Správce kostela P. Josefa Toufara: „Některé věci se v životě opakují“

„Mně tenkrát byl rok a půl, já nic nemůžu pamatovat. Moje máma byla na té mši 11. prosince 1949 a neviděla nic. Dost lidí ale pohyb křížku vidělo...

...a taky o tom vypovídali na biskupství a později u výslechů na STB,“ vypráví Stanislav Prášek, čihošťský kostelník a dobrá duše celé obce.

Rozkládá velké upracované ruce, bodře nás zve ke vstupu do kostela: „Však už tu na vás čekám!“

Na maličkou obec Číhošť na Vysočině před 67 lety pohlédlo nenávistné oko tehdejšího režimu, stačil jeden nevysvětlitelný úkaz v kostele a příliš schopný a oblíbený farář se stal obětním beránkem, dokonalou záminkou pro nastartování ideologického tažení proti církvi a věřícím.

Od malička se toužil stát knězem

„Pan farář Josef Toufar se narodil v nedalekém Arnolci, otec od něj čekal, že po něm převezme hospodářství. Josef se k tomu moc neměl, od malička toužil být knězem. Proto pro něj byla otcova smrt vysvobozením a v 26 letech mohl nastoupit na studia. Jak náročný a možná někdy úsměvný byl fakt, že nastoupil do primy víceletého gymnázia, tedy mezi chlapce o více než deset let mladší, si dovedete představit. Ale Josef zapadl, nebránil se žádné legraci, spolužáci mu přezdívali „děda“.  Jako vystudovaný kněz začal sloužit v obci Zahrádka (tu už dnes nenajdete, nachází se na dně Želivské přehrady), později, pro příliš velkou aktivitu a oblíbenost u farníků byl, i přes protestní petice, přeložen do Čihošti. I zde ho vřele přijali a jako hospodyni si s sebou vzal svou neteř Marii Pospíšilovou,“ vypráví pan Prášek a ukazuje nám fotografie ze svého soukromého alba. Vidíme Toufara při primici i jako přátelského pomocníka, který se nebojí žádného zemědělského náčiní.

Zahlédnu dopis psaný jeho rukou. Překvapí mě jeho písmo, je nezvykle kulaté stojaté, připomíná mi moje levácké psaní. „To nevím, jestli byl Toufar levák, ale i když moc manuálně zručný nebyl, tím myslím technické věci a tak podobně, rád vypomohl, kde bylo třeba,“ přemítá kostelník.

Mezi vámi stojí ten, kterého neznáte

„Co se stalo té osudné noci 11.prosince 1949 je pečlivě zaznamenáno v obecní kronice, její listy tu mám s sebou. Při kázání pan farář Josef Toufar ukázal ke svatostánku a pronesl - mezi vámi stojí ten, kterého dosud neznáte. A křížek se podle 19 svědků pohnul a to ne jednou. Události pak nabraly rychlý spád, pana faráře čekalo zatčení, výslechy a mučení ve Valdicích. Vše dopodrobna popsal pan Doležal ve svých dvou knihách.“

Pan farář je zpátky mezi svými

„A ten Mácha, co pana faráře umlátil, stále žije v Praze na Petřinách, “ poznamenávám a pan Stanislav Prášek přikyvuje. Následuje tiché mlčení, kostelním oknem dopadá paprsek slunce a hladí Toufarův hrob uprostřed podlahy kostela. Stojím na oratoři, pan Prášek dole pode mnou, kousek od oltáře.

„Proč je pan farář vlastně pohřben přímo tady v kostele?“ ptám se po chvíli ticha. „Jeho ostatky skončily v hromadném hrobě v Ďáblicích, díky aktivním lidem a hnacímu motoru – panu Doležalovi se podařilo přenést ostatky zpátky do Čihoště, to bylo loni v létě. Dokonce se našla Toufarova závěť, že skutečně chtěl být pohřben v naší obci. Jiná věc je, proč je pohřben zrovna uprostřed kostela. Řeknu vám upřímně, nadšen z toho nejsem – každý vlastně po hrobě v kostele šlape. Vzpomínám na svého otce, ten by mi dal, chodit po hrobech. Ale bylo to většinové rozhodnutí, takže je třeba respektovat. Pan farář je tak blíž svým farníkům.“

