Opuštěná továrna na umělá hnojiva nadále otravuje okolí unikajícími těžkými kovy a chlorovanými chemikáliemi – Union Carbide India Ltd. odešla (filiálka americké UC Corporation,která v ní vlastnila 51% akcií, 22% akcií vlastnila indická vláda a zbytek soukromí indičtí podnikatelé ) , odpad z chemičky zůstal na státu, který s ním nic ani po 24 letech neudělal …
( mj. viz Bhopal Disaster,20 years on , Greenpeace .org, Dominique Lapierre+ Javier Moro : Five Past Midnight in Bhopal, verze US firmy je na bhopal.com)
Podle aktivistů z Greenpeace , kteří vlastními silami začali toxický odpad pomalu odklízet od prosince 01 , kolem jejího chátrajícího polorozpadlého plotu s namalovanou lebkou vyrostlo živelné dětské hřiště a uvnitř plotu se na trávě pasou krávy . Před hlavní děravou bránou je židle a na ní sedí přes den hlídač v uniformě – oficiálně dovnitř nikdo nesmí – po dvou dnech čekání můžete získat povolení na městském úřadě.
Vnitřek továrny vypadá strašidelně - z rezatých zásobníků dál odkapávají jakési chemikálie, kolem se válejí plné sudy zarostlé vegetací.V kancelářích, které personál opouštěl úprkem, je možno nalézt použité hrnky od čaje či 24 let staré noviny .
Po výbuchu majitel továrnu zavřel a budovu i s pozemky převedl zpět na vládu spolkového státu Madhjapradéš.
K dizpozici veřejnosti jsou jen měření provedená nevládními organizacemi, podle nichž je v zamořené půdě 25.000 tun jedů a její vyčištění plus likvidace továrny by stálo kolem 500 mil. dolarů …
Zamořená půda v okolí se navíc s přičiněním vydatných monzunových deštˇů zamořuje ještě víc . Na této zamořené půdě se obdělávají pole,pasou se krávy, a děti nabírají hlínu na opravu domků rodičů. Dále zde pumpují vodu, kterou pijí.(Lidé zde žijí na hliněné podlaze namačkáni v jedné místnůstce bez nábytku v počtu až 15 lidí ) . Přijíždějí sem sice cisterny s pitnou vodou, ale nepravidelně, takže ze studní pít musí – právě zajištění nezávadné vody formou veřejného vodovodu se místním úřadům stále nepodařilo (přitom Bhópál je městem jezer ) …
1984, 3.prosince pět minut po půlnoci ,továrna na umělá hnojiva,filiálka nadnárodní americké společnosti Union Carbide na okraji města v chudinské čtvrti , vypustila v tichosti do okolí 42 tun smrtícího plynu, jednoho z nejnebezpečnějších v průmyslové chémii ( 42 tun je dvojnásobně větší množství, než je maximální množství povolené k jeho skladování ) …
Ti,co přežili blízkost chemičky, dodnes po 24 let chodí každý týden na zdejší malou kliniku pro léky na zmírnění bolestí,jichž už se do konce života nezbaví ( mají těžce postižený zrak, kůži a nemohou dýchat ). Je zde viditelně vyšší počet slepých lidí v ulicích (třebaže v Indii v chudinských čtvrtích potkáváte nějakým způsobem znetvořené lidi na každém kroku ,nemluvě již o těch, kterým znetvoření bylo , zejm. v dětství, způsobeno záměrně, aby na rodinu,vlastní či cizí, vydělávali jako profesionální žebráci) …
Několik tisíc lidí zemřelo na místě v postelích ve spánku či při úprku v labyrintu bhopálských ulic ( oficiální údaje udávají 10.000 mrtvých , Greenpeace udává 20.000 mrtvých ) , 500.000 zdravotně zmrzačených těch nejchudších dodnes marně čeká ve velmi zbědovaných podmínkách na finanční kompenzaci za ztrátu zdraví.
Až po deseti letech byli odškodněni jen symbolicky z oněch 470 mil. dolarů, které Union Carbide v roce 1989 převedl jako odškodnění na indický stát, když US firmu k této částce v únoru 1989 odsoudil Nejvyšší indický soud …
Indické úřady svoji povinnost zajistit obětem řádné odškodnění ( již podle zákona Bhopal Gas leak Disaster (Processing of Claims) Act z 29.3.1985 naprosto odbyly, a staly se tak komplicem Union Carbidu .
