Poté, co Saddám Husajn v 9/80 napadl Írán, aby bojoval, jak prohlásil, za všechny sunnity na BV, přicestoval Arafat téhož roku již podruhé do Teheránu ( nejprve z vlastní iniciativy usiloval o propuštění US rukojmích ) dělat prostředníka mezi bojujícími stranami, ale neutralitu velmi brzy odhodil, a postavil se na stranu Bagdádu - z arabských států jediná Sýrie gen. Háfize Asáda ( jenž pologramotným Saddámem, stejně jako ajatolláhové, pohrdal ) stála po celou dobu konfliktu na straně Teheránu ( zpočátku i Libye plukovníka Kaddáfího) …
Arafatovi se Teherán s Damaškem navíc pomstili v 8/82 v Bejrútu, kdy celé jeho vedení nechali vybombardovat Izraelci v rámci jejich vpádu do jižního Libanonu v 6/82, v době MS ve fotbale …
Po jednom křesle v parlamentu Palestinské samosprávy dostávali i sekulární levicoví extrémisté, jako jsou teroristické organizace (zanesené v US seznamu ) PFLP (Popular Front for the Liberation of Palestine) ,DFLP a PFLP –GC (General Command), které se vytvořily po šestidenní válce v roce 67, a byly průkopníky a klíčovými hráči teroristické strategie, alias „ ozbrojeného boje“ OOP ( průkopničily hlavně při únosu letadel ) ...
PFLP byla druhou největší stranou v OOP po alFatahu Arafata, a jejím cílem bylo nejen zničit Izrael, ale také podle instrukcí svých sponzorů Moskvy a Pekingu, svrhnout proamerické režimy v bohatých státech Zálivu, a bolševickou intoxikací ustavit Palestinský stát na přísně marxistických principech.
22.7.68 PFLP unesla své první letadlo – izraelský let z Říma do Tel Avivu.
V 9/70 unesla tři civilní letadla, a donutila je přistát na polních letištích v Jordánsku, kde OOP tehdy sídlila.
Jakmile cestující vystoupili, nechala všechna tři letadla explodovat – to byla poslední kapka - jordánský král Husajn OOP, která se odmítala podřídit jordánským bezpečnostním složkám, poté z Jordánska vyhostil (OOP se usadila v Libanonu, vyprovokovala zde občanskou válku, a Moskva a Damašek pro ni zařídili v uprchlických táborech na jihu Libanonu raketové základny, takže přivodila i vpád Izraele do Libanonu – žádný arabský stát nikdy Palestince na svém území nechtěl) …
1972 PFLP spolu s Japanese Red Army postřílela přes 20 cestujících na izraelském letišti Lod.
1976 PFLP porušila vnitrostranickou dohodu OOP o zastavení terorismu ve světě mimo izraelské území ( kvůli image, když 1974 byla uznána VS OSN za jedinou představitelku palestinského lidu ), spojila se se západoněmeckými levicovými extrémisty ze skupiny Baader-Meinhof, a ve spolupráci s nimi unesla letadlo Air France letící do Tel Avivu s 248 lidmi na palubě ...
Letadlo nechala přistát na letišti v Entebbe v Ugandě, kde šéf teroristů Wilfried Böse, cestující rozdělil na Židy a neŽidy, které propustil. Když mu jeden Žid ukázal své vytetované číslo z Osvětimi, prohlásil, že není „ nacista, jen idealista „ ...
Teroristickou akci ultralevicové PFLP a ultralevicové Baader-Meinhof podpořili vojáci kanibala Idiho Amina, promoskevského prezidenta Ugandy.
Kreml „ daroval „ Aminovi celou letků Migů, kterou mu Izraelci při osvobozovací akci zničili – rozzuřený Idi Amin, přítel Moskvy, vyslal své dva důstojníky do nemocnice, kde byla po únosu hospitalizována 75letá britská Židovka – oba kati ji brutálně vytáhli z postele, vlekli jí po celé nemocnici za vlasy ven, kde ji zastřelili – zastřelili také několik lékařů a sester, které ji bránili, celkem 10 z nich ...
Židovské cestující po sedmi dnech zajetí vysvobodila izraelská jednotka, jejíž velitel podpluk. Jonathan Netanyahu při akci padl, stejně jako hlavní únosce 27letý německý terorista Wilfried Böse.
