty na Kreml, hlavní levicový odpůrce režimu Hasana II, , jenž založil socialistický Národní svaz lidových sil/UNFP, prosazoval „třetí cestu rozvoje“ a „ nezúčastněnost „ (pozdější Hnutí nezúčastněných zemí z roku 77, které měl Berka na přání Kremlu do roku 66 založit ).
Barka měl podporu středních vrstev, proto byl Paláci nebezpečný.
V roce 63 byl odsouzený Hasanem II k trestu smrti v nepřítomnosti za údajně chystaný atentát na krále poté, co se 16.11.62 Hasanovi II nepodařil atentát na Barku, který na něj zorganizovali gen. policie Oufkir, a gen. tajných služeb Dlimi ( proto od roku 62 žil Barka v exilu v Ženevě ) …
Barka byl unesen v PAR 29.10.65 (na schůzku s údajným režisérem a novinářem jej doprovázel jeden marocký student, o němž informace nejsou žádné).
V pravé poledne byl v PAR unesen dvěma francouzskými policisty Louisem Souchon (zemř.1992/76) a Rogerem Voitot, kteří se mu legitimovali (byli z protigangové brigády la Mondaine/la brigade antigang), a přiměli jej nastoupit do vozu, ve kterém byl i spolupracovník francouzské kontrašpionáže/SDCE Antonio Lopez, jenž jako šéf bezpečnosti Air France Barku na letišti v Orly přivítal, a uvědomil o jeho příletu své nadřízené …
Barku odvezli do pronajaté vily nájemného vraha Georga Boucheseise, a od té chvíle Barku již nikdo neviděl, jeho tělo se nikdy nenašlo.
V roce 76 US vláda na základě otázek novinářů v rámci zákona Freedom Information Act veřejně přiznala, že CIA vlastní 1.800 dokumentů k únosu Barky, ale že je nejde zveřejnit – teprve až v roce 00 US vláda za Clintona odtajnila některé informace týkající se kauzy Ben Barka.
Mj. z nich vyplynulo, že Barka byl celou dobu na každém svém kroku sledován izraelským Mossadem a CIA, které informovaly francouzské tajné služby.
Vyšetřování začalo 30.10.65 po trestním oznámení bratra Barky Abdalkadera, prvním vyšetřovacím soudcem byl Louis Zollinger, druhým od 3.11.66 vůči prokuratuře povolnější Maurice Bouvier ( Zollingera se prokuratura zbavila jednoduše – obvinila ze spolupachatelství dva policisty, takže Zollingerovi byl případ odejmut).
Byly prohledány domy Boucheseicha a de Lopeze, a poté několik dní hlídány, ale Ben Barka se nenašel.
Tajné služby začaly zametat stopy, a odvádět pozornost pouze na marocké tajné služby - francouzský ministr vnitra Roger Frey navštívil krátce před únosem na marocké ambasádě marockého ministra vnitra generála Oufkira a generála Dliho, kteří únos na přání Hasana II francouzským tajným službám „ zadali“ za nějakou protislužbu, a kteří „ náhodou“ v době únosu dleli v PAR, kde „ náhodou s nimi dlel i šéf elitních marockých policejních jednotek jistý Larbi Chtouki ( 25.9.06 Mahjoub Tobji, bývalý marocký důstojník žijící ve Francii, jej identifikoval před soudcem Patrickem Ramael jako jednoho ze členů marockého komanda, které Barku 29.10.65 uneslo, poté, co jej ve své knize „Důstojníci Jeho Veličenstva“ z roku 06 označil za Miloud Tounsi alias „ Larbi Shtouki“, Tobji uvedl, že se mu Tounsi svěřil, že se na únosu podílel ) .
3.11.65 se na recepci na marocké ambasádě oficiálně sešli ministr vnitra Roger Frey a gen. Oufkir, byl zde i Maurice Papon.
