Arktická rada (8 pobřežních států US,CAN,Rusko,Norsko,Švédsko,FS,Island,Dánsko(Grónsko + Faerské ostrovy) byla založena v roce 96 původně jako mezivládní organizace, dnes je to elitní geopolitický klub, sídlo má v norském Tromso ( status stálého pozorovatele získaly UK,F,Španělsko,Itálie, posléze i Čína,Japonsko,Jižní Korea,Indie).
Arktická rada si radostí mne ruce, tající arktické ledy konečně v roce 015 alespoň od června do října zpřístupní „kanadskou“ Severozápadní trasu/ novou „Hormuzskou úžinu“, která spojí Atlantik s Tichým oceánem, a připraví tak o výsadní postavení Panamský průplav, a „ ruskou“ Severovýchodní trasu/nový „Suezský průplav“ ( třetí novou námořní transpolární trasou bude trasa, která údajně do 10 let spojí kanadský přístav Churchill s Murmanskem) .
Zejména ruská Severovýchodní trasa se má stát hvězdou obchodu mezi Asií ( hlavně Čínou, největším vývozcem světa) a Evropou.
Rada Arktidy si přeje, aby Arktida roztála hned a celá, globální oteplování by podle ní potřebovalo nabrat větší tempo, aby od roku 020 mohla započít „ arktická námořní éra „ , která Arktidu, strategickou námořní křižovatku, začlení do globální ekonomiky.
Zatímco dnes trasa ze Šanghaje do Rotterdamu přes Malackou úžinu a Suezský průplav je dlouhá 19.500 km, anebo přes Tichý oceán a Panamský průplav 24.800 km (třetí severní cesta), stejná destinace přes Arktický oceán podél ruského břehu obnáší 15.400 km, podél kanadského 17.600 km …
Otevřením arktických tras prudce vzroste geostrategický význam přístavů Tromsö, Murmansk, ostrova Země Františka Josefa, přístavu Dudinka na Jeniseji ( pro cizince je zakázaným městem ), kterým do Norilsku prochází nejsevernější železnice světa, vzroste význam ruského přístavu Pevec a dalších, zejm. Tuktoyaktuk a kanadského Resolute Bay na ostrově Cornwallis, kde Kanadˇané staví hlubokovodní přístav s vojenskou základnou ( poslední kanadskou skálou před severním pólem je ostrůvek Ward Hunt), a celkově i separatistické provincie Quebec, a grónského přístavu Ilulissatu/Jakobshavn .
Z právního hlediska by tyto trasy měly mít mezinárodní režim, o který usilují US, UK, EU a asijské státy, většina členů Arktické rady však nad nimi prosazuje národní kontrolu, zejména CAN, Rusko, Norsko a DK ( oficiálně pod zástěrkou ochrany mořského prostředí a pobřeží před znečištˇováním , ke kterému nové námořní trasy povedou) .
V létě 012 arktickými vodami projelo 46 „obchodních“ lodí s 1.2. milióny tun nákladu ( Rusové si v roce 010 účtovali až 30 dolarů za tunu, dnes v průměru 5.60 dolarů až 30 dolarů podle podmínek plavby, proplutí Suezským kanálem stojí 140.000 dolarů , doprovod ruským ledoborcem stojí 300.000-400.000 dolarů + speciální pojištění + speciální plavební mapy, které je nutno od Rusů koupit .
Lodní společnosti však ušetří palivo za 20 dní/ až 20.000 dolarů za den, nemusí platit vysoké pojistky proti útokům somálských pirátů na širém moři, nemusí najímat ozbrojenou ochranku lodi, nemusí platit za průjezd Suezským kanálem.
Kanadská Severozápadní trasa, v létě plavitelná od roku 07, je na tom poněkud hůře, tání postupuje pomaleji, a do její cesty mohou vichřice navát ledovcové kry jak z Arktického oceánu, tak z Grónska.
Zdejší plavbu blokuje i spor mezi CAN a US, kdy CAN nad touto úžinou o délce 5.000 km, která zahrnuje celkem pět rozdílných námořních cest, již vyhlásila národní jurisdikci,tj. prohlásila ji za své pobřežní vody, kdežto US + EU ponoukají OSN, aby tuto úžinu vyhlásil za prostor s mezinárodněprávním režimem …
Arktický plán premiéra Harpera z roku 06 plánuje kontrolu těchto tras dálkovými letouny, a vybudováním za 70 miliónů euro hlubokovodního přístavu v Nanisivik na severu Baffinova ostrova u vjezdu do NorthWest Passage, u bývalého dolu na zinek, a v této oblasti povolává do řad svých rangers původní obyvatele z řad Inuitů, a námořní základny zhruba pro 100 vojáků v zálivu Resolute Bay na Cornwallis Island …
Spor o arktickou oblast mezi US,CAN, Rusko a DK vypukl již v roce 1920 .