Po zhroucení SU přišly tyto ultralevicové teroristické organizace o hlavní zdroj financí (do doby, než se Kaddáfí obrátil na západní víru, je sponzorovala i Libye, a Damašek), a hlavně o vliv, protože na mírový proces s Izraelem nepřistoupily, a z toho důvodu neuznaly dohody z Oslo, které Arafat podepsal.
Navíc je v roli hlavních opozičních stran vůči Arafatovi nahradila islámistická hnutí Hamas a Islámský džihád.
Přesto se tyto skupiny pokusily teroristickými atentáty proti Izraeli o své znovuvzkříšení při druhém palestinském povstání ze 9/00.
Až do roku 00 PFLP ideologicky vedl George Habáš alias Hakim / 1925-2008 Ammán /, palestinský lékař, pocházející z ortodoxně křestˇanské rodiny (!) , v roce 00 odešel do důchodu, nahradil jej abú Ali Mustafa, zatímco ozbrojenému křídlu PFLP velel abú Ahmad Džibril.
Habáš po prohrané válce Arabů z roku 67 odhodil panarabismus, a působil dále jen ve službách marxismu-leninismu svého kremelského sponzora ( udržoval styky i s Pekingem a Severní Koreou), veřejně vyzýval k terorismu, zejména k únosům letadel, které v 70.letech Moskvou sponzorovaní teroristé jak na Západě, tak na BV unášeli tak často, že se tím pravidelně zabývalo OSN …
S egyptským prezidentem Násirem Habáš udržoval styky jen do 7/70, kdy Násir přes varování Kremlu přijal tzv. Rogersův plán ( o 2 měsíce později na arabském summitu Násir v nejlepších letech zemřel na „ infarkt „ ) …
US ministr zahraničí William Rogers navrhl plán na formální ukončení tzv. šestidenní války v 12/69 poté, co zkrachovala tzv. Jarringova mise gen. tajemníka OSN.
Od Habášovy PFLP se již v roce 68 odtrhla frakce vedená Ahmadem Džibrilem*1938 s názvem PFLP- General Command/vojenské velení PFLP ( jeho hlavním úkolem bylo pašovat zbraně do Gazy, Jordánska či Libanonu) , 1972 se od Habbáše odtrhl Nayef Hawatmeh*1938, jordánský učitel z křestˇanské rodiny, a jeho „ Demokratická fronta pro osvobození Palestiny „, a ve stejném roce 72 „ Revoluční fronta pro osvobození Palestiny“ abú Shehaba .
V roce 94 se s Habbášem nepohodla frakce " Revoluční výbor alFatah" v Gaze vedená ultrateroristou abú Nidal Musallami /Sabri al-Banna 1937-2002/ ...
Stejně jako se má zato, že Saddám Husajn v roce 59, kdy se vrhl s revolverem v ruce proti autu prezidenta Kásima, a atentát jeho vinou ztroskotal, pracoval pro CIA, tak se má zato, že psychopat abú Nidál ze své organizace ANO, přes kterou nesmírně zbohatl, pracoval pro Mossad ...
Byl zavražděn za podivných okolností v Bagdádu, podle jedné verze na příkaz Saddáma, podle irácké verze spáchal sebevraždu ( byl rozstřílený jako řešeto) ...
V roce 92 Habbáš utrpěl infarkt, a byl z Tunisu převezen do pařížské nemocnice, což málem přivodilo pád francouzské vlády …
V roce 99 se Habbáš naoko odmítl setkat s Arafatem, ale ve skutečnosti za sebe na jednání vyslal svého zástupce.
V 10/01 PFLP zastřelila v jeruzalémském hotelu izraelského ministra turismu Rechavama Zeevi jako odvetu za zavraždění svého vůdce abú Aliho Mustafy v 8/01 ( z vrtulníku odpálená izraelská raketa zasáhla jeho kancelář v Ramalláhu ), jenž byl nahrazen Ahmadem Sadatem.
V 1/02 bezpečnostní složky Palestinské samosprávy na nátlak Izraele zatkly vůdce PFLP Ahmada Sadata, kterého Izraelci obvinili z účasti na vraždě ministra Zeeviho, což vedlo k vlně palestinských protestů proti Arafatovi v 2/02 .
Tajemství neúspěchu izraelsko-palestinských jednání (1948-67, 1967-82, 1982-93, 1993-2000 Camp David, v 1/01 nedosáhli izraelsko-palestinští vyjednavači žádné dohody v Taba ), v 2/01 Ariel Šaron vyhrál izraelské volby, a stal se premiérem.