29.11.65 byl z únosu obviněn novinář Philippe Bernier /1930-2000/, jenž měl v den únosu s Barkou schůzku, o Figona se policie nezajímala.
Bernier a recidivista Georges Figon, jehož rodiče jako intelektuálové měli styky s pařížskými uměleckými kruhy, Barku za peníze marocké tajné policie ( Bernier pracoval pro Radio Maroko) vylákali z Ženevy do PAR na fiktivní schůzku, aby s nimi projednal natočení filmu o dekolonizaci.
Sejít se měli v poledne před pivnicí Lipp na Boulevard Saint-Germain, kde se Barkova rodina každoročně 29.10. ve 13.00 shromaždˇuje (před Brasserie Lipp).
Figona počátkem ledna 1966 navštívili novináři z Minute a Paris Match, a 10.1.66 l´Express uveřejnil rozhovor s ním pod názvem „Viděl jsem generála Oufkira zabíjet v pařížské vile Ben Barku - po mučení jen ubodal dýkou, kterou vytáhl z rukojeti deštníku …
17.1.66 policisté, údajně po telefonním anonymu, přišli Figona zatknout, ale nalezli jej mrtvého – údajně spáchal sebevraždu …
Figona nejprve kryl komisař Caille z 2.odd. Renseignements généraux/RG, jenž brzdil vyšetřování, a poté, co Figon promluvil, se jej pravděpodobně RG zbavilo.
20.1.66 Francouzi vydali zatykač na generály Mohamada Oufkira a Ahmada Dlimi, organizátory únosu na francouzské půdě, které Hasan II samozřejmě nevydal.
Zatykač byl vydán i na Rogera Voitot a Louis Souchona z francouzské policie , a Azemouriho (zavražděn 1970) .
Byl obviněn i šéf Lopeze ze SDEC Marcel Le Roy-Finville (zemř. 2009).
Francouzské ministerstvo spravedlnosti oficiálně (marně) požádalo Maroko o vydání Boucheseicha.
Aféra byla vodou na mlýn Francois Mitterrandovi, jenž se „svojí“ Socialistickou stranou požadoval okamžité vyšetření únosu, potrestání viníků, a demisi Pompidouovy vlády …
22.2.66 generál de Gaulle na tiskové konferenci svolané ke kauze Ben Barky minimizoval úlohu francouzských tajných služeb a francouzské policie památným prohlášením, že „ francouzská zpravodajská služba a policie se ničím neprovinily, celý únos byl naplánován a realizován jen a jen marockou stranou v čele s generálem Oufkirem - podřízení těchto služeb jednali na vlastní pěst, a své nadřízené o těchto svých aktivitách nikdy neuvědomili „ , tvrdil CHDG na tiskové konferenci .
(Na předchozím zasedání vlády z 19.1.66 si však CHDG nebyl tak jistý, píše Alain Peyrefitte, byl aférou vynervovaný, a dlouhou dobu bubnoval prsty do stolu , než ostře vyjel na ministra vnitra Rogera Frey : “ Pokud jde o policii, její úloha v této aféře je nevyjasněná, vypadá to, že sehrála úlohu komplice … To nemohu připustit „ ...
Úlohu francouzské policie v této kauze veřejně objasnil až v roce 06 ve své knize l´Indic et le Commissaire, Plonc, 2006 tehdejší bývalý muž číslo dvě protigangové brigády la Mondaine ( v letech 77-80 její šéf) policejní inspektor Lucien Aimé-Blanc (rozhovor s ním uveřejnil Libération z 20.4.06).
Ve své knize odhaluje, že všichni agenti zapletení do únosu Ben Barky byli SDECE odposloucháváni ( tyto odposlechy dokonce ve své knize zveřejnil ) ...
Odposlechy v rámci policejní akce „Orion 113“ byly nainstalovány i do hotelu, ve kterém se měl Barka setkat s novinářem a režisérem. Celkem šlo o 40 stránek odposlechů – včetně šéfa bezpečnosti Air France na letišti Orly, jenž informoval o tom, že Barka do PAR přiletěl.
