Velké rodičovské selhání

Každý den si už od kuropění opakuji, že musím zůstat nad věcí, být milá, trpělivá a milující. A že mě to občas s oběma tygry stojí sil!

Jsou už třetí týden nemocní, takže oba zavření doma, protivní, usoplení a nudící se. Syn se rozhodl, že tuto blbou situaci využije pro osobností rozvoj, takže (aniž by opustil vývojovou fázi „já sám“) přešel v etapu „a plóóč“. Nervydrásající… Obě děti na ně mluví. Pořád. Od chvíle, kdy ráno proškrábnou oko, až do večera, kdy za stálého švitoření usnou. Mluví nahlas, oba a neustále pokládají otázky. Každý na jiné téma, samozřejmě. Já mám hlavu jako pátrací balon, ale snažím se vydržet, nahřívána přesvědčením, že jsou mé ratolesti zvídavé a touží po komunikaci se mnou, starou matkou, což je za pár let přejde a mě se bude stýskat. Jednoho večera jsem ale absolutně selhala. Synek natančil do kuchyně zrovna ve chvíli, kdy jsem vařila večeři, uklízela nádobí z a do myčky a telefonovala. Spatřil na lince neznámou krabici a rozjel to: Syn: „Co to je?“ Já: „Krabice.“ Syn: „Můžu půjčit?“ Já: „Ne.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože bys ji rozbil.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože je těžká a neuneseš ji.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože je plná cédéček.“ Syn: „Cédécek?“ Já: „Ano. Cédéček. Tátových.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože je přinesl pan Hanuš.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože chtěl tatínkovi udělat radost.“ Syn: „Radost?“ Já: „Ano, radost.“ (krátké zamyšlení) Syn: „Můžu půjčit? Nerozbiju.“ Já: „Ne.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože je to křehké.“ Syn: „Kržehké?“ Já: „Ano, křehké.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože jsou vyrobená z plastu.“ Syn: „Plastu?“ Já: „Ano, plastu.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Aby nebyla tak těžká.“ (matka se začíná zaplétat…) Syn: „A plóč?“ Já: „Aby lidé, kteří si je koupí, nemuseli tahat těžké tašky.“ Syn: „Plastové plóč?“ Já: „Protože to tak někdo vymyslel.“ Syn: „A plóč?“ Já: „Protože byl debil!“ Je mi jasné, že jsem si naběhla na vidle sama. Normálně po nějakém čase takového zběsilého dialogu otázky otáčím a snažím se syna přimět přemýšlet, ale po dvou týdnech v permanenci mě prostě opustily všechny rodičovské dovednosti a zbylo jen čiročiré zoufalství. S podivem ale je, že syn po závěrečném nevýchovném zvolání ptaní zanechal a odebral se v klidu večeřet.