Při neplodných/ „ papírových“ jednáních v letním sídle US prezidentů Camp Davidu v 7/00 se projevila politická naivita prezidenta Billa Clintona (jak již předvedl spolu s Madelaine Albrightovou svojí podporou Izetbegoviče v Bosně v 90.letech), když tento summit svolal, aby,,jak pravil, „vyjednal definitivní mír, třebaže na něj Palestinci ještě nejsou připraveni, ale právě konání tohoto summitu jim umožní se na tento mír připravit „ třebaže Arafatova bezmocnost ( a jeho OOP, „ jediné zákonné představitelky palestinského lidu “ ) vůči Hamasu byla viditelná po uzavření dohod z Oslo 93, které Hamas úspěšně bojkotoval.
Vyhlášení druhé palestinské intifády Hamásem v 9/00 definitivně Arafata odsunulo na vedlejší kolej – Washington a Izrael již hledaly jeho nástupce.
Do popředí se dostal menšinový proud v palestinském vedení kolem abú Mazéna /Mahmúda Abbáse, který žádal okamžité ukončení intifády ve jménu záchrany Palestinské samosprávy.
Když byl mladý gen. Ejval Guiladit pověřen vyjednat dohodu o ukončení palby s Palestincem Sajíbem Erakatem, prohodil : „ Jednání se zase protáhnou na věčnost,“ Šaron s humorem odpověděl : “ Věčnost by zase tak špatná nebyla“ …
Druhé palestinské povstání bylo zlikvidováno 27.3.02 (celkem zahynulo 3.000 Palestinců a 105 Izraelců, z nichž 30 bylo zabito při oslavách židovských velikonoc v hotelu Netanya 27.3.02 v den, kdy byl v Bejrútu schválen „ arabský mírový plán „ ) …
Tento atentát poskytl Šaronovi záminku zahájit „ totální válku „ proti palestinskému terorismu, proti Arafatovi a jeho Palestinské samosprávě, a proti všemu, co připomínalo dohody z Oslo .
Během pečlivě naplánované vojenské operace Rempart izraelská armáda v 4/02 vpadla do Předjordánska, a obsadila všechna velká města, až na Hebron a Jericho.
Palestinská autonomie byla zrušena, a do každého palestinského města, městečka ,vesnice a uprchlického tábora byla znovu nastolena vojenská správa …
Generál Šaron tak dokázal vrátit situaci na palestinských územích před 9/93, kdy byly dohody v Oslu podepsány.
Šaron zavedl novou kartografii na palestinských územích, která byla rozdělena do 8 zón vzájemně oddělených židovskými osadami, a tzv. tampónovými zónami kontrolovanými armádou.
Palestinci a arabské země doufaly, že dohody z Oslo vzkřísí mezinárodní záchrana, ale dost se spletly – Šaron nejprve lamentování ( když izraelská armáda bořila Arafatovo sídlo v Ramalláhu, Bush zděšeně protestoval), a poté příkazy prezidenta Bushe vůbec nebral na vědomí, a když do jednoho týdne dorazil přes Rabat, Rijád, Káhiru a Ammán Colin Powell, nevyjednal ani příměří, ani odchod izraelských jednotek, jen mlhavý kalendář, podle kterého se izraelská armáda nejpozději do 21.4.02 měla stáhnout z některých palestinských měst.
Jediným ústupkem, který Powell na Izraelcích vyjednal, byla návštěva Arafata v ruinách jeho sídla v Ramalláhu.
Když OSN obvinilo Izrael z brutality napáchané v palestinských uprchlických táborech v Jeninu, Šaron dovolil 2.5.02 Arafatovi vyjít z jeho od 1/02 obklíčeného sídla v Ramalláhu ...
Bush poté ve svém projevu ze 24.6.02 vyhlásil svoji vizi Palestiny, která bude žít po boku Izraele „ v míru a bezpečnosti „ , se dvěma podmínkami :
a) s novým palestinským vedením
b) které uskuteční zásadní reformy politických a ekonomických institucí, které budou založeny na demokracii, tržní ekonomice a boji proti terorismu.
Jakmile tyto podmínky budou splněny, bude moci být vyhlášen „provizorní“ Palestinský stát v hranicích určených Izraelem.