Tento spis četl v té době nejen ministr vnitra, ale i jeden poradce tehdejšího premiéra G. Pompidoua , takže i sám Pompidou – přesto tyto odposlechy byly před soudcem Zollingerem zatajeny.
Mnozí tehdejší vysocí francouzští představitelé tajných služeb si vybudovali svoji kariéru právě v Maroku, takže všichni dobře znali jak Hasana II, tak všechny důležité šéfy marockých tajných služeb, zejména generála Oufkira, jenž navíc zůstal spolehlivě profrancouzský.
První proces byl zahájen v 9/66, byl však přerušen po příjezdu generála marockých tajných služeb Ahmada Dlimi, jenž se na něj dostavil „dobrovolně“, tj. nechal se dobrovolně zatknout – gen. Ufkira však Hasan II odmítl na proces pustit.
Znovu zahájen byl až v 6/67 ( konal se bez rodiny Ben Barka, které „náhle“ zemřeli její dva hlavní advokáti), a 5.6.67 byli k doživotí odsouzeni námezdní vrazi Georges Boucheseiche (zavražděn ve střežené rezidenci v Maroku krátce po „sebevraždě“ gen. Oufkira 1972 ), Pierre Dubail (zavražděn 1972 v Maroku ), Julien Le Ny (zavražděn 1972 v Maroku), a Jean Palisse ( zemřel náhle 1979) – tzv. banda Jo Attia .
Gen. Mohamad Oufkira byl odsouzen k doživotí v nepřítomnosti – odsouzení cizího úřadujícího ministra vnitra francouzskou justicí byl nevídaný precedent v mezinárodním právu veřejném, který na dva roky způsobil totální zmrazení vztahů mezi Marokem a Paříží, gen. Dlimi byl obžaloby zproštěn.
K osmi a šesti letům vězení nepodmíněně byli odsouzeni Antoine Lopez (jediný svědek, jenž zůstal na francouzské půdě, a díky osmiletému vězení nebyl zavražděn), a Louis Souchon.
Ostatní, které nastrčil Papon, aby odvedl pozornost od nejvyšších francouzských míst, byli zproštěni obžaloby.
Ze strachu před pomstou Hasana II, se kterým se jako bývalý vysoký koloniální důstojník osobně znal, taktéž s generálem Oufkirou, a s dalšími marockými šéfy a jejich zabijáky, Lopez promluvil až po smrti Hasana 1999, proto jeho kniha Confession d´un espion, Fayard, vyšla až 2000 ...
Lopez v knize tvrdí, že v době mezi oněmi dvěma procesy Lopeze navštívil ve vězení představitel Elysejského paláce, aby mu připomněl „ povinnost mlčet „, a Lopez se dokonce s CHDG kvůli kauze i setkal ...
Lopez si v knize naříká, že dostal osm let (třebaže právě proto, že mlčel, nedostal doživotí, ale jen osm let) jen za to, že seděl ve voze, které Barku předalo Maročanům, nicméně přiznává, že těchto osm let mu zachránilo život, protože venku by nepřežil.
Lopez píše, že „ Barkovo tělo ještě ani nevychladlo, a již se ve vile objevil pracovník ministerstva vnitra, aby pomohl marockému ministru vnitra zahladit stopy - dokonce s vrahem, s mučiteli, a s mrtvým tělem pro jistotu odcestoval na palubě zvláštního letadla do Rabatu ( mrtvé tělo dostali přes hranice jednoduše : pro všechny delikátní cesty do Francie a z Francie tajné služby využívají vojenské letiště Villacoublay ( kde se přistává i s osvobozenými francouzskými rukojmími) , které samozřejmě nemá celnici ...
