V Arcibiskupském paláci ve Vídni se 12.3.05 , v den výročí Anschlussu nacistickým Německem v roce 38 , děly nevídané věci, které rakouská církev označila za „ historické „ : církevní činitelé, vědci, umělci a spisovatelé zde po 12 hodin předčítali knihu „ Můj boj, odpovědˇHitlerovi „ z roku 35 Ireny Harandové , militantní zanícené katoličky, jedné z mála z řad katolického duchovenstva, která již v té době odsoudila nacistický antisemitismus a nacionální socialismus.
Rakouská katolická církev se postarala o znovuvydání této zapomenuté knihy s jednoznačným komentářem vídeňského arcibiskupa :“ Být křestˇanem a antisemitou jsou dvě neslučitelé pozice „ …
Tento čtenářský maraton se uskutečnil v sále konzistoře katedrály pod obrazem Krista, kterého 8.10.38 rozřezali aktivisté z Hitlerjugend za řevu : „ Váš Kristus je Führer !“ …
Den nato se před vídeňskou katedrálou uskutečnila z iniciativy katolické církve první a poslední manifestace mladých věřících, kteří protestovali proti rozpuštění Svazu katolické mládeže – mnozí z nich, v čele s pozdějším kancléřem Wolfgangem Schüsselem, po válce založili Rakouskou lidovou stranu (OVP) , ale ani jeden z nich se nepostavil proti perzekucím židovských spoluobčanů …
Sebekritiku rakouské církve zahájil v 3/04 zemřelý kardinál Franz König ( skandál sexuálního obtěžování adeptů v katolickém semináři v Sankt Polten nedaleko Vídně udělal definitivní tečku za jednou érou – sesazením biskupa Kurta Krenna v 11/04 zmizel poslední z reakčních rakouských biskupů dosazených na stolec v 80.letech .
Krenn byl dosazen v roce 87 , a již tehdy jeho dosazení vyvolalo pobouření uvnitř katedrály – zemětřesení způsobilo v roce 94 obvinění vídeňského arcibiskupa Hermanna Groera z pedofilie – rakouská katolická církev tehdy přišla o 250.000 oveček .
Přesto síla katolické církve v Rakousku je stále obrovská – 5 mil. věřících na 8 mil. obyvatel …
Rakouská katolická církev, např. kardinál Theodor Innitzert, kolaborovala s Hitlerem za iluzorní garanci své ochrany z Hitlerovy strany , a nejen to - rakouští katoličtí biskupové v roce 45 aktivně pomohli utéci tzv. vatikánskou cestou mnohým prominentním nacistům , nejspíše za slib mlčení o své vlastní kolaboraci .
Simon Wiesenthal o Rakousku prohlásil :“ V Rakousku nebylo nacistické dědictví tak vymýceno jako v Německu, protože Rakousko velmi získalo rozhodnutím spojenců, že bylo „ obětí“ … Platilo to v jisté míře pro stát, ale nikoliv pro obyvatelstvo, které v drtivé většině přijalo nacistickou okupaci s nadšením.
Počet nacistů byl v Rakousku přinejmenším stejný jako v ostatních částech Německa, a jedno je jisté – v Rakousku nikdo nemluví o roce 45 jako o osvobození „ ( v roce 55 Rakousko podepsalo smlouvu o neutralitě, a až v roce 56 odešla z Rakouska SU vojska ) …