Do třech let poté měla být podepsána dohoda o statusu Jeruzaléma, židovských osadách, uprchlících, a hranicích.
Třebaže bylo jasné, že izraelsko-palestinská jednání probíhala za velkého nedorozumění, kdy Mahmúd Abbás usiloval o trvalou finanční dohodu, TelAviv o prozatimní mírovou dohodu, a Bushovy nejasné blízkovýchodní cíle byly známé jen jemu, staly se tyto podmínky základem pro nový US blízkovýchodní plán přijatý 20.12.02 Kvartetem (US,EU,Rusko,OSN) ...
4.6.03 na summitu v jordánské Akaba k žádné dohodě sice nedošlo, ale Abbás zde byl Bushem v přítomnosti izraelského premiéra Šarona pasován na novou „ přijatelnou tvář „ palestinského nacionalismu, a bylo mu kladeno na srdce, aby se zařídil podle Bushova blízkovýchodního plánu, který stanovil i podmínky palestinské kapitulace ( plán Kvarteta provázela řada podmínek zúčastněných stran, které jej fakticky přepsaly, a zbavily náplně ) …
Některé palestinské složky, které intifádu řídily v terénu, jako milice Tanzim, založené Marwanem Barghouti z Arafatovy alFatah, tak pochopily, že ozbrojený boj, a především sebevražedné atentáty v týlu Izraele, palestinské věci neprospěly – jen poskytly Šaronovi volnou ruku ke zničení Palestinské samosprávy, a připravily Palestince o sympatie části veřejného mínění zejména v Evropě, a tím i o diplomatickou podporu těchto států (mj. Paříže) …
Intifáda milice Tanzim, které si dělaly zálusk na převzetí hlavní role v Palestinské samosprávě, zdecimovala, protože mezi 8.000 Palestinci, které Izrael při akci Rempart zatkl, byli především střední kádry těchto milic/tvrdé jádro.
Největší ztrátou pro tyto milice bylo zatčení v přímém TV přenosu gen.tajemníka alFatah pro Předjordánsko, vůdce 1. i 2. intifády, palestinského „ Mandelu“ Marwana Barghoutiho*1959, dne 15.4.02 v Ramalláhu poté, co se jej Izraelcům v roce 01 nepodařilo zabít střelou, která zasáhla auto jeho bodyguarda …
Barghouti, kterého Izraelci považují i za zakladatele Brigád mučedníků al-Aqsa, byl v roce 04 izraelským soudem odsouzen pro 5 vražd k 5 rozsudkům doživotí, a ke 40 dalším letům za pokus o vraždu ( právníka pokaždé odmítl s tím, že izraelský soud je nezákonný, je stále poslancem Palestinské samosprávy, a podle průzkumů by volby s přehledem vyhrál jak proti Abbásovi z Fatah, tak proti Izmaílu Haniyeh z Hamas, protože v alFatah za ním stojí mládežnická hnutí, a z Hamásu by jej volili ti, kteří volí Hamas jen pro jeho sociální programy ) ...
Proto Izrael odmítl zahrnout Barghoutiho do výměny palestinských vězňů za vojáka Gilada Šalita z 10/011.
Stovky dalších místních členů alFatah bylo ve 2.intifádě zabito v bojích nebo zavražděno, a ti, co je nahradili, se jim již vůbec nepodobali ( nedisciplinovaní nezkušení mladíci, kteří operovali v bandách jako váleční lordi, a byli loajální jen svému místnímu klanu, kdežto ústřední vedení alFatah ignorovali ) …
Vedení Tanzimu, aby tento směr zvrátilo, vyzvalo milice ke třem „ revolučním“ změnám :
a) vyměnit ( a to i násilným svržením Arafata) současné vedení alFatah, aby mohlo vést případná jednání s Izraelem
b) vyčistit Palestinskou samosprávu od politiků, a nahradit je „technokraty“ , kteří budou odpovědní jenom za poskytování služeb obyvatelstvu
c) dohodnout se na budoucích formách odboje i se skupinami nepřátelskými vůči alFatahu, především s Hamasem.
Arafatova garnitura, Abbás a jeho proud ve vedení al-Fatah, samozřejmě učinila opatření, aby „tuto revoluci v revoluci „ potlačila.
Demarše Abbáse a Kvarteta se tak slily ve výše zmíněný blízkovýchodní plán Kvartetem formálně odsouhlaseným 20.12.02, a daly zrod reformám provedeným „shora“, namísto transformace zdola, kterou navrhovaly milice Tanzim.
