Západ se na Balkáně soustředil na dvě hodnoty : sebeurčení a neporušitelnost hranic, ale otázku hranic západní diplomaté brzy pustili ze zřetele, a soustředili se na právo na sebeurčení (referenda o nezávislosti), čímž přispěli ke stabilitě národnostně homogenního Slovinska a Chorvatska, ale destabilizovali etnicky pluralitní Bosnu, v níž jedna třetina obyvatel referendum o nezávislosti bojkotovala s tím, že začne bojovat, odtrhne-li se BH od YU federace .
Bosenští Srbové byli satanizováni za to, že požadovali stejné právo na sebeurčení jako bosenští muslimové, třebaže statusu menšiny v Jugoslávii/YU, či v jakémkoliv jejím nástupnickém státě, se chtěly vyhnout všechny válčící strany ...
V roce 91 Slovinsko a Chorvatsko se zbraní v ruce vystoupily z YU federace –
YU ústava sice vystoupení umožňovala, ale s podmínkou souhlasu všech „ ústavních „ národů, což Chorvatsko obešlo tak, že krátce před odtržením se od Bělehradu změnilo ústavní postavení své srbské menšiny z „ ústavního“ národa na pouhou národnostní menšinu, a ještě po chorvatských Srbech chtělo, aby podepsali přísahu věrnosti Chorvatsku ...
Ještě v roce 90 se bosenští muslimové do samostatného státu nehrnuli, a uznávali, že se svojí výbušnou multietnickou směsicí bude rozumnější setrvat v rámci větší multietnické Jugoslávie než jako samostatný malý soudek prachu, jenže odtržením Slovinska a Chorvatska v roce 91 se YU federace, tvořená jen Srbskem a Černé horou , již pro muslimy nejevila tak pohostinnou jako dříve ...
Pod tlakem US mezinárodní společenství federaci BH diplomaticky uznalo, a to za podmínky, že bude demokratická, tj. politicky a etnicky pluralitní, což bylo diplomaticky taktické, protože muslimové byli sice početnější, ale Srbové a Chorvaté byli lépe vyzbrojení.
Realita však byla zcela opačná - bosenská politická entita se rozpadla do politických stran na etnickém základě, takže Izetbegovičova Strana demokratické akce a její srbské a chorvatské protějšky vykonávaly absolutní moc nad oblastmi, ve kterých měly etnickou převahu, ale velmi brzy Izetbegovičova strana, sponzorována Teheránem a Washingtonem, řídila celou BH jako jediná vládnoucí strana ( i po skončení války).
V atmosféře rostoucího nacionalismu, strachu a nejistoty se zbraní nejprve chopili bosenští Chorvaté, a poté s Miloševičovou podporou bosenští Srbové, aby si zajistili, že se nestanou národnostní menšinou uvnitř nepřátelského muslimského státu – žádali tudíž to samé, co bosenským muslimům již zajistilo samotné diplomatické uznání ...
Srbský nacionalismus byl stejně velký jako chorvatský či muslimský, většina z toho, co Záhřeb nazýval Srby „ okupovaným „ územím, byla půda, kterou Srbové právoplatně drželi přinejmenším po 300 let, kdy Rakousko-Uhersko vyzvalo Srby, aby se přestěhovali na hranice (Krajina), a chránili majitele místních obchodů z Vídně a ze Záhřebu před Turky ...
To samé platí o Srby „ okupovaných „ územích v BH, kdy západní média v souladu s propagandou sarajevské vlády neustále psala o “ 70% území Bosny, zabraném Srby „ ( mj. US tisková agentura AP ze 27.10.94) – zapomněla podotknout, že nešlo o nově zabraná území, ale o obranu usedlostí Srby právoplatně vlastněných po staletí, protože Srbové byli vždy sedláky, a muslimové městskými obchodníky, jinými slovy, v roce 92, kdy válka vypukla, bosenští Srbové v BH právoplatně vlastnili dvě třetiny půdy.
V době vyhlášení nezávislosti bylo v BH jen o 500.000 méně Srbů než muslimů ...
Jediná území, která bosenští Srbové ve válce získali, byly východobosenské muslimské enklávy ...
Bosenští muslimové
po válce skončili převážně ve středu BH, sarajevská vláda má tudíž silné zázemí s důležitými mezinárodními trasami, ze kterých v budoucnosti může lehce obnovit boje.
