Mluvím, mluvíš, mluvíme

A pořád. A všude. A o všem. Lidé na ulici se otáčí, v tramvaji se dobře baví a v letadle cestou na dovolenou se tiše modlí za hluboký spánek svůj či jeho, případně jejich.

Můj syn se propracoval přes několikero vývojových fází a už půl roku vězí v té, pro okolí sice nědy roztomilé, ale pro matku asi nejnáročnější. Všechno komentuje, na všechno se ptá, vypráví vymyšlené i reálné příběhy, a když rychle nereaguji, je schopen jednu větu opakovat jako zaseknutá deska tak dlouho, dokud se nějak nevyjádřím. Na písku dobré, při vaření to také ještě jde, při cestách po městě už sice vzbuzujeme pobavené reakce okolí, ale při telefonování, psaní, nákupech a podobných akcích, kdy se přeci jen potřebuji alespoň elementárně soustředit, mi místo lebky raší na krku pátrací balón a chvilkami nevím čí jsem. A když se ještě přidá dcera, začíná docela slušná „pakárna“ Nevím jak vaše děti, ale tihle dva nikdy nevidí stejnou věc, nikdy nemluví o tom samém a rozhodně NIKDY nejsou ochotni počkat, až ten druhý domluví. Občas si připadám jako pološílený moderátor předvolební diskuse. Cesty kamkoliv jsou vlastně vtipné a člověk (vyšťavená matka) se seznámí se spoustou zajímavých lidí. Už jen dvacetiminutová cesta tramvají se pro mě mění v adrenalinový sport a pro spolucestující ve zdroj vítaného povyražení. Dlužno ještě poznamenat, že obě děti jsou relativně slušně vychované, takže způsobně sedí, drží se v zatáčkách a mluví potichu, baví tudíž jen svými vtipnými postřehy… Paní před námi se na mě s úsměvem otočila a povídá: „Ty vaše děti tak hezky povídají, to našemu vnoučkovi se pořád nějak nechce.“ Ujistila jsem ji, že takhle mluví pořád, úsměv poněkud povadl a myslím, že jsem vnoučkovu laxnost v jejích očích poněkud rehabilitovala. Milý pán ve středním věku zase zavedl hovor na to, jak už má velké děti a po takové zábavce v MHD se mu docela stýská, mladá slečna si je chtěla natočit, protože „Něco takovýho už fakt dlouho neviděla“, no prostě radost… Když jsem vybírala dovolenou, zvláštní důraz jsem kladla na krátký let a krátký transfer z letiště. V letadle špunti poměrně rychle usnuli, takže pohoda, ale autobus jel déle, než letadlo letělo, protože CK sice tvrdila, že hotel je 25 kilometrů od letiště, ale jaksi opomněla připsat, že bus rozveze rekreanty do hotelů snad po celém pobřeží a nás vysadí jako úplně poslední. Nejdřív se cestující poměrně dobře bavili, po hodině neustálých nadšených komentářů už krapet kysli a za další hodinku vítali každé zastavení radostnými výkřiky a fakt se těšili na hotel. A včera komunikační cirkus dospěl ke své zatímní hranici. Synek školku nese poměrně těžce, chodí zatím jen na pět dní v měsíci a po vyzvednutí má obrovskou potřebu mi všechno vylíčit. Mával rukama, vyprávěl, přesvědčoval, stěžoval si, chtěl střídavě chovat a střídavě pouštět, protože gestikulace na matčině pupku není úplně účinná a dcera mi ukazovala namalované obrázky a také moc chtěla být poslouchána, chována a chválena za své zřejmé úspěchy na školkovém poli. A já tam mezi nima seděla na prťavé šatnové lavičce, převlékala je, chovala, chválila, pokládala jim střídavě doplňující otázky a připadala si jak v nárazníkovém pásu válečného konfliktu. A nakonec se pohádali, protože mi nutně oba potřebovali zazpívat písničku. Každý jinou, samozřejmě. Tak nevím, buď vyrazím do nějakého speciálního kursu pro matky, abych se naučila nejen dělat až pět věcí najednou ale ještě u toho i hbitě konverzovat na několik témat, nebo prostě zblbnu. Jen je mi záhadou, jak to dělají jiné matky. Mají špunty do uší? Oblepují nezastavitelné pusinky průhlednou páskou? Netuším.