Chceš bonbón? Tak řekni sněhulák!

Nevím jak je to v jiných rodinách, ale u nás se mluví sprostě. Strašně. Teda ne my. Dcera. A to jí ještě nejsou ani tři. Vždycky jsem si myslela, že děti slova, která ani mnohý životem protřelý rodič nikdy neslyšel, nosí až z předškolních zařízení. U nás vznikají samovolně.

„Táta jebe dveje“, zahlásila kdysi moje dcera a mě vypadla kniha z ruky. Na mou zděšenou otázku, cože to táta dělá, mi má roztomilá holčička opáčila ještě hlasitěji a v rámci svých dvouletých možností i zřetelněji TO slovo. Málem jsem padla do mdlob! A šla hledat zploditele, abych se přesvědčila na vlastní oči a prozkoumala techniku, jakou používá. Manžel seděl za stolem a psal. Asi jsem se tvářila poněkud neinteligentně, protože se při pohledu na mě nejdřív vyděsil, a pak mě požádal, ať vezmu děti a zavřu dveře, protože zrovna tuhle skladbu musí dopsat a kamsi poslat velmi rychle. Zacouvala jsem a pak mi to s čelem opřeným o futra došlo! Jasně! Táta zavře dveře! Cha! Ulevilo se mi. Na dlouho ne. Spousta slov a vět jde různě komolit. Vznikají veselé přesmyčky „oboják“, „kopojíček“, podivná označení činností „auto já budu jet papat“ a podobně. A je krása sledovat, jak se moje chování občas v mojí dceři zrcadlí jak ve výkladní skříni. Onehdá manžel poněkud zvýšil hlas na syna (balancoval na židličce, měl v jedné ruce manželovi hodinky a v druhé pletací jehlici a muži došly síly ke klidné žádosti, aby zanechal všech zakázaných činností, které momentálně provádí) a dcera na něj z dětského pokoje zavolala: „Táto, už ho nech! To je můj bratr!“ a když napomenutí nepomohlo, naběhla do obýváku, stoupla si mezi dveře, dala ruce v bok a povídá: “Táto! Co jsem říkala! Už se budu zlobit!!!“ Co se dělo pak, netřeba pravděpodobně popisovat… Jazykové dovednosti naší dcery se den ode dne zlepšují a nepravidelnosti samovolně mizí. Čeština je však jazyk záludný a občas vytváří shluky hlásek, které jsou pro ani ne tříletou pusinku prostě nepřekonatelné. Nějak jsem si zvykla, že tradiční zimní slovo sněhulák Pidi prostě nejde. Až jsme tak včera našly v Adventním kalendáři na webu ČT hru „Sestav si sněhuláka“. Což o to, zábava je to výborná a kreativní, ale naše upovídané sluníčko ji samozřejmě opatřilo vydatným komentářem. A co se stane se slovem sněhulák, když neumíte vyslovit „sn“ dohromady? Č**rák! To už bylo na mého muže moc. Vzal si milou Pidi na klín, ochotně klikal na různě velké sněhuláčí koule (ten komentář!!!), ruce, pusy a košťata a neustále opakoval správné znění toho začarovaného slova, ovšem z pusinky naší dcerky se neomylně ozývalo to slovo, které se neříká ani vyhvězdičkovaně. Večer si Pidi manžela vyžádala v koupelně, protože mu musela nutně uvařit kakao do nového hrnečku, který dostala pod stromeček, já si tak spokojeně uklízím, když tu zaslechnu z koupelny: „Chceš bonbón?“ „Jo, chci. Žížalu“ „Tak řekni sněhulák!“ „Č**rák. A dáš si kakao, tati?“ Musím tedy podotknout, že pedagogické úsilí mého muže je obdivuhodné. Páčil z Pidi toho sněhuláka dobrou čtvrthodinu, a když nakonec opouštěl koupelnu (po konzumaci pěti kakaí a jednoho píva) děl jen vyčerpaně: „Je to marná snaha, dítě je anarchista.“ A to ještě neví, že když jsem se onehlá ptala syna, jak dělají zvířátka na obrázku, všechna docela zvládal, ale pak na další straně zahládl paní se synem, zvolal radostné "máma" a mohutně zabučel. Tak nevím...