Srbská převaha v těžké bojové technice byla v roce 95 věcí minulosti, protože uzavření srbských hranic Bělehradem nebylo sice neprodyšné, nicméně přísun bojové techniky a paliva ustal, zatímco vyzbrojování Sarajeva z islámských zemí zůstalo mezinárodní veřejností zcela nepovšimnuto.
Třebaže v počátečním stádiu YU válek v roce 91 US vláda nerozhodné EU nechala volnou ruku se předvést, neznamenalo to, že Bushova I a Clintonova vláda byla ochotna zůstat stranou YU konfliktu.
EU nejprve bojům nečinně přihlížela, protože neměla jasno, zda Slovinsko a Chorvatsko diplomaticky uznat či nikoliv : tehdejší gen. tajemník OSN Perez de Cuellar, bývalý US ministr zahraničí Cyrus Vance, a vyjednavač EU Lord Peter Carrington varovali před okamžitým diplomatickým uznáním těchto států s tím, že jejich diplomatickým uznáním se zmaří šance na diplomatické vyřešení konfliktu …
Zásadní zvrat nastal, když se Helmutu Kohlovi podařilo přemluvit nerozhodnou EU, aby Slovinsko a Chorvatsko diplomaticky uznala – 6.4.92 Bushova (I.) vláda, která byla pod silným tlakem svých obchodních přátel ze Saúdské Arábie (včetně rodiny bin Ládinů ), kteří na Washingtonu požadovali, aby vymohl diplomatické uznání BH jako prvního evropského muslimského státu, uskutečnila s EU výměnný obchod : za své diplomatické uznání Slovinska a Chorvatska získala od EU diplomatické uznání BH …
BH tak byla diplomaticky uznána za samostatný stát, aniž se na tom její tři ústavní národy dohodly – tento krok rázem narušil křehkou jednotu mezi bosenskými muslimy a Chorvaty na jedné straně ( Bosenští Chorvaté si většinu enkláv v BH udrželi, ale svoji budoucnost i dnes vidí ve spolupráci se Záhřebem, nikoliv se Sarajevem), bývalými spojenci nacistického Německa, kteří připravili o život statisíce Srbů, Cikánů a Židů, a Srby na straně druhé .
K diplomatickému uznání BH došlo, třebaže v té době bosenská, převážně muslimská vláda, kontrolovala jen 40% území BH, a třebaže všechny evropské zpravodajské služby shodně uváděly, že „ bude-li BH diplomaticky uznána, etnicky exploduje“ …
Proto vyjednavač EU Lord Peter Carrington a portugalský ministr zahraničí José Cutillero se snažili důsledky diplomatického uznání BH zmírnit, a 20.3.92 zprostředkovali tzv. lisabonskou dohodu, která zřizovala tři „ švýcarské „ poloautonomní etnické kantony pod ústřední vládou.
Lisabonskou dohodu podepsala všechna tři bosenská etnika, souhlasil s ní i Bělehrad, avšak o dva dny později US velvyslanec v Jugoslávii Warren Zimmerman přemluvil prezidenta Izetbegoviče, aby svůj podpis stáhl za příslib celé BH …
O 14 dní později, 6.4. 92 , v BH vypukla válka.
Roger Cohen v listu The New York Times v té době poznamenal, že diplomatické uznání BH bylo za těchto okolností trestuhodným nezodpovědným jednáním – přilil se tím jen olej do ohně .
Podpora Washingtonu Izetbegoviči byla provázena štvavou protisrbskou mediální kampaní, která označovala bosenské Srby za agresory – opak je však pravdou : první etnické předválečné zabíjení se odehrálo v Sarajevu 1.3.92, když známý muslimsko-chorvatský gang zaútočil na srbský svatební průvod, a zastřelil otce nevěsty.
Právě neochota sarajevských úřadů a vládnoucí muslimské SDA zatknout všem známé konkrétní vrahy, se stala jiskrou, která zažehla etnické násilí.