Trestní odpovědnost nadnárodní americké společnosti a jejích představitelů se scvrkla na oněch 470 mil. dolarů místo původních tří miliard , kdy strategií UCIL bylo nehlásit se ke své bhopálské pobočce …
Vyplacením tohoto malého odškodnění ( z něhož 250 mil. bylo vyplaceno na pojistky ) se tedy indické úřady de facto zavázaly trestně nestíhat Union Carbid ,a potvrdily dávnou pravdu nadnárodních společností : „ Život v rozvojových zemích má cenu jedné setiny života v průmyslově vyspělých zemích : vypočtená částka byla totiž odvozena od průměrné délky života v Indii a průměrného příjmu na domácnost v Indii ( 23 euro měsíčně ) …
V průměru tedy rodina dostala za jednoho mrtvého příslušníka rodiny 70.000 rupií ( pro srovnání : každá rodina z letecké katastrofy Lockerbie z 1988 /270 mrtvých, obdržela za mrtvého příslušníka rodiny 4 milióny dolarů ) …
Indická vláda poslední odškodnění z fondu 470 mil. vyplatila až 04 , tedy po 20 letech , a to jen proto, že jí k tomu donutil Nejvyšší soud,který přikázal vyplatit poslední část peněz od Američanů, které indická vláda držela v bance …
Indická vláda nebyla schopná zajistit vědecké metody pro identifikaci obětí a stanovit jejich přesný počet : v roce 1989,když byla dohoda o odškodnění s Union Carbide podepsána, bylo obětí údajně kolem 10.000, v momentě,když se peníze začaly vyplácet, jich bylo 67.000 …
Aby člověk dostal odškodnění, musí prokázat dvě skutečnosti – že oné noci byl v toxické zóně města ( Bhópál má přes dva milióny obyvatel), a byl ošetřen ,tedy že disponuje lékařským potvrzením …Ale v Indii se o chudých mnohdy nevedou ani matriky – narození a úmrtí chudí lidé úřadům nehlásí, natož aby si jako negramotní nechávali nějaký papír o ošetření , který jim lékaři onu noc ani nevydávali .
Zkorumpovaní státní úředníci si z vyplácení odškodnění učinili výnosný obchod s padělanými doklady ( jeden Ind vypráví ,že onu noc v roce 1984 byl u bratra v Kašmíru,tisíce km od Bhópálu , a když se vrátil v roce 1991 do Bhópálu, dávali mu 800 rupií , protože doklad na jeho jméno potvrzoval, že byl onu noc v postižené zóně ) ...
Lékaři po tragédii lékařská potvrzení vydávaly komukoliv za 1000 rupií … Statisíce lidí tak po 24 let zneužívá bezplatnosti lékařské péče z titulu falešných bhopálských obětí .
Mnozí z těch opravdu postižených se raději léčí u soukromých lékařů než ve státních nemocnicích ,kde po nich chtějí desítky nejrůznějších písemných potvrzení, a fronty jsou na celý den …
Státní nemocnice navíc nepřistupují k léčbě individuálně ( jak si to každý případ vyžaduje), ale předepisují všem jednotný léčebný postup a stejný lék, takže jejich léčba je nejen byrokratická, ale i léčebně neúčinná … Ani registraci si o jednotlivých pacientech nevedou … (Na druhou stranu se lékaři dodnes nedozvěděli , co přesně otravu způsobilo – Union Carbid totiž složení uniklých plynů ,s odvoláním na obchodní tajemství, nikdy neprozradila) …
Odškodné neobdrželi mentálně nemocní lidé, kterých je v Indii v chudinských čtvrtích jako máku, a úspěšně se protloukají životem, aniž by někdy spatřili nějakého psychiatra ...
Indický stát v roce 1994 definitivně ukončil výzkumy o příznacích bhopálských obětí , třebaže měl dlouhodobě sledovat zvýšený počet rakoviny u postižených a vývojové vady u dětí.
Přesto federální i místní vláda prohlásily ,že mají čisté svědomí : poskytly bezplatné ošetření, příděly potravin,náhradní obydlí, skromnou finanční kompenzaci apod.
Od roku 1986 má Indie zákon na ochranu přírody (protože je 1984 neměla, byli představitelé UC v Indii beztrestní, protože jejich právníci nechutně tvrdili, že se jednalo tudíž o „nepředvídatelnou přírodní katastrofu, které nešlo zabránit „ …. ) a zákony o nebezpečných odpadech , poněvadž jsou ale de facto tyto zákony nevymahatelné ( totální korupce státních úředníků a jejich kamarádství s chemičkami a podobnými firmami ) , v praxi se nic nezměnilo …
Velké projekty sice procházejí kontrolou ministerstva životního prostředí, a i občané se k nim ve veřejných slyšeních mohou vyjádřit, ale úřady je neberou vážně, a lokální vlády, které sami pocházejí z prostředí průmyslových mafiánů, v definitivní fázi jakýkoliv odpor proti projektům převálcují.Velká průmyslová města v Indii jsou proto abnormálně znečištěná .