Až v 6/01 (rovněž až po smrti Hasana II) bývalý marocký agent Ahmad Boukhari odhalil, co se s mrtvým tělem Barky poté stalo : jeho zmučené tělo bylo okamžitě po příletu do Rabatu v noci 31.10.65 převezeno do mučícího střediska Dar El-Mokri, kde bylo pod dozorem agenta CIA v Maroku, jistého pluk. Martina ( jenž měl přímý přístup ke králi Hasanovi II ), rozpuštěno v kyselině .
Tuto metodu zbavování se těl plukovník masově používal jako poradce šáhovy tajné služby SAVAK v Íránu, kde působil před službou v Maroku ...
1975, syn Mahdího Barky Bašír Barka podal žádost na zahájení nového procesu . Soudce Pinsseau vyslechl gaullistického poslance a advokáta Pierre Lemarchanda ( ze sítě anti OAS, které měly na únosu také podíl ), údajného autora papírku, nalezeného u zavražděného Figona, ale neobvinil jej ( několikrát trestaného Figona advokát Lemarchande v minulosti obhajoval, a k nalákání Barky do PAR i aktivoval) ...
1982 Mitterrand po svém nástupu do funkce, aby pošpinil de Gaulla, předal vyšetřovacímu soudci dva odtajněné dokumenty SDCE o případu Ben Barka, v nichž byli z vraždy Barky záměrně obviněni jen dva lidé – Lopez a jeho šéf Le Roy-Finville.
Další dokumenty byly Paříží odtajněny 2001, a ministryně obrany Michele Alliot-Marie slíbila odtajnit i posledních 73 stránek, ale doposud odtajněny nebyly.
Vyšetřování tohoto případu stále probíhá, ale většina z aktérů a svědků již byla zavražděna – gen. Oufkir, rodinný „přítel“ krále Hasana II ( jenž se proti případné zradě generála pojistil tak, že adoptoval Oufkirovu 5letou dceru, aby dělala společnici jeho stejně staré dceři, což byl případ adopce, kdy rodiče museli bez odmluvy souhlasit, takže ji viděli jen několikrát do roka při návštěvě paláce ( tato dívka později po svém propuštění z vězení po smrti Hasana II. Hasanovým synem, dnešním králem, napsala autobiografii- Hasan II ji po „zradě“ jejího otce spolu s matkou a s šesti mladšími sourozenci držel 20 let v nejhorších marockých žalářích, a dodnes se, jako svědek poměrů v paláci, obává o svůj život) - gen. Oufkir „ spáchal sebevraždu“ v 8/72 poté, co proti letadlu Hasana II byl spáchán údajný atentát ...
Gen. tajné policie Ahmad Dlimi zemřel při podivné „autonehodě“ 1983 – Hasanovi II. zůstal věrný při atentátech proti němu z let 1970 a 1972, říká se, že právě on osobně vykonal popravu svého konkurenta gen. Oufkira, kterého Hasan II obvinil ze zorganizování puče z roku 1972.
1975 gen. Dlimi anektoval pro Hasana II Západní Saharu, a byl pověřen bojem proti frontě Polisario, podporované Moskvou .
Jenže likvidací Oufkira se Dlimi stal nejmocnějším mužem v Maroku, a to se Hasanovi nelíbilo – proto zemřel při „autonehodě“ .
Eliminace Barky se hodila i Washingtonu, spisy CIA v této kauze jsou stále přísně tajné – v době, kdy byla v plném proudu válka ve Vietnamu, bylo eliminováno mnoho představitelů tzv. třetí cesty rozvojových zemí – budoucího Hnutí nezúčastněných zemí, které úporně, za pomoci Barky, formoval Kreml.
1960 franc.tajná služba zavraždila v Kamerunu Moumié , 1961 CIA zavraždila Patricka Lumumba z bývalého Belgického Konga/Zaire ( viz můj článek Kdo zavraždil gen. tajemníka OSN ?), 1963 byl v Togo zavražděn Olympio, 1965 byl v Saint Domingue zavražděn Caamano, 1965 v Alžírsku Ben Bella a v PAR Ben Barka.