Kanada svádí bitvu i s Dánskem o neobydlený Hans Island, ležící mezi Grónskem a kanadským Ellesmere, který má klíčový význam, protože se od něj měří výlučné ekonomické pásmo, a který DK považuje za součást svého zámořského území Grónska, z důvodu sporů byl tento ostrůvek vyloučen ze vzájemné dohody o delimitaci hranic z roku 73 …
S US se CAN dále pře o delimitaci námořních hranic v Beaufort Sea mezi Yukonem a Aljaškou o gigantická arktická území s obrovskými ložisky ropy a zemního plynu …
Rusko–US bojují o delimitaci hranic v Arktickém moři pod Čukotkou mezi ostrovy Nové Sibiře a US nároky za Beaufortovým mořem + o delimitaci hranic v Beringově moři , zatímco Norsko na úkor Ruska požaduje obří území ležící na severu od Grónska na volném moři před Špicberkami (Nansen Gakkel podmořský horský hřbet, a část Lomonosova hřbetu před ruským ostrovem Země Františka Josefa , před ruskou Severní Zemí a nad ní – norské nároky na Lomonosův hřbet končí naproti ruské vojenské základně pod Laptěvovým mořem, pod Novou Zemí je obří ruské ložisko Štokman (mimo norský nárok, v 9/010 Norsko s Ruskem podepsaly kosmetickou "dohodu" o delimitaci společných námořních hranic, aby bylo zrušeno 30leté moratorium zdejší těžby ), na které Norsko vzneslo oficiální nárok k OSN v 11/06 …
Mezi Norskem a Grónskem , a mezi ruským ostrovem Země Františka Josefa a norským ostrovem Svalbard , jsou navíc námořní trasy zkomplikovány omezeními plynoucí z námořní jurisdikce ( bilaterálními dohodami či 200 mílovou výlučnou ekonomickou zónou ) …
Severní pól je útočištěm US a ruských strategických jaderných ponorek, ze Severního ledového oceánu mohou zaútočit na jakékoliv město na severní polokouli.
Na poznámku Medvěděva z 18.9.08 o prodloužení ruské výlučné ekonomické zóny až k severnímu pólu (který podle úmluvy o mořském právu patří všem, tj. nikomu) CAN zareagovala ostřeji než Washington.
Premiér Harper prohlásil :“ Jsme maximálně znepokojeni nejen ruskými přemrštěnými nároky, ale i pravidelným narušováním našeho vzdušného prostoru ruskými letouny, testujícími naši trpělivost a dokazujícími, že se Kreml snaží zajistit si své arktické nároky i mimo mezinárodní právní rámec“ …
V 5/07 US senátor Richard Lugar prohlásil, že ruská vojenská přítomnost na severu a ruské znečištˇování arktické oblasti představuje přímou hrozbu pro US zájmy, načež den před ruskou „miniponorkovou akcí“ ruský TV kanál Vesti 1.8.07 oznámil, že „ na ruském arktickém pobřeží bylo nalezeno havarované US špionážní letadlo „ ( dříve US sabotovaly ruský ekonomický blahobyt mandelinkou bramborovou) …
Všechna plavidla plující v kanadské 200 mílové výlučné ekonomické zóně ( vyhlášené od hranic „ kanadského Arktického souostroví „, s čímž rovněž nesouhlasí US ) se budou muset, podle Ottavy, kanadským úřadům ohlásit, proti čemuž se ostře staví jak US, tak EU, které Severozápadní trasu považují za mezinárodní úžinu, zatímco CAN ji považuje za součást svých pobřežních vod …
Harper situaci v terénu vystihl slovy : “ Kdo toto území neuchvátí, ten o něj přijde“ …
Podrobné civilní mapy arktické oblasti nejsou ještě k dizpozici.
Kanadské úřady pro námořní kartografii potvrdily, že území o rozloze tři čtvrtě Evropy mají údajně zmapované jen z 10% ( náklady na pojištění tudíž budou vskutku obrovské) …
Hlavním sídlem kanadské „ vědecké“ expedice je Nunavutu, odkud „ vědci“ vyrážejí na nejsevernější kanadský bod ostrůvek Ward Hunt, či do Borup Fjord Pass na ostrově Ellesmere ( mj. provádí výše zmíněné kartografické práce, či za polárních nocích studují ekosystémy tundry a mikrobiální strukturu tajícího permafrostu - úžina Resolute Bay je žhavým místem ekologů, zdejší řasy do ní přitahují mořské savce a ptáky ) .
V roce 010 federální vláda investovala do infrastruktury výzkumu na Arktidě 85 mil. dolarů, z toho 10 mil. do rozestavěné základny Resolute Bay.
V 12/01 v době, kdy se svět zabýval 9/11, Kreml podal u příslušné komise OSN žádost o přiřknutí Arktidy Rusku - Moskva oficiálně požaduje území ve tvaru trojúhelníku o velikosti 1,2 mil.km2, spojující sev. pól s Čukotkou a Murmanskem, ve kterém leží ropná pole o objemu přes 10 mld tun v celkové výši ropných rezerv celého BV .
O Putinově žádosti jednala příslušná Komise OSN v roce 02, ale protože žádost Kreml nepodložil důkazy ( ruské prohlášení, že má na pólu obydlenou polární stanici již od roku 37, nepovažovala za relevantní), Komise své rozhodnutí odložila na rok 09, do kterého důkazy ( které měla opatřit miniponorková expedice z roku 07) o Putinově tvrzení, že arktický podmořský šelf je pokračováním ruské pevniny, měly být poskytnuty ( nároky na arktický šelf zatím nikdo vědecky nepodložil, takže stále patří celému lidstvu, a spravuje jej Mezinárodní úřad pro mořské dno/International Seabed Authority ) …
Patrušev, Putinův nástupce ve FSB, se v miniponorce v roce 07 marně snažil najít pro Putina „důkaz“, že pohoří Lomonosov Ridge pod sev. pólem (2.000 km), spojující Sibiř, kanadský ostrov Elllesmere a Grónsko, je geologickým pokračováním ruského kontinentálního šelfu …
12.8.07 vyslalo na severní pól urychlenou expedici i Dánsko/DK s cílem prokázat, že Lomonosov Ridge je naopak prodloužením kontinentálního šelfu Grónska .…
Dánští vědci prohlásili, že bylo jednoduché najít stejný typ skal na Lomonosově hřbetu, jaké jsou na Sibiři, ale Rusové musí poskytnout vědecký důkaz, že je Lomonosův hřbet spojený se sibiřským pevninským okrajem – není-li spojený, tj. je-li oddělený hlubinnými propastmi bez geologické návaznosti, není ruský nárok opodstatněný.
