Statečné rodiny v Libni: Hrdinové nebyli jenom výsadkáři

Slunce se odráží od lesklé kapoty luxusního mercedesu, oslepuje lidi, kteří šokovaně vystupují z tramvaje a zmateně šlapou po rozbitém skle z vysypaných okenních tabulek.

Z vozidla vybíhá řidič, jeho spolujezdec se napřimuje a snaží se vystřelit po nečekaných mstitelích, jak si to ti zatracení Češi jenom mohli dovolit, proběhne mu hlavou, než se s bolestí skácí zpět na sedadlo.

Zraněný Kubiš běží ke kolu, Gabčík se vydává podél plotu zahrady směrem do svahu, odkud vozidlo přijelo. Obloha bez mráčku slibuje pěkný jarní den a Gabčík běží, přerývaně dýchá, ze všech sil se snaží najít v blízké ulici úkryt. Za sebou slyší dusot.  Je 27. květen 1942.

Přesně o 74 let později stojím na stejném místě a tají se mi dech. Spolu s historikem Markem Melšou z Prahy Neznámé a skupinkou dalších lidí mlčky rozeznáváme stíny postav, které díky známému příběhu před námi opět vystupují na světlo. Nejen samotná zatáčka, ale i obě ulice V Holešovičkách a Zenklova se od té doby změnily, přesto se nám zdá jako bychom skutečně slyšeli vzdálené skřípění brzd a výbuch bomby.

Následujeme Gabčíkovy kroky směrem vzhůru tehdejší Kirchmayerovou třídou, poté zatáčíme do ulice Na Kolínské.  Pro nás příjemná chůze dnešní Gabčíkovou ulicí nechává jenom na naší představivosti, co se Gabčíkovi asi honilo hlavou, zda v ten vypjatý okamžik, s vybičovanými nervy, pochyboval nad úspěchem celé akce, protože co když to ten Heydrich nakonec přežil!

Řezník Brauner byl známý kolaborant

S šoférem Kleinem v patách hledal Josef Gabčík vhodný úkryt, jenže domy, které míjel, byly uzavřené a ani do předzahrádek nebyl snadný přístup.  Až uviděl řeznický krámek Františka Braunera v ulici Na Zápalčí (dnešní Valčíkova), vběhl dovnitř, doufajíc, že má řeznictví zadní vchod. Nemělo, a tak před řeznictvím několikrát vypálil a zranil pronásledovatele do nohy. Poté prchal dál do města.

Dnes už není po řeznictví ani památky, němým svědkem je pouze sloupek, u kterého se Klein skácel k zemi. Z vedlejšího domu vychází místní rodák v pracovních montérkách, bedlivě našeho průvodce poslouchá a pak doplňuje: „Naše prabába to všechno viděla z okna! Ten Brauner to byl kolaborant, tenkrát tu často sedával před krámem a popíjel s esesákama!“

Pevnost Bulovka

Teď nás čeká Bulovka, kam byl Heydrich po útoku převezen, nemocnice, která se toho jarního dne 1942 stala opevněnou nedobytnou pevností s kulometnými hnízdy a pancéřovými vozy. Vždyť tu ležel s proraženou bránicí, zlomeným jedenáctým žebrem a devastačně poškozenou slezinou samotný zastupující říšský protektor, kat českého národa!

Na následky útoku zde Reinhard Heydrich 4. června 1942 zemřel. I přes mnohé teorie a spekulace však zůstává přesná příčina jeho smrti neznámá.

Nebojácné rodiny a luxusní byt za zradu kamarádů

Vydáváme se dál, čekají nás domovy českých odbojářů. Zenklovou ulicí míříme k Vosmíkovým, statečným řezníkům, kteří zajišťovali parašutistům stravu. Dívám se střídavě na pamětní desku se jmény statečných na domě a na Markovo vlastenecké triko s nápisem „Umírali, abychom žili.“ Jak tenká je hranice mezi přítomností a minulostí. Všichni byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.

