Jsem prostě špatná a nesystematická!

Všechny matky mají uklizeno. Všechny matky vaří dvě teplá jídla denně. Všechny matky se neustále usmívají a s dětmi si staví hrady z kostek, čtou básničky, zpívají písničky a malují. Já ne. Jsem totiž neschopná matka.

Když jsem se tak včera brodila vším všude a pokoušela se najít louskáček na ořechy, propadla jsem trudomyslnosti. Je to v háji! Neumím uklízet a jsem špatná matka. Celý večer jsem potom trávila rozjímáním nad tím, jak to ty ideální ženy dělají. A promítala jsem si typický průběh inverzového dne (tedy takového, kdy se nedá jít ven) – za tmy se budí mladší dítě, dožaduje se pomazlení a teplého mléka, když je uspokojeno, ještě tak na hodinku si bucne. Já taky. Oči otevírám až ve chvíli, kdy se z dětského pokoje ozývá hlásek starší dcery: “Neplakej, máma přijde. Máááámííííí, Jéééénííík vstáááával!“. Pak nastane půlhodinka veselého tělocviku, během které je potřeba za stálého odpovídání na otázky typu “Co budeme papat?“, „Kde je táta?“, „Kde spí táta?“, „Kdy ho půjdeme vzbudit?“, „Pustíme si pohádku, když nejdeme ven?“, „Co je to ošklivý vzduch?“, „Kde máš čisté oblečení?“, „Mami, víš že máš pyžamo?“. Převléknout dceru („tyto ponožky ne“, „tričko s kytkami“, „Toto jsou tepláky? A proč?“) a dohonit, polapit, přilehnout, vyrvat z pyžamka a za stálého zpívání (dcera s) přeplenkovat a obléct třináctiměsíční mimino. Když je hotovo, nakrmit tygry. Už tato aktivita znamená, že se zhruba hodinu po probuzení větší části rodiny na zemi různě po bytě povalují kusy výstroje, dvě počůrané plenky, na stole dvě misky od jogurtu a pod stolem drobky a lžičky. Představa, že v této situaci odcházím do koupelny, myju se, češu, líčím, převlékám, připravuji snídani a teplé nápoje (cha!) je zcela absurdní. Jsem vlečena do dětského pokoje (cestou sbírám nač dosáhnu), zalehnuta oběma a násilím nucena hrát a hrát si, číst, zpívat a malovat. Dlužno podotknout, že se hrací aktivity našich dětí neomezují jen na dětský pokoj (ač si zcela demokraticky zabraly největší místnost v bytě), ale rozprostírají se rovnoměrně úplně všude. Dílem proto, že se nahánějí po bytě s různými předměty v rukách (a kde jim co upadne, tam to nechají), dílem proto, že oba milují nádobí a kuchyňské pomůcky (jedna vaří, druhý buší) a v neposlední řadě do největší vřavy vstává manžel, takže děti ruče asistují u přípravy i konzumace snídaně. Kolem desáté je menší tygřík unaven, přebalen, pomazlen, opatřen lahví teplého mléka a uložen. Jestli teď čekáte, že se začne uklízet, jste na velkém omylu. Nastává totiž doba, kdy je máma jen pro dceru a ta toho náležitě využívá. Nanosí si knihy, které s bratrem číst ještě nejdou, písničky, které se dlouho nezpívaly, vymyslí si hry, které jsou jen pro nás dvě a stráví realizací svých nápadů tu zhruba hodinu a půl, kterou bratr tráví na loži. Odmítnout nelze. Jednak by to těžce nesla, jednak jsou skutečně činnosti, které s bratrem v zájmu zachovaní jeho zdraví dělat nejdou, a jednak si tu hodinku denně skutečně zaslouží. Pak se vaří, krmí, uklízí a ještě chvilku hraje před odpoledním spinkáním. A teď nastává ten kýžený okamžik klidu a volna. Trvá necelé dvě hodiny a otevírá přede mnou obrovské možnosti. Teď bych přece mohla utírat prach, žehlit, luxovat, vytírat, při troše dobré vůle i okna umýt! Hurá! A já, špatná matka, bez kouska citu pro systém a organizaci, se jdu umýt, uklidit nádobí z myčky (od rána), naskládat nádobí