Není tudíž správné si stěžovat jenom na nadnárodní monopoly, které se chovají tak, jak jim to místní vlády dovolí … V USA a v Evropě jsou více zodpovědní, v Indii méně, což ukázala i aféra kolem obsahu těžkých kovů v cocacole – to,co si dovolili v Indii,když k její výrobě používali kontaminovou vodu,není v USA možné.Teprve díky této aféře bude v Indii v 21.stol. parlamentní komise řešit standardy pro pitnou vodu …
Z přímé odpovědnosti bylo v Indii obviněno 11 vysokých manažérů továrny , nikdo z nich však nebyl potrestán , nikdo z nich nešel do vězení .
Rok po havárii vznesla Indie u amerických soudů vůči Union Carbide oficiální požadavek na 3,3 mld dolarů odškodného pro oběti , na léčení a obživu … Po ročním dohadování poslal americký soudce případ k soudu do Indie, kde je úroveň odškodného mnohem nižší … Po dalších třech letech ,tedy pět let po havárii, šéfové Union Carbide souhlasili s mimosoudním vyrovnáním 470 mil. dolarů, plus další peníze Američané dali na stavbu nemocnice určené jen obětem plynu.
Hlavní pomoc pro postižené se tedy rozběhla až v 90.letech – pomalé indické úřady začaly vyplácet minimální odškodné od roku 1996.
V srpnu 1999 jméno Union Carbide Corporation navždy zmizelo ( splynula s jinou americkou chemičkou Dow Chemicals, údajně byla odkoupena za 9,5 mld dolarů , zatímco její indická pobočka UCIL byla prodána jedné indické firmě , vyrábějící čaj , a dnes existuje pod názvem Eveready Industries India, Ltd. ) …
S výmazem UCC zmizela i právnická osoba zodpovědná za zavinění z nedbalosti smrti několika tisíců lidí, a ze způsobení těžké újmy na zdraví dalším statisícům, jejichž počet se dnes zdvojnásobil o druhou generaci – o děti, které se narodily postižené, a o ty, které trpí tím, že jsou nuceni pít vodu kontaminovanou dlouhodobým prosakováním jedů z této továrny do půdy.
Dalšímu prosakování se nikdo ani nesnažil po katastrofě zabránit – těžké ovy (olovo,nikl,mědˇ, zinek,rtutˇ ) dál prosakují v neuvěřitelném množství ( jejich hladina v půdě je asi o 6 mil. vyšší , než je jejich obvyklá koncentrace v půdě .. Jsou tudíž přítomny i v mateřském mléce místních žen,takže štafeta utrpení se předává dál i na třetí generaci .
Teprve v květnu 04 Nejvyšší indický soud nařídil povinné dodávky pitné vody do této kontaminované chudinské zóny Bhópálu … Proto v těchto chudinských čtvrtích bez veřejných vodovodů úřady nainstalovaly zásobníky vody o objemu 1.000 litrů, ale je to kapka v moři,která vystačí tak na tři měsíce ( každý měsíc by bylo třeba navíc 800.000 litrů pitné vody ) , takže lidé dál pumpují kontaminovanou vodu ze studní (průměrná teplota v Bhópálu přes den je 36 stupňů Celsia) , ledaže by se jim ve vedrech chtělo absolvovat cestu za pitnou vodou do míst vzdálených 4-6 km .
Jak to začalo :
V roce 1978 si pláň za městem na nabídku indických úřadů,které chtěly dosáhnout potravinové soběstačnosti „pesticidovou revolucí“ , vybral americký koncern Union Carbide jako místo pro svoji novou chemičku ( první postavil v Indii v roce 1969 ) , ve které vyráběl dva pesticidy ,Temik a Sevin . Chemička měla vyrábět 5.000 tun pesticidů ročně .
Našlo v ní práci 1.500 lidí ( k továrně navíc patřila malá restaurace ,kde se její zaměstnanci stravovali – všichni byli spokojeni : i uklízeči dostávali 50 rupií denně) , dělníci i místní inženýři , a to bylo jediné, co indické úřady zajímalo .
4 roky firma chemický odpad nenápadně ukládala za továrnou, a nikomu to nevadilo, třebaže odpad prosakoval do půdy a do podzemních vod …
Místní tisk se začal chemičkou zabývat až v roce 1982 , kdy se továrna stala deficitní, když prodej Sevinu v Indii zaznamenal pokles, a firma ztráty vyřešila propuštěním 550 kvalifikovaných zaměstnanců …
V této době i na místní indické poměry bylo již nápadné, jak se v továrně ignorují veškerá bezpečnostní opatření , přičemž nešlo jen o odpady. Nečistilo se potrubí s chemikáliemi , nefungovaly alarmy , přičemž v letech 1981-1983 došlo v chemičce k pěti závažným únikům toxických plynů , které přivodily zranění 47 lidem a jeden člověk zemřel .