Putin prohlásil, že ponorky hřeben změřily, a přinesly důkaz, že Lomonosovův hřeben „ skutečně“ sahá až za hranici 200 námořních mil od ruských hranic, na což Norsko odpovědělo, že takové měření lze provádět jen za přítomnosti nezávislých mezinárodních pozorovatelů …
Putin odpověděl, že „ s novým měřením pod mezinárodním dohledem nemá problémy „ - nová mezinárodní expedice se měla konat v létě 08, ale nekonala , protože Putin vtrhl do Gruzie .
Kdyby se Kremlu důkazy nepodařilo obstarat, zcela určitě si vypomůže „ ruskými bezpečnostními zájmy „ …
12.9.08 na zasedání ruské Rady národní bezpečnosti na základně Nagurskaja, která je z rus. hraničních bodů nejblíže severnímu pólu, Rada „ se zděšením“ konstatovala, že US a CAN v arktické oblasti vyvíjejí nepatřičné činnosti, včetně vojenských, a ohrožují „ ruské zájmy“ …
Kreml se tudíž rozhodl posílit ruskou vojenskou přítomnost v polární oblasti, protože „ gruzínská agrese prokázala, že NATO je schopné všeho, i vybudování své základny v Arktidě, a tomu Rusko musí zabránit“ prohlásil Nikolaj Patrušev, šéf ruské Rady národní bezpečnosti.
Washington okamžitě prohlásil, že tato otázka podle úmluvy o mořském právu spadá do pravomocí mezinárodní komise o delimitaci hranic kontinentálního šelfu, jak pět pobřežních států opět potvrdilo v 5/08.
Stejnou „kartografickou“ akci vzápětí podnikla i US vědecká expedice, a 17.8.07 UK ledoborec Healy vyložil 20 UK badatelů na Aljašce, aby v arktické oblasti zmapovali totéž …
Jako poslední na kartografickou expedici vyrazila koncem srpna 07 kanadská výprava - CAN v 5/09 vydala Atlas Arktidy s vyznačenými ložisky nerostů, ropy a plynu, který Rusku upírá nárok na Lomonosův hřbet.
Kanadští geologové tvrdí, že Lomonosův hřbet je výlučným prodloužením území Kanady, zatímco US tvrdí, že jde o samostatný útvar …
Ostatní členové Arktické rady tak s ruským nárokem zásadně nesouhlasí s tím, že by tato zóna měla být naopak páteří mezinárodního plavebního koridoru …
Norsko svůj nárok na podíl z Arktidy zaregistrovalo u OSN v 11/06.
OSN bude přijímat vědecky podložené důkazy o prodloužení kontinentálního šelfu do roku 2014, a poté o územních nárocích Ruska, US, CAN ,N a DK rozhodne ( do 5 let minimálně) jeho Komise pro vymezení pevninského šelfu, která předložené důkazy ( mj. sedimentární vrstvy, typy skal ) přijme či odmítne , ale námořní „hranice“ mezi státy v žádném případě nestanovuje – ty si budou muset státy vyřešit samy mezi sebou.
Jakmile Komise obdrží kolidující nároky, odmítá se jimi zabývat, takže státy jsou nuceny před předložením svého nároku spolu jednat, anebo se musí zavázat, že své sporné nároky vyřeší později jednáním či mezinárodní arbitráží …
US, které budou kolem roku 2015 těžit pouze 30% svých potřeb ropy, zatímco dnes je to 70%, se rovněž chystají vznést formální nárok na část sev. pólu v rozloze 965 km 2 u kont. šelfu Aljašky, u OSN, ale protože smlouvu o mořském právu neratifikovaly, nemohou tak zatím učinit …
Za pět minut dvanáct v 12/013 předložily své arktické nároky DK a CAN, která si ve své žádosti rozšířila území o rozlohu o velikosti svých tří největších provincií, a k tomuto účelu musely provést mravenčí kartografickou práci na svém kontinentálním šelfu.
Na rozdíl od kanadské trasy Ruskou Severovýchodní trasu Rusům nikdo nebere, navíc ji již dlouho používají k vnitrostátní plavbě, takže nabyli značné plavební zkušenosti z této trasy.
Vybudováním Murmanského přístavu za 1.sv.v. Rusové získali přístup do nezamrzajícího Barentsova moře.
S Murmanskem (dnes 300.000 obyvatel, největší město Arktidy) se rozvinula infrastruktura celé oblasti (sever Norska, a oblast kolem Murmanska a Archangelska je citlivou vojenskou oblastí s hustou sítí základen ) …
Již od roku 1877 vyjížděly ruské expedice do Karského moře, aby mohly být ze Sibiře dováženy zemědělské výrobky a suroviny ( ze 122 expedicí 75 skončilo tragicky) .
Švédský geolog Otto Nordenskjöld jako první úspěšně projel celou ruskou Severovýchodní trasou na palubě Vega v letech 1878-79.