Reformy znamenaly především reorganizaci Izraelem zdevastovaných palestinských bezpečnostních složek podle představ CIA, která se chopila jejich výcviku, a dodala jim vojenskou výzbroj, a ekonomické reformy dle příkazů MMF .
Abbás prosazoval jednostranné vyhlášení příměří ze strany palestinského odboje, které by bylo předmětem dohody uzavřené mezi všemi palestinskými ozbrojenými frakcemi.
Po tomto příměří by kontrolu nad územím Palestinské samosprávy v zónách, ze kterých se izraelská armáda stáhla, opět převzala palestinská „policie“ ( tvořená v drtivé většině z příslušníků alFatah).
Izraeli a Washingtonu Abbás slíbil, že se vedení Palestinské samosprávy postará o to, aby palestinské zájmy hájila jen palestinská „policie“ , tj. že zajistí odzbrojení všech „nepolicejních“ milic na území Palestinské samosprávy, což byl slib zcela neproveditelný.
Palestincům Abbás přislíbil „radikální změny všeho druhu“, zejména s ohledem na velké zklamání palestinských občanů nad faktem, že během izraelské operace Rempart palestinští „policisté“ před izraelskou armádou utekli ...
Abbás sliboval brzké volby, které Arafatovi měly odejmout část výkonných pravomocí tím, že měl být ustaven palestinský premiér, což Arafat do své smrti nehodlal povolit.
19.9.02 izraelská armáda po dvou sebevražedných atentátech palestinských teroristů, které zabily 7 civilistů v Izraeli, opět obklíčila sídlo Arafata v Ramalláhu.
Protože se Palestinci obávali, aby jejich stařičký vůdce nebyl opět vyhnán do exilu, či dokonce zatčen, sjednotili se na jeho obranu, což si Arafat vyložil jako spontánní referendum ve svůj prospěch, a tlačil na palestinskou Legislativní radu, aby zamítla návrh na vytvoření funkce premiéra …
„Premiér bude až po vytvoření Palestinského státu „ ,rozhodl Arafat, a obratně vyložil všechny návrhy na vytvoření demokratických kontrolních mechanismů jako izraelsko-americké spiknutí, jehož účelem je odstranit jej z vedení Palestinské samosprávy …
Svým odporem k zavedení funkce premiéra si Arafat pod sebou podřezal větev, na které seděl – Bush se chystal na Saddáma Husajna, a nemohl ztrácet čas neplodným bojem s Arafatem, proto Washington podmínil oficiální vyhlášení nového blízkovýchodního plánu nejen z ústředí kontrolovanou restrukturalizací palestinských bezpečnostních složek a restrukturalizací jeho ekonomiky, ale i jmenováním premiéra, jehož názorový postoj bude odlišný od Arafata …
Kvarteto tuto podmínku potvrdilo.
Po vyčerpávající bitvě o každou pravomoc premiéra palestinská Legislativní rada 9.3.03 zvolila Abbáse, jediného kandidáta který vyhovoval jak Washingtonu, tak alFatahu, palestinským premiérem.
V 10/04 zemřel v Paříži na záhadnou nemoc, údajně na ozáření poloniem jako Litviněnko, Jásir Arafat.
V 1/05 byl Mahmúd Abbás zvolen prezidentem Palestinské samosprávy, kdy údajně porazil v izraelském vězení sedícího Barghoutiho, jenž údajně obdržel 20% hlasů.
Abbás byl jistě tím nejlepším mužem v tom nejhorším politickém okamžiku ( v roce 011 prohlásil, že „bylo velkou chybou, že Arabové odmítli plán OSN z roku 47 na rozdělení Palestiny, v 1/09 jeho prezidentské funkční období vypršelo, nicméně je v Předjordánsku nadále za prezidenta Samosprávy uznáván, stejně tak ze strany mezinárodního společenství, včetně OSN, v Gaze je za prezidenta Samosprávy uznáván Hanijeh, šéf Hamasu ) …
Vítězství Hamasu mu však zkomplikovalo situaci, a navíc měl nepřátele ve vedení vlastní strany ( kde jsou dva typy lidí - ti, co mu jsou věrní, a ti, co mají politickou váhu, zřídkakdy jde o kombinaci obou ) …
Ariel Šaron to měl daleko jednodušší – byl výraznou osobností, kolem které se sjednotila celá izraelská politická scéna.
