Film Ghoul točil pět let

Petra Jákla jsem potkala druhý den po uvedení jeho nového filmu Ghoul do českých kin. I když po hektické premiéře, s velkým nadšením se vrhl do vyprávění o projektech minulých i budoucích.

Časopis Policista? Tak to máme společné profese! V roce 1995 jsem byl jako vrcholový sportovec, reprezentant České republiky v judu, držitelem titulu instruktora ministerstva vnitra.

Začal jste sportem a tak mě napadá ….vedete vaše dcery ke sportu?

No samozřejmě! Chodíme s dcerami pravidelně na Folimanku USK Praha, mimo klasické tréninky a zatím si jen tak hrajeme, protože dělat judo vrcholově je „rasovina“. Fakt je ten, že dcery hrozně rády tancují a já mám radost, jak jim to jde. Ke sportu je vedu, ale rozhodně jim nechci zkazit dětství tím, že je do toho budu nutit. Rozhodnutí nechám na nich. Já jsem taky takhle začínal – lehce v sedmi letech s tátou, ve čtrnácti jsem šel na sportovní gympl a pak to teprve začalo. Do té doby jsem měl pohodu.  Sport je strašně důležitý, naprosto zásadní pro život. Bez něj bych nikdy nedosáhl věcí, které teď dělám -  naučil mě prohrávat, vštípil mi disciplínu a posílil vůli. A to je pro život naprosto nenahraditelné.

Pevná vůle se jistě prověřila při přípravě vašeho nového filmu Ghoul, který jste začal natáčet v roce 2011 a dokončil jej v roce 2015. Nenapadlo vás v průběhu těch let práci na filmu vzdát?

Prvotní myšlenka filmu Ghoul se zrodila po uvedení Kajínka do kin v srpnu 2010 a na ukrajinském filmovém festivalu ve mně uzrál nápad na nový film.

V roce 2011 jsem začal společně s Petrem Bokem psát scénář, v listopadu 2011 padla první klapka a po létě 2012 jsem odvážel hotový film do Ameriky. A následovaly tři roky úprav, prezentace filmu americkým producentům a distributorům, prostě všem, kteří se na film postupně napojili a navázali spolupráci. Jistě, přišly okamžiky, kdy jsem měl chuť to vzdát. Častokrát to vypadalo, že jde všechno skvěle a pak se to otočilo a muselo se předělávat, dotáčet. Došlo mi, že to vůbec nemusí dopadnout…tak to totiž bývá u většiny filmů. Když jsem film poprvé přivezl, tak mi američtí producenti řekli, že film je dobrý, ale takových prý existují tisíce a ty se nakonec nedostanou nikam. Samozřejmě mě taky napadlo, že by možná stačilo pustit film v České republice – v roce 2012 byl film již dávno hotový – ale já jsem si prostě chtěl splnit svůj sen a dostat český film bez známých herců do amerických kin. Bylo to těžké, filmový byznys je tvrdý a naprosto nesmlouvavý, ale nakonec to dobře dopadlo. Podařilo se producenty přesvědčit, že tenhle film smysl má a to mi dalo impuls do další práce.

Jestli to nebude tím, že váš nový film je úplně jiný než klasická česká produkce, je točený v anglickém a ruském jazyce, pouze s českými titulky…

Jistě, slyšel jsem názory, že by se film měl nadabovat, takzvaně pro „normální“ lidi…ale co, tak prostě nepůjdou do kina! Film je postavený na reálnosti všech herců i neherců…dabing by se jejich projevu ani nepřiblížil. Situace na place byly vypjaté, herci byli vynikající, měli „to“ v sobě. Mým cílem bylo udělat film kombinující fikci a realitu, propojit herce a autentické postavy, které nedostali žádný scénář, jsou čistě sami sebou. Ta nejistota, která plyne z prolínání skutečnosti a vymyšleného filmového příběhu udržuje ve filmu napětí, které graduje a divák si vydechne až na úplném konci.

Jak vás vůbec napadl příběh Čikatila?

O Čikatilovi jsem věděl už dávno, o kanibalech, sériových vrazích jsem sledoval dokumenty a jeho příběh tak ke mně postupem času přišel sám. Když jsem jel na Ukrajinu a bavil se s místními lidmi- samozřejmě všichni Čikatila znali- začínalo mě to zajímat čím dál tím víc. Jeli jsme do zapadlých ukrajinských vesnic a pomalu mapovali, jaké by to bylo v takovém prostředí natočit film. V místních lidech je silně zakořeněné náboženství, věří na vědmy, nadpřirozené síly a spojení s příběhem kanibala a sériového vraha Čikatila bylo zajímavým nápadem. V ten moment jsem si ale také uvědomil, kolik filmů bylo už o Čikatilovi natočeno: Občan X, Evilenko a v současné době jde do kin film Child 44 od Ridleyho Scotta.

Ghoul se od nich liší tím, že v sobě kromě příběhu Čikatila propojuje také zajímavé ukrajinské kulturní motivy a prostředí a to je právě to, co zaujalo americké producenty. Většina z nich říkala, že na ně film hodně zapůsobil.

Jaká je ve vašem filmu souvislost mezi hladomorem na Ukrajině ve 30. letech a vraždami, které se udály o několik desítek let později?