Z ruské strany tuto trasu z Archangelska do Beringovy úžiny úspěšně završil, aniž by musel přezimovat, až v roce 1935 parní ledoborec Sibirjakov, poté se cesta používala pravidelně, včetně zásobování gulagů, ve kterých vězni za strašlivých podmínek stavěli na Sibiři pro lepší komunistické zítřky průmyslové objekty.
Od roku 1970, kdy MOW začala ve velkém těžit ropu a plyn ze Sibiře, se tato cesta stala strategickým uzlem, v roce 87 Gorbačev navrhl tuto trasu otevřít pro zahraniční plavidla.
Proti této trase však dnes vystupuje společnost Raipon, zastupující 42 etnik původního obyvatelstva – ruské ministerstvo spravedlnosti jí 14.11.012 nařídilo, aby mlčela, a upustila od aktivit, které porušují její zakládající chartu ...
Těžkou ránou pro Murmansk bylo oznámení Gazpromu o zmrazení projektu na těžbu z ložiska Štokman v 8/012., zbývá ještě projekt Jamal-Evropa na zkapalněný plyn ve spolupráci s francouzskou Total, ale Gazprom ještě nezačal ani s výstavbou zdejší infrastruktury, která je bez silnic i železnic.
Otevření nových námořních cest povede i k novým vojenským výbojům, Rusko např. znovuotevřelo novosibiřskou základnu na ostrově Kotelny, kterou armáda opustila před 20 lety.
Putin, jenž v roce 010 potvrdil plán na dobytí Arktidy z roku 08, k němuž bude třeba minimálně 35 mld euro jen na modernizaci sibiřské infrastruktury ( železnic, silnic, letištˇ) velmi mazaně vyzval k „ vyčištění sibiřské žumpy „, v žádném případě však z ekologických důvodů.
V ruské arktické zóně je totiž přinejmenším 50 vysoce radioaktivních skládek, zejména na poloostrově Kola a souostroví Novaja Zemlja, které brání vyvolání umělého zemětřesení, kterého je třeba k průzkumu nových ložisek ropy a plynu.
Putin v roce 010 prohlásil, že „ obrana Arktidy je prvořadým úkolem, protože střely z US ponorek dokáží dorazit do MOW za 16 minut „ ...
Proto Putin jako dekorace asistoval při zahájení prací na stavbě nové raketonosné atomové ponorky „ Carevič Vladimir „ třídy Borei, které mají bránit ruské arktické impérium.
V 8/012 Nikolaj Patrušev, šéf ruské rady národní bezpečnosti ( Patrušev, jenž Putina v roce 99 vystřídal ve funkci šéfa FSB, vykonal pro Putina na jeho cestě k moci spoustu špinavé práce, proto je jeho důvěrníkem) prohlásil, že je třeba pro plavidla „ pobřežní stráže“ vystavět desítky moderních hlubokovodních přístavů po celé ruské Severovýchodní trase až do Beringovy úžiny.
Patrušev doprovázel ruského polárníka a místopředsedu ruské Dumy Artura Čilingarova v miniporce, která na dno Arktického moře ve hloubce 4.261 m pod „pólem“ umístila v titanové schránce ruskou vlajku, což vyvolalo odpor ostatních členů Arktické rady.
Arktické trasy, pro které bude nutno mít předchozí souhlas příslušných úřadů, protože povedou pobřežními vodami, budou obnášet četná rizika, nepůjde tudíž o cestu pro amatéry …
Plavební cestu mohou podstatně zkomplikovat nepříznivé povětrnostní podmínky, mj. mlha 100x hustší než v kanálu La Manche či v Malacké úžině, silné vichřice a vlnobití, kry.
Budou velmi nebezpečné, takže zkrácení může být vynulováno pomalostí plavby, mj. kvůli zbloudilým ledovcům a podmořským útesům, a neexistencí podrobných map ( oproti plavbě přes jižní trasu přes Malackou úžinu a Suez, kde je průměrná rychlost 21-24 uzlů, v arktické vodě budou muset plout max. rychlostí 14 uzlů, či ještě menší při nepříznivém počasí ), navíc pro vysoké pojištˇovací poplatky si tyto nové trasy nebudou moci dovolit všichni .
Nové trasy mohutně přispějí k znečištění zdejšího ekosystému, protože havárie tankerů budou častější , ale „ pomocné stanice“ jako jsou na jihu s hustě vybudovanou přístavní infrastrukturou zde nebudou …
Velkou nevýhodou Severovýchodní (sibiřské) trasy bude, že lodě nebudou projíždět kolem průmyslových komplexů, ale jen kolem sibiřské pustiny, protože obří nákladní lodě se plaví po trasách posetých průmyslovými centry, do kterých svůj náklad dovážejí, zatímco po sibiřské trase poplují bez zastávky až do Rotterdamu …
Zpřístupnění arktických tras bude mít za následek ještě větší zašpinění Arktidy, jejíž vody budou brázdit obchodní lodě, tankery, křižníky, výletní lodě s turisty, z nichž nemalá část bezesporu klesne ke dnu ( nové námořní cesty nejsou žádnou slávou, jde o úzké průchody přes polorozdrcené kusy ledu ), protože univerzální technické parametry, jak má arktická lodˇvypadat neexistují, a až tyto technické parametry budou stanoveny, mnozí podnikavci na ně nebudou mít finance, a přesto si cestu „ uplatí“ .
