Už dlouho se potýkám s pocitem, že jsem špatná a naprosto nekoncepční matka. Mám pocit, že s jazykem na vestě dobíhám sama sebe, své okolí, rodinu a svět. Marně. Ať dělám co dělám, nemám uklizeno včas a dokonale, neodevzdávám práci tak rychle, jak bych si přála a syn zatvrzele odmítá chodit na nočník.
A ještě jsem nejspíš zakuklený masochista – čtu si články o dokonalých matkách, které nejenže vypadají báječně na fotografiích v barevných magazínech, ale ještě (minimálně) při třech dětech stíhají studovat, podnikat a být dokonalými manželkami. Jak to, sakra, dělají? Když už jsem se začala skládat do malinkatých kostiček, narazila jsem na návodný článek o tom, jak udržet svou domácnost uklizenou bez velkého stresu a námahy. Na dvou tiskových stranách jsem se, ve zkratce, dočetla, že hračky je vhodné uklízet před obědem a po večeři, každý den umýt umyvadlo, vanu, toaletu, pracovní plochu v kuchyni a podlahu. Vynést koš, vyžehlit čerstvě vyprané a usušené prádlo a setřít prach. O vysávání koberců nemluvě. O víkendu je samozřejmě potřeba udělat hloubkový úklid… Udělalo se mi slabo. Jen tyto činnosti by mi zabraly cca tři hodiny čistého času, a to bych musela být rychlá jako blesk. Kde ho vzít? Ráno mě budí děti, převlékám pyžamka, vynáším nočník, přeplenkovávám (za patřičného komentáře), dcera snídá, syn se domáhá mléka. Oblékám dceru, nachystám potřebnosti a pití a odcházím do školky. Cestou domů koupím snídani. Nasnídám syna, který hladový u Kouzelné školky čeká na čerstvý rohlík. Uklidím nádobí z a do myčky. Je-li to možné, jdu se synem ven. Není-li to možné, čtu, zpívám a hraju se synem na hudební nástroje. Dám prát prádlo, suché seberu ze sušáku. Uložím syna. Dvě hodiny pracuji (pokud u toho neusnu). Vyrobím oběd, nakrmím syna. Obleču syna, jdu pro dceru. Převléknu obě děti, oba svačí u pohádky. Když se zadaří, děti si hrají samy – nevýhoda je tak neskutečný nepořádek všude, že pokud bych ho skutečně měla zlikvidovat, podílela bych se na jejich hrách jako tichý sběrač - kam ony cokoliv v zápalu boje odloží/odhodí, nastupuji já, sbírám, ukládám. Pořád dokola. Večeře. Koupání. Vyprávěnky. Boj o usnutí. Jsou dny, kdy usínají hodinu od uložení a dny, kdy syn stojí v jednu ráno v kuchyni s panenkou v jedné a mlékem v druhé ruce a domáhá se mé přítomnosti v posteli. Pracuji. Jdu spát ve dvě ráno. V posteli jsou obě děti. Roznést nejdou – oba pláčou a vrací se zpět. Jedno mi spí na hrudníku, druhé na nohách. Vynalezla jsem několik zlepšováků – syn pomáhá s nádobím i pračkou, umyvadlo myju při čištění zubů a vytírám v době, kdy dítě spí. Ale ten zbytek? Už půl roku se marně snažím vymyslet technologický postup mytí oken s dvouletým synem za zadkem, pedikúru jsem už dvakrát zrušila a kadeřník? Když se to dobře termínově sejde, někdy příští rok mě ostříhá (úžasně) můj kreativní kamarád. Nestěžuji si. Tuším, že jednou mi to oblopení dětma a jejich neutuchající láskou bude strašně chybět. Ale těším se, až syn vyrazí také do školky a systém se snad trochu harmonizuje. Ze snů mě ale budí vysoká školková nemocnost – dcera byla zatím ve školce vždy týden, ochořela a dva týdny se léčila doma. Zatímní rekord jsou dva dny v zařízení a dva týdny doma. Takže nevím. Ale fakt mi není jasné, jak to dělají ty ostatní dokonalé! Babičky, chůvy? Nespí? Existují?