Určitou filmovou souvislost se dozvíte, až půjdete na film do kina. V době, kdy jsem byl na Ukrajině, místní lidé naprosto běžně a bez emocí mluvili o hladomoru, o tom, že se tam lidské maso porcovalo, prodávalo a jedlo. Když to američtí herci a producenti slyšeli, tak z toho byli samozřejmě „hotoví“. Žasli nad hladomorem, Černobylem a teď příběhem Čikatila. Všechno na ně působilo temně, a když k tomu přidáme současné události…chci zdůraznit, že já film točil naprosto bez jakéhokoli kalkulu – dnes bych si určitě vybral jiné téma - jenže my s přípravou Ghoula  začali v roce 2011 a dotočili ho v roce 2012. Byla jiná situace a nikoho by nenapadlo, co přijde…dokonce jsem si i myslel, že film by mohl být zajímavý i pro Ukrajinu a pro Rusko, což je dnes samozřejmě nesmysl. Někteří mí američtí kolegové říkají, že film je možná metaforou toho, co se dnes na Ukrajině může dít.

Jak si vykládáte fakt, že sovětské policii tak dlouho trvalo odhalit Čikatilovy brutální činy?

Každopádně chci říct, že policisty a všechny, kteří se potýkají se zločinem, velice obdivuji a myslím si, že jejich práce bych nebyl schopen, určitě je pozdravujte. Jinak k otázce...Sovětský svaz nechtěl uznat existenci kanibala, sériového vraha a pedofila v tak dokonalé zemi. To bylo představitelné jenom v Americe, ale ne v Sovětském svazu. Dokonce ho i chytli a pak ho pustili, protože DNA vzorky nebyly úplně přesné a v podstatě ho nechali vraždit dál. Dalším problémem bylo, že jednotlivé týmy vyšetřovatelů mezi sebou ani nespolupracovaly a díky tomu on mohl tak dlouho unikat a vraždit. Když systém nechce něco povolit, tak to zakryje a v Sovětském svazu tímto způsobem kryl sériového vraha.

Ve filmu Kajínek jste také poukazoval na chyby práce kriminalistů a justice….

Jde o to, že při práci na filmu  - teď připravuji třetí o Janu Žižkovi – si vždycky velice pečlivě prostuduji všechny podklady a materiály, setkám se s lidmi, kteří jsou na ten problém napojení.  Takže jsem se pravidelně setkával jak s Kajínkem, tak i s policisty a vyšetřovateli, kteří na tomhle případu dělali. Veškeré dostupné spisy jsem důkladně prostudoval. Nejen časově to ale bylo docela náročné, práce na Kajínkovi trvala i s natáčením pět let.  V současné době připravuji svůj třetí film – tentokrát o Janu Žižkovi. Už na něm pracujeme dva roky a myslím, že minimálně další tři roky máme před sebou. Takže další pětiletka.

Ústředním motivem všech vašich filmů jsou velmi výrazné osobnosti a celkově se vaše tvorba dost liší od klasické české produkce…čím to?

 Na české kinematografii mě mrzí, že když vidím film, tak už nevím, jestli to točil ten nebo ten, pořád stejní herci a už se v tom v podstatě vůbec neorientuji. Jistě, před lety jsem nadšeně zašel na Knoflíkáře. Je ale škoda, že tenhle styl začali všichni kopírovat. Potom tu byla řada komedií, Rafťáci nebo Snowboarďáci. Následně jsem přišel s Kajínkem a do módy vstoupila tato témata. Jenže takhle to prostě nefunguje. Každý si má najít tu svoji cestu sám. Přeji si, aby film Ghoul vybočoval a v člověku z něj nějaký dojem zůstal, ať už ta emoce bude jakákoliv. Hlavně, aby zapůsobil a stejně tak uvažuji při přípravě Jana Žižky.

Můžeme tedy očekávat odlišný žánr…

Opět chci udělat velký film, který ale bude úplně jiný než moje přechozí filmy. Důležitým poselstvím připravovaného snímku je hrdost na vlastní národ a odvaha říct to nahlas. Já mám totiž neustále pocit, že my Češi se stále trošičku bojíme a pořád opakujeme, že něco je špatně a neustále slýchám, že Žižka je docela kontroverzní historická postava, tak proč o něm točit film? Odpovídám, že taková byla doba, takový byl středověk! Celou přípravu filmu samozřejmě konzultuji s odborníkem, s profesorem Jaroslavem Čechurou (přední český historik – pozn.aut.) Film povypráví o Žižkově životní cestě, mottem filmu bude víra v sebe sama – pokud jde člověk za svým cílem a věří sám sobě, tak opravdu může něco dokázat. A je jedno, čí příběh si vyberete. Já jsem zvolil Jana Žižku jako skvělý příklad k pochopení této myšlenky. Jinak příprava filmu je opět náročná, scénář měním už po dvacáté. Je mi úplně jasné, že mě čeká stejná cesta jako s mými předchozími filmy. V životě ale není nic zadarmo.

Petr Jákl se narodil v září 1973 v Praze, pochází ze sportovní rodiny. Jeho otec Petr Jákl starší byl prvním českým účastníkem judistických soutěží na olympijských hrách (1972). Mezi jeho sportovní úspěchy patří dvě bronzové medaile na akademickém mistrovství světa (1994 a 1998). V roce 2000 se kvalifikoval na Olympijské hry v Sydney. V roce 2001 ukončil svoji sportovní kariéru kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům. Ve filmu se prosadil nejprve jako kaskadér, v této profesi se stal světově uznávaným, získával i malé role ve známých filmech (XXX, Gladiátor, Česká spojka, Alien vs. Predator) Kromě herectví vlastní kaskadérskou agenturu, pořádá kaskadérské výcvikové kurzy a od roku 2010 (režisérský debut Kajínek) se začíná prosazovat také jako filmový režisér a producent.

Je ženatý, má dvě dcery a s rodinou žije v Praze.

rozhovor vyšel v březnu 2015 v časopisu Policista