Ztráta paměti jako sebeobrana

Zapomínám. Všechno. Data, čísla, jména a špatné zkušenosti. Jsem typickou ukázkou člověka, který si pamatuje jen to dobré a o tom špatném, co se mu kdy stalo, se mu tak maximálně zdají divoké sny. Dokud jsem ovšem neotěhotněla.

Strašně jsem si chtěla pamatovat úplně všechno! Jak mi rostlo břicho, jak Pidi vypadala na ultrazvuku, kdy mě poprvé kopla a jaké to bylo, když jsem ji vyprdla. Z těhotenství si pamatuju to, jak jsem na něj přišla – dlouho jsem si myslela, že mám kocovinu, pak nevyléčitelnou chorobu a pak mi prostě lékařka ukázala bušící srdíčko. A bylo. Pupek utěšeně rostl, zjistilo se, že je uvnitř holka s nosem po tátovi a já se těšila, že mě budou zaplavovat takové ty pocity, o kterých se píše ve všech internetových diskusích. Zaplavovalo mě tak maximálně horko a děs, že sice zatím všechno jde podle plánu (a chytrých příruček), ale ještě se to může podělat. Protože copak já to umím – vyrábět děti? A pak Pidi poprvé kopla, začala se celá roztahovat, cvičit, dělat si pohodlí a jednoho krásného dne (při konzumaci číny) se otočila zadkem nahoru a já se začala duševně připravovat na porod. Namasírovaná četbou jsem pojala přesvědčení, že musíme na předporodní kurs, protože bez něj bych taky nemusela porodit. A protože muž můj jediný projevil tolik odvahy, že mě chce v ten historický okamžik doprovodit, chtěla jsem ho vzít s sebou, aby věděl do čeho jde. A tady nastal první kámen úrazu – hrál a zkoušel. Pořád. A já čtyřikrát svou účast rušila a přesouvala, až mi porodní asistentka s úsměvem oznámila, že sice respektuje mé rozhodnutí porodit v termínu, ale ten je 12. ledna, nastávají Vánoce a taky by se to nemuselo stihnout. Vyděsila jsem se a šla sama. Mohla jsem si ušetřit cestu a tři stovky – dozvěděla jsem se přesně to, co jsem vyčetla z knih. Ale ten druhý – kojící – ten stál za to a sice si nepamatuju nic, ale situace, ve které jsem se ocitla, ta mi utkvěla. Paní porodní asistentka se nás všech ptala, kdy rodíme – všechny zúčastněné velryby recitovaly názvy měsíců a já řekla „ve středu“. Nejdřív se málem zadusila, a pak ku mě napřela veškerou pozornost – vyprávěla veselé kojící příběhy (natržené bradavky, hubené děti, vypadané vlasy) a na samý závěr mě opatřila plastovým miminem, přiložila mi ho na pupek do míst, kde tušila můj prs a nutila mě simulovat nácvik kojících poloh. Odcházela jsem přesvědčená o tom, že to nějak dopadne a kojení je vlastně docela legrace. Konec těhotenství jsem opět vymazala. Byla jsem natolik obrovská, že mi od poloviny prosince manžel zavazoval boty a já se tiše modlila, aby to už nebylo horší. Bylo. Oproti původním plánům jsem přenášela. Sice jenom týden, ale stačil. Nepamatuju si všechny chytré rady na vypuzení mimina, ale rada, které se chytil můj muž, ta byla zásadní. Chodit! Hodně! A tak mě můj milující manžel honil po kotárech jak nadmutou kozu a plánoval trasy kolem porodnice, kdyby to náhodou pomohlo, tak aby to nebylo daleko. Nakonec se dobrá věc podařila. Přijali mě do porodnice, ujistili, že mimino je docela prcek a vypuklo to. Porodních vzpomínek moc nemám – muž naladil v rádiu jazz, porodní asistentka byla milá, ve sprše byl balón a než jsem se stihla pořádně zabydlet, porodila jsem to čtyřkilové „pidimino“. A bylo. Porodní vzpomínky? Dvě věty. První pronesla asistentka: „Vidím hlavičku, je to dobrý. Jé, ono je to zrzavý!“ a druhou můj muž „Vypadá úplně jako já, to přejde?“. Zapomněla jsme úplně všechno ostatní, ale tato ztráta nebyla bohužel trvalá. Na to, jak to bolelo a trvalo dlouho, jsem si o necelé dva roky později úspěšně vzpomněla. Ano, tušíte správně – při dalším porodu. Těhotenské radosti jsem vnímat moc nestíhala (jen to, když pan doktor při kontrolním ultrazvuku začal tomu, co viděl říkat děťátko a mě se ulevilo tak, až jsem se skoro rozplakala), o to víc jsem si užila finální fázi. A zařekla se, že už nerodím. Nikdy. Ale ono to, samozřejmě porodem nekončí, ono to všechno porodem teprve začíná. Potomci jsou od sebe vzdáleni pouhých dvaadvacet měsíců a já si ve své bezbřehé naivitě myslela, že potíže růstu a výchovy si pamatovat budu, budu poučena a nic mě nezaskočí. Cha! Každý den jsem docela drsně konfrontována se svou nádhernou zapomnětlivostí! Nějak jsem si přeskládala vzpomínky na růst dcery ve všech „krizových“ vývojových etapách – pamatuju si ji jako hodné, přítulné a poslušné miminko, které prostě nezlobí, neřve jako tygr, nikam neleze a nic neničí. Nevím, jestli mi tak vygumovala hlavu nezměrná mateřská láska, ale je to úplná pitomost. A přesvědčuje mě o tom syn. Každý den. Pobíhá, všechno matlá na sebe a kolem sebe, vytahuje knihy z knihoven, hudební a jiné nosiče z polic, vyklepává sestřiny pastelky a štětce z krabic, roznáší po bytě všechno, co mu přijde pod ruku, sype na sebe a podlahu všechny hračky ze všech krabic (a pak hrozně pláče, když přes ně padá), tahá mě za vlasy, škrábe sestru, nechce po obědě spát sám v postýlce, ale se setrou v té její a neustále se mě drží jako prťavá opička. Onehdá jsem se s opatlaným obličejem kaší, synem na levém boku a pravou rukou v myčce při pokusu o úklid nádobí začala docela solidně hroutit. Přispěchal můj muž a s úsměvem mi začal vypočítávat, co zhruba před rokem dokázala vyrobit naše dcera a jak jsem z toho byla na mrtvici a vyčerpaná tak, že jsem usínala při stavění kostek. A dokonce našel i fotky! Tak nevím, mateřská ztráta paměti asi nějak souvisí se sebezáchovným pudem. Kdybych si asi byla schopna vzpomenout na porod, kojení, noční vstávání a ten strašný řev, který dokáže vyprodukovat vzteklé a unavené batole, byla by Pidi neochvějný jedináček. Ještěže nejsem věštkyně!