Symbol kříže se po 49 letech objevil znovu

Hledáček mého foťáku míří na milého pana Stanislava Práška, ten se ošívá: „Slečno, fotit jste mě měla před lety, to jsem byl ještě mladej." Ukazuje fotku ze slavnostní mše v roce 1998, já chválím jeho tenkrát kaštanové háro. „Víte, věci se v životě opakují. A to se vlastně stalo i toho 11. prosince 1998, kdy byl biskup Dominik Duka pozván, aby posvětil nově instalovaný oltář. Večer na faře si tři ženy, které připravovaly jídlo, všimly na okenní tabulce symbolu kříže. Byl jasně viditelný, složený jakoby z ledových perliček. Křížek vydržel po zbytek dne a ještě den následující, do chvíle, než začala obleva a kříž roztál.“ Mlčíme, pan Prášek hledá brýle a připomíná práci na zdech, štukování…“Já tu jsem vlastně celoživotním správcem, pořád je co dělat. Pohybu mám dost, doktory mám rád, ale držím si je od těla,“ směje se. „Pojďte se podívat do fary.“ Jdeme rádi, já si beru na památku z kostela na pěkném papíře vytištěnou modlitbu s portrétem P. Josefa Toufara.

Od propagandy k televizním filmům a dokumentům

Od kostela procházíme vraty do prostoru farnosti, míjíme pomník věnovaný P. Josefu Toufarovi, instalován byl v roce 1990. „Víte, do té doby se lidi strašně báli, nikdo o Toufarovi nemluvil. Až po revoluci a zase opět opakuji, hlavně díky tehdy dvacetiletému Miloši Doležalovi, který se už dávno před revolucí začal o Toufara zajímat se daly věci do pohybu. A ten propagandistický film- Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení – je v něm moje máma i brácha. Mámu natočili s ostatními ženskými, jak šla z kostela, bráchu ve škole.“

Stojíme před farou, napadají mě scény z filmu In nomine Patris s Viktorem Preissem v hlavní roli. „Ten film jsem neviděl, však není ani podle skutečnosti. Třeba Marie Pospíšilová se v něm stěhuje do Prahy. Nesmysl, celý život strávila tady. Reálnější je film, který se tu natáčel loni - režisér Roman Vávra nazval hodinový dokument Mrtvolu sprovoďte ze světa.“

Šiřte ten příběh dál

Vstupujeme do fary, před námi je schodiště, na kterém P. Toufar tak rád sedával, za veselého prozpěvování si tu čistil boty. Dnes je tu umístěný původní pomníček – deska s jeho podobiznou, byla na původním symbolickém hrobě, který se nacházel před vstupem do číhošťského kostela od roku 1992. „Pomník obsahoval půdu z ďáblického kostela, kde byl umučený kněz pod jménem Zouhar pohřben. Toto pietní místo bylo po loňském přenesení ostatků do kostela zrušeno,“ upřesňuje kostelník.

Stoupáme do prvního patra fary, kde se nachází malá výstava, vyprávějící životní pouť P. Toufara. Kromě životopisu se díváme na jeho psací stůl, oblíbený psací stroj, postel. Naproti oknu je jeho ornát, štola a biret. V upomínku pár obrázků a vycházíme ven, slunce už se schovává za mraky a můj kamarád pilot zkušeně kontroluje oblohu.  

Stojíme před farou a přivíráme oči, připadá nám, že pan farář stojí za oknem a dívá se na svůj malý a milý kostel Nanebevzetí Panny Marie a milovanou obec. Mám jenom tričko a kraťasy, začíná se do mě dávat zima. Napadá mě, jakou zimu zakusil pan farář ve valdických kobkách. Pan Prášek se s námi loučí, jeho silná ruka přátelsky drtí tu mou: „Zase přijeďte, nedělní mše tu jsou od jedenácti.“ Vím, že znovu přijedu, tentokrát to ale bude v zimě, o Adventu. Pan Prášek dodává „A víte jaká strana teď má nejvíc hlasů v Čihošti? Komunisti. To byste nevěřili. Proto říkám, šiřte tenhle příběh dál. To je důležité.“

Více o příběhu P.Josefa Toufara najdete na http://joseftoufar.cz/