Šaronovi nahrával i Egypt, jehož tajné služby ovlivňovaly palestinské bezpečnostní složky v Gaze ( také odtud pramení jejich odbojnost vůči Arafatovi), a přítomnost evropských pozorovatelů na hranicích Gazy a Egypta ( s cílem přeorientovat Gazu na Egypt na úkor palestinského Předjordánska ) …
Úkol Abbáse byl sice velmi prostý, ale ve své podstatě neproveditelný – výměnou za to, že Washington zaručí přežití Palestinské samosprávy vůči Izraeli, Abbás se postará o vymýcení ozbrojeného boje proti Izraelcům jak na celém území Palestinské samosprávy, tak v Izraeli samotném.
Izrael doufal, že se tak Palestinci dostanou do občanské války, ale Abbás raději volil cestu postupnou – nejprve chtěl dosáhnout příměří mezi všemi ozbrojenými palestinskými frakcemi, a teprve potom odzbrojení jednotlivých milic, atˇjiž po dobrém či po zlém.
Po rozdrcení milic Tanzim izraelskou armádou mocenské vakuum zaplnilo hnutí Hamas, jehož popularita mezi Palestinci od vyhlášení intifády prudce stoupla – před izraelskými vojáky neutíkali jako „policisté „ Palestinské samosprávy, a navíc mezi Palestince rozhodili sociální sítˇ.
Jednání mezi milicemi Fatahu Tanzim a milicemi Hamasu probíhaly v 8/02 v Gaze , a v 2/03 v Káhiře – milice Tanzim na nich prosazovaly, aby se ozbrojený boj omezoval jen na palestinská území, tj. aby již nebyl namířen proti izraelským civilistům na území Izraele ...
S pokračující Arafatovou demencí islámisté z Hamasu rozvrátili Palestinskou samosprávu ( propojenou s al-Fatah) v pásmu Gaza, a snažili se o to i v Předjordánsku – letech 02-04 jednotlivé palestinské milice a bezpečnostní složky po sobě střílely jako na Divokém západě, viditelně zaměňovaly národní boj a mafiánské zájmy – únosy a vydírání byly na dennodenním pořádku, mj. v 11/03 zastřelily bratra starosty v Nábulusu.
V 2/04 věrní Mohamada Dahlana, bývalého šéfa palestinské protiteroristické jednotky v pásmu Gazy, a ještě předtím vůdce palestinské revoluční mládeže, provedli útok na hlavní štáb palestinské policie v pásmu Gazy, zatímco několik set příslušníků organizace alFatah mladší generace demonstrativně z alFatah vystoupilo, aby dali najevo nespokojenost s korupcí Palestinské samosprávy a ústředního výboru alFatah ...
Mladší generace alFatah v palestinském listu al-Ajam ostře napadla ústřední výbor alFatah, jeho politickou nečinnost, mafiánské praktiky, a dokonce zpochybnila jeho legitimitu s tím, že se poslední volby konaly v 80.letech …
Mladší generaci vadilo, že ÚV kontrolují palestinští emigranti/ „ uprchlíci“ , kteří jej považují za prodlouženou ruku palestinské vlády.
Mladší generace chtěla, aby ÚV kontrolovali ti, co na palestinských územích žijí …
Krize se v organizaci alFatah pravidelně vyskytovaly, ale Arafat je vždycky ustál, především tím, že si vůdce jednotlivých skupin „ kupoval“ ...
Krize v AlFatah si vyžádala sjezd Revoluční palestinské rady v Ramalláhu, na kterém bylo stanoveno, že do 2/05 bude svolána generální konference alFatah, která vymění členy ÚV, kteří jsou ve svých funkcích již 15 let (Arafat a jemu blízcí nové volby do ÚV bojkotovali) …
Konference měla hlavně zvolit společné zástupce pro Předjordánsko a Gazu, a obnovit tak jednotu vedení na palestinských územích ( Gazu ovládal Hamas, alias šejk Jasín, jenž se na rozdíl od činitelů Palestinské samosprávy neobklopoval mohutnou ochrankou, nejezdil opancéřovanými limuzínami, neskrýval se v betonových bunkrech, k blízké mešitě se nechával vozit na invalidním vozíku, a nikdy na něm neutkvělo ani zrnko podezření z korupce ) …
Na tomto sjezdu Revoluční palestinská rada nabídla Izraeli příměří, odsoudila všechny útoky na palestinské a izraelské civilisty, a vyslovila se pro mírové spolužití s izraelským státem v duchu mezinárodních dohod, včetně Bushova blízkovýchodního plánu, a rezolucí OSN.