Nové námořní „dálnice“ spolehlivě dolikvidují zdejší životní prostředí, a to nejen haváriemi ropných tankerů, ale i úniky paliva a balastových vod …
Pro nevyzpytatelnost počasí nebude snadné vypočítat objem paliva, které pro cestu bude třeba, posádka bude muset být vycvičena pro plavbu v arktických podmínkách, lodě budou muset mít vyztuženou přídˇ a zařízení pro odmrazování lodi, čili náklady na lodě budou až 3x vyšší, tudíž se prodraží i cena za dopravu nákladu, a tím i cena za barel ropy …
Arktická licence, kterou dnes požaduje Rusko, zahrnuje dvojitý trup, speciální ochranu vrtulí a kormidla, + speciálně vycvičenou posádku, vše dle ruských norem.
Navíc touto cestou mohou plout jen za ruským k tomu zaplaceným ledoborcem, oficiálně z důvodu, že má nemocnici a je vybaven první pomocí proti ropným skvrnám.
Pokud plavidlo pluje z Asie, ruský ledoborec čeká v Beringově úžině, plné mlh, a lodˇ opustí za Novou Zemí, což je ostrov, který odděluje Karské moře od Barentsova.
Lodˇ čeká plavba dle stavu ledu o průměrné rychlosti 5-13 uzlů, stejně v závislosti na stavu ledu trvá celá Severovýchodní plavba 7-15 dní ( přes severní tichomořskou trasu 25 dní), avšak během kruté zimy mohou plavidla zůstat uvězněná na několik týdnů v moři.
Severovýchodní trasu od roku 010 používá mj. švédská firma Marinvest, která se v roce 06 vybavila šesti ultramoderními arktickými plavidly, jde o monstra o výtlaku 75.000 tun v ceně přes 40 mil. dolarů za každé z nich.
Rusko se obává zásahu Mezinárodní námořní organizace, která brzy pro Arktidu nastolí mezinárodní plavební pravidla – Rusové se obávají, že zakáže palivový olej, tak jako jej zakázala při plavbách na Antarktidu.
Pro Rusy by to byla tvrdá rána, protože ledoborce Rosatomu jsou i během nejkrutějších zim spolehlivé – led před východní Sibiří je maximálně jeden rok starý o tlouštce 2 m, což je pro moderní ledoborce, plující konstantní rychlostí 4 uzle při tlouštce ledu 2.30 m, hračka.
Arktický ekofašismus
Otázky, kam budou těžební firmy ukládat velehory kalu, a jak budou odstraňovat ropné skvrny, které zůstanou pod ledem ( ropné firmy si platí ekology, kteří „ studiemi dokazují “, že se ropné skvrny pod ledem budou šířit pomalu či vůbec ne), či jak zabezpečí své ropné plošiny před zdejšími vichřicemi, které před sebou ženou několikapatrové bloky ledu, nikoho nevzrušují.
Oblast od Karského po Barentsovo moře je brutálně zdevastována ropnými vrty, ropa, zejména na ruské straně od Norilsku po Murmansk, teče po celém pobřeží „proudem“, navíc jsou zde stovky těžebních dolů …
Nejvíce je ekofašismem postiženo hustě osídlené ruské pobřeží od Norilsku přes Vorkutu, Pechoru, po město po Murmansk …
Města Norilsk a Murmansk jsou označována za apokalyptická města …
Poloostrov Kola, protkaný vojenskými základnami, je jednolitým hřbitovem jaderných ponorek, vyhořelého jaderného paliva mj. z elektráren a ledoborců - ústředním hřbitovem SU jaderných ponorek je Murmansk … Dodnes nebylo demontováno na 50 tlejících radioaktivně světélkujících ponorek ( viz norská nadace Bellona a její ročenky k Rusku) .
Norové se znepokojením sledují ekologickou katastrofu kolem hraničního města Nickel – toto průmyslové město ročně vyprodukuje 100.000 tun oxidu siřičitého, 4x více než vyprodukuje celé Norsko …
Nejzáhadnější toxická situace panuje v arktické oblasti Novaja Zemlja , kde SU režim testoval jaderné zbraně. Celá oblast je neobydlená a velmi obtížně přístupná. Naměřené hodnoty stroncia a cesia zde dosahují astronomické výše , protože Kreml sem naházel jaderný a jiný toxický odpad, který již nešel skladovat na poloostrově Kola.
Ekofašismem je postiženo i Grónsko, sever CAN a Aljaška ( podmořské vrty + doly), s největší ropnou katastrofou u Anchorage (Exxon Valdez), ropa však vytéká i při nemedializovaných katastrofách do Beaufortova moře, které je jednou velkou ropnou skvrnou.
Průmyslově vyspělé země se zbavovaly ultratoxických jedů tím, že je na doporučení oslovených vědců naházely na arktické břehy, a do moře kolem Arktidy, či je sem zanesly mořské či vzdušné proudy …
Obří arktické toxické stoky vytvořily nejen zdejší vojenské základny, ale i vědecké, prospekce/vyhledávání nerostných ložisek, a jejich těžba , distribuce ropy a zemního plynu, metalurgické kombináty, které se všechny zbavují odpadu jeho pohozením „hned vedle“ , a navíc „ hned vedle“ břehů oceánu, jezer, a řek.