Třebaže si Izetbegovič poté, co byl v roce 90 „zvolen“ prezidentem BH, začal při jednáních se Západem brát servítky, a snažil se o tón umírněného muslima, zůstal vášnivým a častým návštěvníkem Teheránu, a hlavně nikdy se veřejně nezřekl svých extrémistických rasistických postojů v BH, kde sice muslimové tvoří největší etnikum, ale Chorvaté a Srbové dohromady je početně převyšují …
Samotnou bosenskou válku zahájili 26.3.92 Chorvaté, když jejich jednotky překročily z Chorvatska řeku Sávu, a napadly srbskou vesnici Sijekovač u Bosenski Brod v severní Bosně. Vesnici vypálily, a všech pět srbských rodin do jednoho postřílely.
Tato událost vyprovokovala etnická jatka, cyklus strachu a pomsty, po celé BH.
Všechny tři komunity nesou odpovědnost za etnické násilí již tím, že založily politické strany na nacionalistickém základě – vzorec nacionalistické strany však jako první ustavil Izetbegovič, když 31.3.91, rok před občanskou válkou, založil svoji SDA, která vytvořila Vlasteneckou ligu, první stranickou armádu od dob NSDAP ( když válka začala, měla bosenská armáda již 120.000 mužů ve zbrani, uvedl v Haagu velitel bosenské armády generál Sefer Halilovič) …
Navzdory protestům ředitele CIA Jamese Woolsey (s Clintonem se během své dvouleté funkce ani jednou nesešel osobně) Clintonova vláda ( poradce pro otázky národní bezpečnosti Anthony Lake, jehož koncepci realizoval US velvyslanec v Záhřebu Peter Galbraith) dala zelenou neomezenému přílivu íránských zbraní pro bosenské muslimy, a protože Woolsey s Clintonem nespolupracoval, vystřídal jej v 2/95 John M.Deutch ...
Profesor Amsterdamské univerzity Cees Wiebes, jenž zdokumentoval roli zpravodajských sítí v BH ve zprávě NL vlády o Srebrenici, uvádí, že US vojenská zpravodajská služba/DIA byla pověřena usnadnit zrychlené ilegální dodávky zbraní bosenským muslimům z Íránu a z Rijádu, zbraně se dopravovaly z Malajsie do Alžírska ...
US tak porušily nejen všechny příslušné rezoluce RB OSN a NATO, ale ohrožovaly i své spojence v NATO, kteří v bosenském terénu měli své vojáky.
US nejprve všechny rezoluce podpořily, ale brzy je obrátily v hon na čarodějnice proti jedné straně – srbské ...
V roce 93 dlouholetá balkánská dopisovatelka časopisu Der Spiegel Renate Flottau potkala při dvou různých příležitostech UBL v salónku pro návštěvníky prezidenta Izetbegoviče - UBL měl v té době hlavní sídlo v Chartúmu, a vídeňská ambasáda BH mu vystavila čerstvý bosenský pas ( ve Vídni měl hlavní štáb John Deutch, pozdější šéf CIA, Flottau, která žila od počátku 80. let v Bělehradě, byla po vypuknutí války v BH označena Bělehradem za persona non grata/nežádoucí osobu ) …
UBL a jeho vojenský velitel Ajman Zawahiri pomáhali na oplátku Izetbegoviči budovat mudžáhedínskou armádu – většinou šlo o zvláštní jednotky zařazené pod velení Sedmého armádního sboru se základnou ve střední Bosně.