Izrael na její „mírové návrhy „ neodpověděl, protože Rada dbala, aby se ani slůvkem neprojednával hlavní problém : rozpuštění běsnících Brigád mučedníků al-Aksá, které prestiži Palestinské samosprávy uškodily nejvíce ( po Arafatově smrti se přejmenovaly na Brigády šahída Jásira Arafata ) …
Tato úderná sebevražednická minikomanda se objevila již několik měsíců po vyhlášení 1.intifády, a rozsévala chaos nejen v řadách al-Fatah ( třebaže vznikly již za 1.intifády, US je bizarně daly na svůj seznam teroristických organizací až v 3/02 … ) ...
Palestinská samospráva, od které se tato komanda veřejně distancovala, nad nimi ztratila jakoukoliv kontrolu poté, co izraelská armáda rozprášila palestinské bezpečnostní složky, včetně její zpravodajské služby – čím více Izraelci oslabovali Palestinskou samosprávu, tím více Brigády mučedníků rostly na síle …
Svými atentáty na izraelské civilisty totálně diskreditovaly představitele Palestinské samosprávy, na jejichž vyzývání k dialogu s Izraelem okamžitě odpovídaly krví v terénu …
Palestinští představitelé vždycky tvrdili, že je kontrolují, a že se Brigády mučedníků okamžitě „ stáhnou, jakmile vyjednáme záruky vojenského příměří s Izraelem “ , třebaže jednodušší by bylo Mučednické brigády rozpustit, ale jak prohlásil bývalý šéf protiteroristické brigády v Gaze Mohamad Dahlan , „ AlFatah je nemůže rozpustit, když je nekontroluje „ ( po 9/11 četné nezávislé palestinské zdroje uváděly, že Brigády al-Aksá neřídí alFatah, natož Arafat, Abbás v 6/04 však veřejně potvrdil, že spadají pod alFatah) …
Ve skutečnosti se předáci alFatah nedokázali od Mučednických brigád ani dostatečně distancovat – Izrael tvrdil, že je v době 1. intifády založil a financoval sám Arafat, což uvedl pro USA Today i jeden z jejich velitelů Maslama Thabet ( nebo jeho žena Suha, která prohlásila, že „ kdyby měla syna, byl by mučedníkem „ ) …
Tato sebevražednická komanda byla totiž záměrně vytvořená k tomu, aby byla protiváhou Hnutí islámského odporu (Hamas), které Arafatově politicky rozštěpené alFatah silně konkurovalo …
V 2/04 neznámí muží zastřelili ve městě Gaza Arafatova poradce pro lidská práva a ředitele palestinského měsíčníku, který referoval o palestinských vězních zadržovaných v Izraeli, Chalíla Zebína - proti činitelům Palestinské samosprávy nedlouho předtím demonstrovali i palestinští novináři, kteří požadovali na Samosprávě, aby již konečně začala vyšetřovat záhadné vraždy palestinských novinářů v Předjordánsku a v pásmu Gazy ...
14.3.04 dva sedmnáctiletí palestinští sebevrazi, studenti, spáchali atentát proti přístavu Ašdod, do kterého z Gazy dorazili ukrytí v kontejneru – jeden se odpálil uvnitř přístavní budovy, druhý blízko ní – 11 Izraelců zemřelo na místě, 20 jich bylo těžce zraněno.
Svým výběrem místa byl atentát tak nezvyklý, že si Izraelci nejprve mysleli, že v přístavu náhodně vybuchla cisterna s chemikálií – Palestinci až na dva atentáty ( proti věžím Tel Avivu a skladu pohonných hmot v Tel Avivu ) totiž vždycky útočili jen na „ bezbranná“ veřejná prostranství (obchodní střediska, restaurace, kina, prostředky HMD), nikdy na strategické terče.