Devastování Arktidy ubíjí lední medvědy, kteří jsou zcela závislí na lovu tuleňů z ledovcových ker, medvědy a zdejší mořské savce ohrožuje i chemikáliemi znečištěná toxická voda, arktická velryba je decimována nejen nadměrným lovem, ale i srážkami s loděmi, bílou velrybu belugu ohrožují i chemicky znečištěné řeky, v jejichž ústích žije, ledaže by tato zvířata přivítala šiky buldozerů, ropné platformy, kouřící rafinérie, obří tankery, ropné skvrny, úniky plynu, ušní bubínky protrhávající řezavé zvuky sirén a bušení kladiv, továrny na zpracování ryb, či atomové ledoborce …
Stejně tak zdejší mořští savci protestují proti těžbě ropy „offshore“ , která začíná umělými seismickými otřesy mořského dna způsobenými podmořskými kanóny na stlačený vzduch, vyvolávajícími obrovské podmořské zvukové vlny, které mořské savce nejen děsí tak, že strachy zešílejí, ale také jim protrhávají „ušní bubínky“, třebaže sluch je životně důležitý pro jejich vzájemnou komunikaci, ochranu a navigaci.
Do arktického ekosystému budou zavlečeny nové živočišné druhy a patogenní mikroorganismy.Polární medvěd vyhyne.
Časopis Science z 20.4.012 uvedl, že polární medvěd je starší, než se očekávalo 600.000 –930.000 let ( předtím však vědci v časopisu Science tvrdili, že zemí původu ledního medvěda je Irsko, kdy vědci podle DNA zjistili, že všichni dnešní polární medvědi pocházejí ze samice hnědého medvěda, která žila v Irsku před 50.000 lety) ...
„Zlatokopecká“ a těžební horečka v oblasti Arktidy se zatím nedotkla jediné „ mocnosti“ - EU
EHS Arktidu přezíralo, teprve dnes, kdy je Arktida bezostyšně drancována, se EU začíná probouzet, a začíná usilovat o podepsání stejné ochranné smlouvy, která byla podepsána o Antarktidě ( „ pozdní“ rezoluce europarlamentu z 10/08) …
Tento nesmělý krůček EU směrem k prosazování mezinárodního práva ( volné moře, jeho dno a podzemí je dědictvím všeho lidstva) rozlítil všechny členy Arktické rady, které chtějí Arktidu jen pro sebe, a přejí si, aby ostatní státy světa od ní daly ruce pryč .
Na konferenci z 3/010 Arctic Frontiers delegáti Rady ironizovali europarlament, že hlasoval o něčem, o čem nemá ani tušení , a poukázali na jeho dřívější, podle jejich názoru , „ stupidní“ zákaz lovu tuleňů, neobyčejně přátelských savců, kteří jsou inteligentnější a citlivější než lidé .
EU sice povolila jednu výjimku – lov tuleňů ze strany kanadských a grónských Inuitů pro jejich obživu, ale Inuitům to nestačilo, a pohrdavě prohlásili, že je žádná výjimka nespasí, když EU v 80.letech zničila světový trh s kožešinami , poté, co zakázala dovoz kožešin z bezbranných tuleních mládˇat, které na kanadském a grónském pobřeží ubíjejí bestiálně bolestným způsobem, nad jejichž zohavenými tělíčky jejich matky celé měsíce bědují …
Kanadští a grónští Inuité podali na EU stížnost k Soudnímu dvoru EU s tím, že EU „ neprojevuje dostatek citlivosti k právům původních obyvatel Arktidy „ , třebaže stejná práva mají i tuleni ….
Členské státy Arktické rady jako pomstu za zákaz dovozu kožešin z tuleních mládˇat neposkytly EU status pozorovatele …
Zatímco Putin 15.3.010 oprášil ruský nárok na 60% Arktidy, europarlament 10.3.010 s madam Ashtonovou probíral skromné náznaky budoucí nepatrné role EU v usměrňování států drancujících Arktidu.
Snaha Číny o změnu arktické geopolitiky
Velké zneklidnění Washingtonu vzbuzuje Čína, která si z ovládnutí moří a oceánů učinila stranickou prioritu.
19.4.09 list China Daily uveřejnil prohlášení čínského admirála Wu Šeng-li, jenž prohlásil, že se Čína chce stát námořní supervelmocí, a že ultramoderní čínské námořnictvo, které brzy bude vybaveno bitevními loděmi nové generace, kradmými ponorkami, hlubokovodními torpédy, střelami nové generace, a nadzvukovými stíhačkami, by úspěšně zvládlo i útočnou operaci – více než informace samotná je překvapující fakt, že s tím šel admirál do novin.
Admirál také potvrdil, že čínské námořnictvo dostane jednu letadlovou lodˇčínské provenience, což uvedl již velitel Východní čínské floty admirál Liang Guang-li v 3/09 s tím, že „ je vyloučeno, aby supervelmoc Čína neměla letadlovou lodˇ“ …
Od 12/08 se čínské námořnictvo účastní mezinárodní vojenské mise v Adenském zálivu proti somálským pirátům …
Pentagon na to odpověděl tiskovkou, že „ čínské námořnictvo není schopné provést útočnou vojenskou akci ve větší vzdálenosti za svými humny “, protože je teprve i po 60 letech své existence v rozvojovém stádiu daleko za US a Ruskem ( ruské námořnictvo je zcela zchátralé) , a v jistých aspektech i za Japonskem a Indií,“ což Peking na své tiskovce kvalifikoval jako „ těžké US blouznění na hony vzdálené od reality“ …
Proti členství Pekingu v Arktické radě vystupuje Norsko, CAN a Rusko, zatímco skandinávské státy by pro jeho přijetí hlasovaly, mj. se pro jeho přijetí v 10/011 vyslovil DK premiér …
Peking se na oplátku snaží „ vědecky“ vyvrátit nároky CAN na Severozápadní trasu, a ruské nároky na Severovýchodní trasu …
Peking prohlásil, že bude respektovat 212 mílovou zónu pobřežních států, ale nikoliv jejich nároky tuto zónu přesahující - odmítl tudíž jejich hru na prodloužení kontinentálního šelfu.
