Jednoho dne se ulice kolem vídeňského Rooseveltova náměstí zaplnily nákladními dodávkami a z neogotického Votivního kostela na Ringstrasse se začalo ozývat bouchání, vrtání a skřípot. To trvalo několik dní.
Ruku na srdce. Kolik z nás je věřících? Ale kdepak, já to přece vědět ani nechci a ani nesmím, tak privátní a nedotknutelná věc to je. Tak se zeptám jinak. Kolik z nás chodí do kostela? A odpovím si: nemnoho. A přitom, jak krásné ty kostely zevnitř někdy jsou a my se to ani nedozvíme. Protože tam nechodíme. Někam, do zastrčené vesnice, nevede možná ani železnice nebo nejezdí autobus, ale kostel nebo malý kostelík tam přesto nechybí. A uvnitř těch zastrčených kostelíku nebo kostelů se přesto možná ukrývá krása nebeská.
Poslechněte si, jak Rakousko s Římem i celým Vatikánem a možná i s Papežem dohromady na tu malou návštěvnost (aspoň dočasně) vyzrálo. A ještě na tom vydělali.
Jednoho dne se ulice kolem vídeňského Rooseveltova náměstí zaplnily nákladními dodávkami a z neogotického Votivního kostela se začalo ozývat bouchání, vrtání a skřípot. To trvalo několik dní, pak dodávky odjely a zase ťukání, vrtání a skřípání. Pak to ustalo a kameloti u stanic metra a na autobusových zastávkách začali rozdávat noviny se zprávou, že od 1. září do 4. prosince 2016 jsou, ve vídeňském Votivkirche (Votivním kostele) na Rooseveltově náměstí, vystaveny Michelangelovy obrazy ze Sixtinské kaple. A dál? Kostel je od té doby plný. Byla jsem se tam podívat. V Sixtinské kapli v Římě ještě nikdy.
Přeju hezký den!