Zatímco místní jednotky, srbské i muslimské, nesou zodpovědnost za válečné zločiny spáchané v oblasti Srebrenica-Bratunac v letech 92-95, Washington nese odpovědnost za protahování války, a za násilnou likvidaci bezpečných zón v Bosně a Chorvatsku v roce 95 …
Tím, že se Washington postavil pod tlakem svých obchodních zájmů na BV do role muslimům stranící mocnosti ( v té době se Washington domníval, že se dohodne o vedení mimořádně strategického plynovodu přes afghánské území s místními talibanci), proměnil v cár papíru tři dohody, které vyjednalo OSN a EU, které mohly zabránit samotné válce ( Lisabonské dohody z 3/92 ), ukončit ji koncem roku 92 (Vance-Owenův plán) či v roce 93 (Owen-Stoltenbergův plán ), protože všechny tři plány Miloševič přijal …
Vyjednávač EU David Owen ve své knize Balkan Odyssey píše : “ Od jara 93 do léta 95 nebylo výsledkem US politiky z pozice síly „ zadržování „, jak Washington tvrdil, ale prodlužování války .“
USAF generál Charles Boyd, bývalý zástupce velitele sil NATO v Evropě, a až do konce bosenské války šéf zpravodajské služby NATO, v časopise Foreign Affairs uvedl : “ US přístup k bosenské válce je charakterizován základním rozporem – US prohlašují, že se snaží ukončit válku dosažením mírové dohody, ale ve skutečnosti dělají vše proto, aby ovlivnily výsledek války ve prospěch muslimů “ …
V době, kdy historické poslání NATO skončilo zhroucením SU, Washington nemohl připustit, aby skončila i jeho klíčová role v Evropě , potřeboval najít pro NATO jiné uplatnění - kdyby byl YU konflikt vyřešen za pár týdnů diplomaticky, úloha NATO by byla dále snížena, a NATO by mohlo být nahrazeno, tak jak to i předpokládal prezident Dwight Eisenhower, evropskou vojenskou aliancí, o které na nejvyšší úrovni jednalo v roce 92 Německo a Francie …
US senátor Bob Dole důrazně požadoval zrušit embargo na dodávky zbraní do YU, dodávky zbraní do BH však proudily stále ilegálně přes chorvatské území, třebaže Záhřeb odmítal těžkou bojovou techniku, která by jej mohla ohrozit v případně obnoveném muslimsko-chorvatském konfliktu ...
V důsledku těchto ilegálních dodávek zbraní,třebaže je srbská a muslimská armáda početně asymetrická, jsou dnes obě armády vyzbrojené velmi podobně.
Srbské vojenské úspěchy proti východobosenským muslimským enklávám z 7/95 byly jen operacemi nevelkého rozsahu proti izolovaným a demoralizovaným jednotkám.
Srbské jednotky nikdy nenapadly muslimské vládní jednotky v jejich těžišti ve střední Bosně, což znamená, že k rozhodující bitvě v Bosně ještě nedošlo, čas však pracuje pro muslimy ...
Válka změnila demografickou mapu Bosny – nacionalismus a prudké boje donutily k přemístění dva milióny lidí, jednak z důvodu bezpečnostních vládních nařízení, a z důvodu krutosti, které se dopustila všechna bosenská etnika.
S vyháněním menšinových etnik začalo (tak jako válku v BH) Chorvatsko, a to ještě před válkou v roce 91, když různá Srby diskriminující nařízení Tudžmanovy vlády donutila chorvatské Srby se vystěhovat do Srbska.
Druhým krokem v politice etnických čistek bylo propojení všech srbských oblasti v BH bezpečnými dopravními trasami, a to i přes území, na kterých žila jiná etnika, která byla z bezpečnostních důvodů nemilosrdně na příkaz vlády v Pale deportována. Srbské excesy v tomto směru jsou dobře zdokumentovány.
Méně známé jsou excesy ostatních etnik vůči Srbům.
Zpráva OSN z 2/95 uvádí, že na bosenskosrbském území žije 500.000 Srbů, a na území kontrolovaném muslimy 200.000 Srbů, což je o celou polovinu méně Srbů než byl jejich předválečný počet ...
Albrightovou a zpravodajku CNN Christiane Amanpour však brutální metody nepřátelských sil vůči Srbům nezajímaly.
Koncem roku 94, když BM 5.armádní sbor prorazil srbskou kapsu u Bihače, a postupoval srbskými vesnicemi, nechával za sebou jen vyhořelá stavení, a hnal před sebou několik tisíc srbských civilistů.
To samé se stalo, když krátce poté bosenskochorvatská armáda vtrhla do údolí Livno.
Pochybuje-li někdo o krutosti vedení boje ze strany bosenských muslimů či Chorvatů, měl by si prohlédnout fotografie krajiny kolem měst ve střední Bosně Kiseljak( v roce 91 46% Chorvatů,41% muslimů) a Vitez ( v roce 91 57% Chorvatů,37% muslimů) z roku 94 - rozbořené a vypálené katolické kostely a mešity, jakož i celé vesnice, bohatě svědčí o barbarství muslimů a Chorvatů, které spáchali vůči sobě navzájem ...
Válka v BH nebyla nevyhnutelným dějinným procesem staletých etnických záští a nevraživosti – naopak, vznikla z politických ambicí, strachu a nekompetence jak místní, tak mezinárodní, zejména se na protahování a výsledku bosenské války významně podepsala Albrightová, když US globální zájmy vložila do rukou místních hráčů ...