Peking, stejně jako US + EU, bude tudíž požadovat mezinárodní režim pro Severozápadní a Severovýchodní trasu …
Proto Peking prosazuje internacionalizaci sporu, na jeho stranu se staví i Japonsko a Jižní Korea, a všichni požadují, aby byla uzavřena další Pařížská smlouva á la Špicberky, tentokrát o Arktidě, v níž by Rusko a CAN byly určeny jako správci Arktidy, kteří by signatářům smlouvy museli udělit stejná práva, tj. stejný přístup k námořním trasám a stejná práva k těžbě.
Čína (i Rusko) projevuje v posledních letech gigantický zájem o Island ( jako jediný člen NATO nemá armádu, v Reykjavíku mají US strategickou leteckou základnu, námořní trasu přes Reykjavík střeží tři UK základny na severu Spojeného království/UK ), který v roce 08 riskantními bankovními půjčkami a spekulativními transakcemi s cizí měnou , aniž by měl dostatek hotovosti a rezerv, málem finančně zbankrotoval, kdyby mu nepřišel na pomoc Peking, který si v Reykjavíku vybudoval honosnou ambasádu/antický palác za 250 mil. dolarů, třebaže v ní úřaduje pouze sedm čínských diplomatů.
Jaké úskoky čínská vláda používá
Island v roce 010 navštívil čínský milionář, bývalý člen KS, Huang Nubo, jenž oficiálně přicestoval za svým bývalým spolužákem, s nímž v 70.letech sdílel pokoj na studentské koleji, dnešním překladatelem z čínštiny, Hjörleifurem Sveinbjornssonem.
Během svého pobytu věnoval 1 mil. dolarů na podporu „poezie“ a islandsko-čínských vztahů, čímž založil Islandsko-čínský kulturní fond.
Následně zorganizoval na vlastní náklady dva semináře „ o poezii“, jeden v roce 010 v Reykjavíku, a jeden v roce 011 v Pekingu.
V roce 012 se Huang Nubo do Reykjavíku vrátil, a nabídl islandskému chovateli ovcí 7 mil. dolarů za 300 km2 půdy, na které chtěl vybudovat luxusní „ekologické“ golfové hřiště, a pětihvězdičkový hotel o 100 pokojích, s přistávací dráhou pro 10 letadel za dalších 100 mil. dolarů ( od čínské státní banky/vlády měl na projekt k ovládnutí Islandu k dizpozici 800 mil. dolarů) pro čínské milionáře, kteří chtějí víkendy trávit na čerstvém vzduchu, nikoliv v zamořeném čínském ovzduší …
Úspěšně se rozjíždějící machinaci zastavil islandský ministr vnitra, jenž na své otázky nedostal od čínského podnikatele žádnou odpovědˇ, nicméně sám Huang Nobu, agent čínské vlády, NE nepokládal za odpovědˇ, a proto nabídku aktualizoval – místo koupě nabízel 1 mil. dolarů za pronájem …
Huang Nubo, jenž se účastnil čínské polární expedice, prohlásil, že si počká na příští volby, až vyhraje „ jeho“ vláda, která mu bude nakloněna - mezitím se se svými „turistickými“ projekty úspěšně zaměřil na DK, Švédsko a FS …
V roce 012 Reykjavík navštívil čínský premiér, jenž zde jednal o vzájemné svobodné výměně zboží, Island by byl prvním evropským státem s tímto „ privilegiem“ …
Čína, která populačně praská ve švech, si stále více omotává kolem prstu i další téměř neobydlenou zemi - Grónsko/zhruba 60.000 obyvatel, třebaže je stále jen autonomní provincií Dánska/DK, bytˇ s vlastní vládou a parlamentem se širokými národními pravomocemi ( od roku 09 může libovolně nakládat s grónským nerostným bohatstvím/ vydělávat petrodolary).
Grónsko, bohaté na uran, má pro NATO strategický význam.
Čína se ke grónským představitelům diplomaticky chová, jako by již se svým státem seděli v OSN.
Grónský ministr pro průmysl a nerostné bohatství byl při své návštěvě v Číně v 11/011 překvapivě přijat vicepremiérem Li Kche-čchiangem, mužem číslo sedm čínské komunistické hierarchie, jenž již tehdy byl vybrán do křesla premiéra (od 013).
Z hlediska čínské diplomatické etikety to bylo velmi vzácné gesto.
Grónský premiér ve stejném okamžiku uvedl, že „ Grónsko se již těší, až čínské podniky začnou investovat a těžit v Grónsku od nerostů ( zlato, mědˇ, železo, prvky vzácných zemin/10% světových zásob, na které chce Peking, který již kontroluje světový trh se vzácnými zeminami, získat výhradní právo těžby výměnou za investice do grónské ekonomiky – Peking přislíbil do jistého dolu na železnou rudu investovat 2.5 mld dolarů ) po ropu „ ( Grónsko však oplývá i další „ surovinou“ , která je v Číně nedostatková – pitnou vodou ) …
Peking šlechetně nabídl, že si čínské podniky dovezou veškerou pracovní kvalifikovanou i nekvalifikovanou sílu z Číny ( která by mnohonásobně převážila obyvatelstvo Grónska) …
Peking urputně vyvíjí značné diplomatické úskoky a manévry ( v mandarinštině neexistuje slovo pro „ průhlednost“ ) , aby se stal stálým členem Arktické rady s hlasovacím právem, a nikoliv jen jejím pozorovatelem.