do myčky, zamést kuchyň, vytřít pod stolem, oškrábat zbytky oběda ze stolu a uvařit si kávu (to v případě, že se zvládnu naobědvat s dětma). Pak obvykle zasednu k počítači, přečtu si poštu, zprávy, dopiju kávu. A když se chystám dělat něco užitečného, ozve se syn, jako že už je úplně vyspinkanec a nastávají dvě hodinky jen pro něj. Inu vytáhnu kostky, leporela, hudební nástroje a vrhnu se rozvíjení motorických a kognitivních schopností mladšího potomka. Když je ideální den, dcera vstává tak, že než připravím svačinu oběma (+krmení jednoho a úklid zbytků po obou), vyndám prádlo z pračky a nanosím roztahané hračky zpět do dětského pokoje, začíná večerníček. Je mi jasné (to pro kritiky a šťouraly), že by se děti neměly odkládat k televizi, ale to je jediná šance, jak narvat kostky Lega do krabice (kostička v chodidle ve čtyři ráno je tak bolestivá, že by se tak dali mučit vězni), knihy do polic a připravit postýlky na spaní. A vykoupat bratra. Když to nestihnu, dcera asistuje a on je tak nadšen, že polovina objevu kapaliny spočine na sestře („jéééé, mokrý tričko! Mamííí, co budeme dělat? Proč je studený?“), část na mě („mami, máš mokrý vlasy. Proč?“) a část na podlaze. A rozverné mimino je akorát tak zralé na druhé kolo rampelničení a vůbec nechápe, proč by ausgerechnet teď měl jít spát. Po delším boji je umístěn do postele a začíná poslední etapa – večeře pro dceru, veliké mazlení a povídání, koupání a série pohádek. Když i ona je v postýlce a je míň než devět, jásám. Pak usednu doprostřed toho všeho, co se za celý den nahromadilo v obýváku, kuchyni, koupelně a předsíni a zvažuju, na co přesně mám ještě sílu. Obvykle vyhraje večeře a druhé kolo zpráv na internetu. Jsou dny, kdy zvládnu uklidit obývák a vyžehlit několik praček prádla, dny, kdy nablýskám kuchyň a dny (spíš noci), kdy vygruntuji zbytek. Logicky nezbývá moc prostoru na ložnici, protože bych si světlem přes dveře vzbudila děti a na dětský pokoj. U tygrů se uklízí za plného provozu a je to velmi adrenalinový sport. Syn totiž neomylně využívá veškerý svůj bdělý stav k tomu, aby zkoumal svět. A čím výš vyleze, tím větší bude mít rozhled! A zásadně k tomu využívá okamžiky, kdy jsem na záchodě, nebo luxuju. Spustit ho z očí tak znamená přímé ohrožení miminovského života, protože všechny základní pudy má, jen ten sebezáchovný mu nějak chybí. A dcera? Pomáhá. Zametá koberec, vyndává oblečení ze skříně a rovná ho, čte mi v knížkách a bojí se vysavače. Náš byt tedy nevypadá jako z reklamy na spokojenou rodinu. A mě to štve. Jak to mám jen dělat, abych byla tak dokonalá jako ty ostatní? Když občas večer vidím, co mi z uklizeného domova (to se tak občas rozhodnu a uklízím do tří do rána) děti vyrobily, propadám panice a pocitu zmaru. Tiše ale doufám, že se to nějak v lepší obrátí. Syn už mi pomáhá vyndávat nádobí z myčky (podává mi po jednom příbory a talíře) a dcera disciplinovaně odnáší talířky na linku a vyhazuje kelímky od Pribináčků. Teď ještě přijít na to, jak je naučit žehlit, vytírat a uklízet po sobě hračky tam, kam skutečně patří a ne tátovi pod polštář, mámě do stolu a do kabelky, případně do pračky. A na ty uklizené byty se budu muset někoho zeptat. Jo, a ten louskáček byl v nádobě na vařečky, která visí nad sporákem, a uklidila jsem ho tam vlastnoručně já, aby na něj děti nemohly a někam ho nezašily. Teď zase pro změnu hledám vývrtku na víno. Prozatím jsem to vyřešila zápůjčkou od sousedů.