O kus dál stojí hospoda U Jarolímků, i tahle rodina pomáhala, seč mohla a dokonce měla štěstí, nikdo ze zatčených je neprozradil, hospoda je tedy v provozu i dnes. Pomyslně se posouváme v čase, blíží se 10. červen 1942, kluci už jsou dávno v kryptě a hrají karty o vyhřáté místo v kostele na kůru. Možná také sní o tom, že vyjde únikový plán, zmizet z krypty v rakvích spřátelené pohřební služby. Ta se právě nacházela přímo vedle Jarolímků. Z veřejného rozhlasu se dozvídají o strašlivé tragédii Lidic, mlčky svírají pěsti.

Sbíháme z kopce, naše kroky vedou do překrásné rezidenční čtvrti Nad Rokytkou. Zde bydlela rodina rovných a nezlomných Sokolů – rodiny Strnadových. V obdivu stojíme před vchodovými dveřmi, kterými mnohokrát parašutisté prošli, já prohlížím zvonky, zda tam nějakého potomka se jménem Strnad neobjevím. Bohužel, i oni za svou odvahu padli.

Slunce už se sklání k obzoru, když míjíme pěkný dům s novou fasádou. Přestává se mi líbit v okamžiku, kdy Marek vysvětlí, že právě zde získal Karel Čurda za vyzrazení parašutistů luxusní byt, ve kterém pobýval několik měsíců. Po nějaké době se přestěhoval spolu se svou německou manželkou a synem do neméně exkluzivního bytu na pražské Vinohrady. Ani tučná finanční odměna ho neminula, získal spolu s dalším zrádcem Gerikem tu nejvyšší částku - 5 miliónů korun. Dlouho se z nově nabytých majetků neradoval, po válce ho čekal provaz.

Dívka s bicyklem

O pár bloků dál se zastavíme před libeňskou základní školou. V Praze jsou takových desítky, tahle je ale jiná, zdobí ji pamětní deska. Dívám se do velkých očí drobné čtrnáctileté Jindřišky Novákové. „Přece ji nebudou mučit, vždyť je to dítě, “ dost možná uvažovala její maminka Marie Nováková, když dceru poslala pro kolo, které uřícený Jan Kubiš zanechal před libeňskou prodejnou Baťa. Jindřiška bez váhání a s ledovým klidem zakrvácené kolo odvedla. Ta samá dívenka pak byla s dvěma stovkami dalších předvedena na policejní rekognici na gestapo. Jindřiška nehnula brvou a ženy ji na gestapu nepoznaly.

Dům rodiny Novákových už nestojí, musel ustoupit výstavbě metra, pamětní deska je spolu se jmény na vedlejším domě, jejich jméno nese hrdě celá ulice. Vidím před sebou paní Marii Novákovou, obyčejnou českou ženu, která pro víru v pravdu a lásku k vlasti neváhala položit život.

Příště za pobožným pistolníkem Václavem Morávkem

Český odboj byl rozsáhlý, během 2,5 hodinové procházky jsme potkali jen ty nejznámější libeňské postavy, počet hrdinů v ostatních částech Prahy a celé naší vlasti je mnohem vyšší. Snad některá z dalších procházek poodhalí jiné zajímavé příběhy, v současné době je v přípravě procházka po stopách Pobožného pistolníka, nejmladšího člena legendárních Tří králů.

Díky všem odbojářům se parašutistům podařilo zlikvidovat významného nacistu, zpochybnit tak mnichovskou dohodu a zajistit, aby Francouzi a Britové odvolali své podpisy. Tímto krokem pak bylo možné po vítězné válce obnovit Československo v předmnichovských hranicích, bohužel už bez Podkarpatské Rusi, kterou naše vláda s prezidentem Benešem přenechala Sovětům.

Umírali, abychom žili.

text a foto: Karolína Košařová                                                                 

článek vyšel na stránkách http://www.policista.cz/