K atentátu se přihlásily jak Brigády mučedníků al-Aksá, tak Hamas , a potvrdily, že oba sebevrazi byli naverbováni v uprchlickém táboru Džabalilíja v pásmu Gaza, což byla další choulostivá informace pro Izraelce - poprvé útočníci pronikli z hermeticky uzavřeného pásma Gazy ( bylo uzavřené krátce po dohodách z Oslo) …
Organizátoři atentátu prohlásili, že jde o odvetu za akce izraelské armády ze 7. a 10. března ( ale pomlčeli, že v únoru palestinské komando spáchalo krvavý atentát proti autobusu v Jeruzalémě , při kterém přišlo o život 20 civilistů) …
Izrael okamžitě uzavřel vstupy do Izraele z pásma Gazy, čímž znemožnil tisícům Palestinců přístup za prací (z Rafah do Egypta vede silnice ) …
V reakci na tento atentát izraelská armáda provedla sérii cílených útoků, kdy mj. 22.3.04 zabila na 2.pokus ( v 9/03 šejk vyvázl živý) šejka Ahmada Jasína (67), když na invalidním vozíku vyjížděl z mešity v Sabra z ranní modlitby, slepého a hluchého duchovního šéfa Hamasu, jenž k sebevražedným útokům vyzýval a obhajoval je jako legální formu boje ( jako první sebevražedkyni již za 1. intifády Hamas s jeho souhlasem najal svobodnou matku dvou malých dětí, která jako žena měla šanci obejít přísné izraelské kontroly, které slíbil její děti finančně zaopatřit ( přestože byl šejk Jasín symbolem pro nejcyničtější a nejkrvavější teror, představitelé EU (Javier Solana) atentát na něho odsoudili jako „ neospraveditelný “ …
Při tomto útoku třech raket odpálených z vrtulníků proti jeho vozu byli zabiti i dva jeho asistenti, a dalších pět lidí, mezi 15 raněnými byli i Jasínovi dva synové ...
Rozzuření představitelé Hamasu slíbili Izraeli „ krvavé zemětřesení „ nejen na izraelském území, ale všude ve světě …
12.11.04 v den Arafatova pohřbu přiletěl Tony Blair do Washingtonu, aby za EU s Bushem probral novou politickou situaci na BV.
Bush prohlásil, že je připraven společně s EU přispět „ finančně „ k vytvoření „ životaschopného Palestinského státu“ , ale odmítl se angažovat v jeho přímém budování během svého druhého volebního mandátu …
Blairovi se tak nepodařilo přesvědčit Bushe, aby jmenoval zvláštního zmocněnce pro Palestinu, a svolal na rok 05 mezinárodní konferenci o Palestině …
Nicméně Bushova snaha usmířit se s EU (třebaže ve volbách podporovala Johna F. Kerryho ) byla patrná – Bílý dům zdůraznil, že během jednání Bush-Blair Bushova poradkyně pro otázky národní bezpečnosti Condoleezza Rice hodinu a půl jednala s diplomatickým poradcem prezidenta Chiraka Mauricem Gourdault-Montagnem …
Bílý dům také zdůraznil, že Bush telefonoval Chirakovi, nejen aby se poptal po Arafatově zdraví, ale aby Francii poděkoval za odpovědnost, kterou na sebe převzala, když mu povolila léčení v Paříži …
V Izraeli vojenští představitelé naléhali na Ariela Šarona, aby Palestincům částečně vyšel vstříc, propustil většinu palestinských vězňů, a odstranil zátarasy na silnicích, aby Palestincům usnadnil denodenní život …
Šaron však nejprve chtěl, aby „ nějaký palestinský představitel začal konečně bojovat proti terorismu “, takže pro tento neústupný postoj Abbásova vláda ničeho nedosáhla.
Šéfové armády Šaronovi odporovali, a tvrdili, že po smrti Arafata by izraelská evakuace z Gazy mohla být realizována nikoliv jednostranně, ale za spolupráce s Palestinskou samosprávou …
Není to poprvé, co se armádní předáci veřejně postavili proti záměrům Ariela Šarona
- v roce 03 náčelník genštábu Moše Jalon vyvolal rozruch, když tvrdě napadl rozhodnutí Šarona palestinská okupovaná území ( = Judea a Samarie = Předjordánsko) „neprodyšně uzavřít „ …
Moše Jalon rovněž zkritizoval, že se stavěná Zedˇ mnohdy zařezává hluboko do palestinských území, a nakonec vyjádřil absolutní nesouhlas armády a izraelských bezpečnostních složek s odmítavým přístupem Ariela Šarona k vládě palestinského premiéra Abbáse …
