Uhelné prázniny

Za okny padá sníh. I u nás v nížině. Krajina vypadá jako ze zimní pohádky. Držím v ruce hrnek s horkým čajem …. Jedna z nejkrásnějších dětských zimních vzpomínek je na školní "uhelné prázdniny".

Pokud víte, co to byly uhelné prázdniny, vítejte v mém dětském světě! Psal se rok 1979, byl začátek ledna a venku byly nejenom kupy sněhu, ale zároveň mrzlo, až praštělo. Teploty byly hluboko pod nulou i stalo se, že uhlí ve vagónech na nádražích zamrzlo. Dokonce zamrzly i lodě na řekách, které převážely uhlí do elektráren. Nebylo palivo pro elektrárny, nebylo palivo pro kotelny a hrozilo, že občané budou mrznout a budou ve tmě. Bylo potřeba něco udělat. Byl tu socialismus, a tak zatímco pracující museli pracovat i nadále, ve školách se topit a svítit tak nutně nemuselo. Vláda vyhlásila prázdniny, „uhelné“ prázdniny pro školáky.

Pamatuji se, že v ten rok jsme s rodiči byli na Silvestra u babičky v sousední vesnici. Šli jsme na oslavu pěšky a bylo nad nulou. Nad ránem už sněžilo a sněžilo a mrzlo. Silničáři překvapivě (vidíte nic se nezměnilo) nestíhali, zima je jako obvykle zaskočila. Najednou všude kolem byla bílá pohádka.

Náš školník, který stával každé ráno u vchodu a křičel na nás : „Maruško, Františku, otři nožku o rohožku!“ po našem městečku rozhlašoval, že naše škola dostala mimořádnou dodávku uhlí a proto není důvod aby právě naše škola měla uhelné prázdniny, ale neměl pravdu. Vláda vyhlásila uzavření všech škol centrálně, snad kromě mateřských, bylo potřeba co nejvíc teplem šetřit. Chybělo uhlí.

Bylo mi jedenáct a byla to neuvěřitelná zpráva! Venku sníh, nové sáňky přinesl Ježíšek, kopec za domem, spousta volného času a rodiče celé dny v práci! Chudák táta byl vyhnán z teplé dílny na vykládání zamrzlého uhlí ze železničních vagónu a rozhodně si ty dny neužíval tak jako my děti. Vidím ho, jak sedí v křesle s horkým čajem v ruce a nadává na komunisty. Máma ho uklidňuje a nám připomíná, že to, co slyšíme doma, nesmíme ve škole opakovat.

Žádné oteplené kalhoty nebo nepromokavé bundy. Chodila jsem ven v bavlněných teplácích a pletených rukavicích. Ráno na kopec, pak se na chvíli zahřát domů a odpoledne na kluziště.

Nebyly mobilní telefony, nebyly žádné počítače, pevnou telefonní linku měli jen ti vyvolení, zkrátka žádná distanční výuka, jenom sníh a dětská svoboda!

Celé dny jsme sáňkovali nebo bruslili na dvorkovém kluzišti. Našlo se pár tatínků, kteří hadicí nastříkali vodu na dvorek a tak vytvořili kluziště. Bruslit jsem se učila na „kačenkách“ tedy bruslích, které se přidělaly na boty pomocí takového klíčku, ale ten rok, ten rok jsem pod stromečkem objevila, krásné bílé, brusle se zoubky. Na jedné půlce kluziště jsme krasobruslily, no a na druhé půlce kluziště hráli hokej budoucí Jágrové.

 Domů jsme se vraceli s červenými tvářemi, obaleni sněhem s mokrými rukavicemi. Mamka nalila do lavoru teplou vodu, přidala do ní sůl a namáčela mi v ní promrzlá chodidla.

Venku jsme si stavěli sněhuláky nebo iglú. Dětská zimní pohádka.

Stále vidím mého mladšího bratra, který se v nových lyžích postavil až na samotný vršek kopce a prostě se rozjel. Tyčky přežily, lyže ne. Bratra vytáhli mírně potlučeného z protějšího příkopu.  Velkou přednášku a pár facek dostal večer od mamky „Říkala jsem ti, ať jezdíš jenom z poloviny kopce!“ a já s ním, protože jsem ho přeci: „měla hlídat“. Klubko háďat se uhlídat nedá.

Původně byly „uhelné“ prázdniny vyhlášeny na jeden týden, leč nakonec byly prodlouženy až do konce ledna. Poté se oteplilo, přišla obleva a my se vrátili zpět do školy.

Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového jako „uhelné“ prázdniny zopakuje. Myslím, že dnešní děti nebudou na své „covidové“ prázdniny vzpomínat tak blahosklonně, jako naše generace na ty „uhelné“.

Za okny začíná zase sněžit…..