Úřady však nepovažovaly za nutné něco řešit, třebaže místní noviny o poměrech v chemičce otiskly sérii článků – ani její firemní vedení se nevzrušovalo : vedoucí pracovníci všechno popřeli s tím, že žádné nebezpečí nehrozí a že mají všechno pod kontrolou …
3.12. 1984 po půlnoci , když obyvatelé okolních chudinských čtvrtí spali, vniklo při běžné operaci větší množství vody do cisterny E610, v níž byl skladován prudce jedovatý metylizokyanid (MIC - na bázi fosgenu, smutně proslulý a mezinárodně zakázaný bojový hořčičný plyn) .Bouřlivá reakce podstatně zvýšila tlak a teplotu tohoto zásobníku ,ze kterého se tuny plynu valily do ovzduší přilehlých slumových kolonií. Pracovníci noční směny v řídícím sále zvýšenému tlaku nádrže E610 nevěnovali pozornost, protože manometry v podstatě nefungovaly.
Sirény ve městě neexistovaly, v továrně alarmy nefungovaly, protože kvůli drastickým úsporným opatřením je vedení nenechalo opravit .
Vrchol tragédii nasadila místní indická policie, která ráno oznámila,že plyn je pod kontrolou, a že se lidé mohou vrátit domů … Únik opravdu přestal, plyn tam ale stále byl …
Během první noci zemřelo asi 3.500 lidí - umírali přímo v posteli udušením , jiní vybíhali osleplí na ulici. Ti, co zemřeli v prvních hodinách neštěstí měli vlastně štěstí, protože další tisíce umíraly pomalou bolestivou smrtí, většina z nic bez lékařské pomoci, protože tak velký nápor místní nemocnice nezvládly a soukromí lékaři pomáhali jen majetným …
Bezprostředně po úniku plynu vypadala situace ve městě katastrofálně – žádné plány na evakuaci neexistovaly, od továrny utíkali pryč i úředníci a policisté , nikdo lidem neřekl, co mají dělat, kam mají jít.
Vedení chemičky neřeklo, jaký plyn unikl , v nemocnicích tedy nevěděli, jakou protilátku mají k ošetření lidí použít … Lékaři volali pro informace do továrny, kde jim řekli, že šlo pouze o látku podobnou slznému plynu, a že se tedy nic neděje … Dobrovolníci,kteří přijeli na místo neštěstí a chtěli pro chudé získávat peníze od sponzorů , byli místní policií vykázáni pryč : vláda se totiž snažila, aby kolem obětí byl co nejmenší rozruch . Necelý měsíc před katastrofou byla zavražděna indická premiérka Indíra Gándhíová a její nástupci se snažili být zadobře se zahraničními investory …
Krátce po havárii přiletěl do Indie i tehdejší šéf Union Carbide Warren Anderson (*1921) – byl však na letišti okamžitě zatčen a na jeden den poslán do cely .Po propuštění odletěl nejbližším letadlem z Indie a již se nikdy nevrátil .
Dnes jako penzista si spokojeně žije na své usedlosti u New Yorku, (a před novináři prohlašuje, že za nic nenese žádnou zodpovědnost ), třebaže mezinárodní i místní nevládní organizace vedou Mezinárodní kampaň za spravedlnost v Bhópálu, v rámci které požadují jeho vydání a odsouzení pro výstrahu všem nadnárodním společnostem .Druhou prioritou kampaně je donutit americkou firmu Dow Chemicals , aby po 24 letech zamořování bhópalské půdy přistoupila k okamžité dekontaminaci na své vlastní náklady …
Největší vliv měla bhópálská tragédie na poměry v USA : Reaganova vláda zřídila v roce 1986 fond, do něhož musí chemičky odvádět peníze. Pokud by ekologické následky případné havárie musela řešila samotná vláda, může si z fondu vzít až trojnásobek vynaložených peněz .
Další změnou bylo přijetí zákona o právu na informace, který přinutil vedení chemických továren komunikovat s lidmi v okolí. Musely začít uveřejňovat, jaké látky do továrny přichází a jaké látky z ní vychází. Noviny okamžitě přinesly seznamy znečištˇovatelů , takže samy firmy ve snaze udržet si dobré jméno, začaly vypouštění jedů podstatně redukovat.
EU za USA dlouho zaostávala a monitorování nebezpečných látek zavedla mnohem později …. ( V Ústí nad Labem mají chemičku s výrobou chlóru přímo v centru , chemička tak bezprostředně ohrožuje 50.000 lidí … Při povodních šéfové Spolany Neratovice tvrdili , že chlór uniklý do Labe „ neškodí „ )