V roce 010 čínskou žádost o členství vetovalo Norsko, když se oba státy mj. haštěřily ohledně udělení Nobelovy ceny Liu Xiabo.
V 5/013 Peking ( stejně jako Indie a jiné státy) ze statusu ad hoc pozorovatele postoupil, a získal v Arktické radě status trvalého pozorovatele bez možnosti hlasovat, zatímco tento status nezískala pro odpor ze strany Kanady EU ( anglosaská averze vůči „ úzkoprsým „/restriktivním zákonům EU) …
Peking se však nevzdal, a snaží se vyčlenit od ostatních pozorovatelů tím, že se nazývá „ téměř“ pobřežním arktickým státem s tím, že nejsevernější výběžek čínské provincie Mandžurie sahá až k řece Amur - Peking asi zapomněl, že tuto provincii, která byla samostatným státem ( dynastie tohoto státu vládla i nad Čínou, poslední čínský císař byl posledním mandžuským císařem), protiprávně anektoval po komunistickém převratu, takže čínské vlastnictví této provincie není právně jisté – nelze vznášet geopolitické nároky přes násilím anektované území ( nejde o poslední anexi – Čína se nespokojila ani s Tibetem, a na seznamu svých územních nároků vedle Jihočínského moře má i část Mongolska a Tchajwan) …
Přes členství v Arktické radě by si Peking chtěl uzurpovat svůj díl obrovského bohatství Arktidy, o kterém pokrytecky tvrdí, že je „ dědictvím všeho lidstva“ , zatímco Jihočínské moře pokládá za výlučné dědictví Číny ( její diagonálně odlišná rétorika „ mírumilovné“ velmoci a hegemonistické praxe, např. v roce 91 Čína ratifikovala smlouvu o nešíření jaderných zbraní, a současně, ostře protiindická, dodala Pákistánu 50 kg vysoce obohaceného uranu, a provedla jeho první jaderný test na čínské testovací střelnici Lop Nur, v roce 98 Čína koupila od Ukrajiny nedostavěnou letadlovou lodˇ, kterou dokončila pod jménem Liaoning jako svoji prozatím jedinou letadlovou lodˇ, kterou dnes terorizuje pobřežní státy v Jihočínském moři) …
Peking získal “licenci“ od OSN na hlubinnou těžbu nerostů z mořského dna Indického oceánu, který obklíčil svými námořními základnami, které má i ve strategických přístavech Arabského moře ( Peking usiluje o námořní základnu v pákistánském Karáčí či v Qasim, má námořní základnu v pákistánské provincii Balúčistán v Gwadaru jako čínský energetický koridor do Arabského moře a Hormuzské úžiny, což vyděsilo Indii, do které chce Čína vyvážet zboží, „ proto“ si údajně vylepšuje přístupy na indické území – získala např. nepálský „suchý“ přístav Larcha nedaleko tibetských hranic, a další nepálské základny.
Peking by chtěl vybudovat hlubokovodní přístav/základnu i v Bangladéši na ostrově Sonadia v Bengálském zálivu, na Srílance již vybudoval hlubokovodní přístav Hambantota, v Barmě chce vybudovat produktovody, které by jej zásobovaly ropou, které chce stavět i v pákistánsko-afghánském pohraničí Waziristánů ) .
Již v roce 04 si Čína vybudovala „trvalou vědeckou“ základnu „Žlutá řeka“ na norském ostrově Špicberky ( Pařížská smlouva z roku 1920 Norsku zakazuje zde budovat základny a vojenská opevnění, na druhou stranu Norsku nakazuje, aby ke všem signatářům přistupovalo stejně, takže Oslo muselo signatáři Pekingu tuto základnu povolit, když jí povolilo sedmi státům před ním), která zde k roku 012 přijala 6 čínských „vědeckých“ expedic ...
Peking horečně usiluje o další arktické námořní základny.
Peking má zatím v provozu jen jeden ledoborec Sněžný drak/Xue Long, který využívá k expedicím na Antarktidu, a za pomoci finských expertů buduje další.
Získá-li Peking členství v Arktickém klubu, začne se v Arktidě , v „ čínské“ strategické zóně, chovat stejně válečnicky jako v Jihočínském moři, a mohl by požadovat kontrolu nad celou Arktidou na základě „ historických důkazů“ vymáhanou čínskými jadernými ponorkami a letadlovými loděmi v Barentsově moři s čínskými etnickými menšinami/většinami na Islandu a v Grónsku …
Na straně druhé je možné, že samotná Arktická rada výzvu dobytí Arktidy bez jakékoliv infrastruktury sama nezvládne, a sama se na Čínu, dnešní banku světa, obrátí ( také je možné, že dříve, než bude „ dobyta“ Arktida, povede na Mont Blanc tramvajová linka) …
Viz moje články zde : Poloostrov Kola, smetiště jaderného odpadu, Válka o nové Eldorádo 21.stol. začala, Nové námořní trasy 21.století, Eldorádo II, Arktida, bod nula světa, militarizace a drancování, Antarktida, svůdná Pandořina skříňka .
