Psaníčka

„Vašek je debil, pošli to dál!“, vzkaz napsaný na kousku papírku poslaný po třídě. Pamatujete na školní psaníčka?

Začalo to někdy na základní škole. Nebyly mobily, nebyly počítače, tabule byla hezky černá a psalo se na ní křídou. Při vyučovací hodině stačilo na malý kousek papíru napsat perem to, co jste chtěli říci celé třídě a ten kousek popsaného papíru podat spolužákovi před sebou, ten si to přečetl a poslal psaníčko dalšímu a ten dalšímu a ten dalšímu. Nutno podotknout, že většinou následovala přestávková rvačka, kdy se Vašek rozhodl to nenechat jen tak a pisateli (který ho nazval debilem) takříkajíc „rozbít ciferník“ a ručně mu vysvětlit, kdo je tím debilem.

Vzkazy byly různé, kromě názoru na Vaška o tom, že je debil (nebo že Ilona je kráva) jsme posílali i vzkazy které byly prvním pokusem o jakousi statistiku chování. Do psaníčka se například napsala věta: „Prosím tě, kdo přilepil ten chleba na strop?“ nebo „ Proč je ta smradlavá ponožka připnutá na nástěnce?“  Jak psaníčko postupovalo třídou, pisatel si čárkoval, kdo se chytí a podívá se na strop nebo na nástěnku. Bonusem bylo, když psaníčko zachytil pan učitel a vzhlédl ke stropu nebo se podíval na nástěnku. Smáli jsme se všichni a ten domácí úkol navíc, který dal učitel celé třídě se slovy „Když máte tolik energie vymýšlet nesmysly do zítřka vypracujete…….“

Naivní psaníčka ze základní školy se změnily vstupem na střední školu. Nebylo potřeba psát o tom, kdo jaký je, ale psaníčka se využívala k tomu, co nebylo snadné říci z očí do očí. Psaníčko mělo předem určeného adresáta a ostatní spolužáci dodržovali psaníčkové tajemství a nečetli ho. I dnes je pro většinu náctiletých jednodušší napsat do SMSky pozvání na kafe nebo vyznání, než to říci dotyčné osobě přímo a riskovat tak odmítnutí. Měli jsme stejné úzkosti a tak po třídě putovaly psaníčka s dotazy jako:

„Moniko přijdeš zítra na tu diskotéku?“ nebo „Mám navíc lístek na ten koncert, nešla bys?“

Zachycení těchto psaníček panem profesorem už taková sranda pro pisatele nebyla. Většinou to vedlo k tomu, že si pisatele i adresáta psaníčka pozval před tabuli řka: „Co kdybyste si to vyříkali tady? Tak co Moniko, půjdeš zítra na tu diskotéku tady s Martinem, nebo se raději budeš učit fyziku, která ti vůbec nejde?“ a opět se celá třída bavila.

Kromě osobních psaníček putovaly třídou i psaníčka pro obveselení. Třídní kreslíř na nich vypodobnil pana profesora s obrovským logaritmickým pravítkem (kdo ještě dnes tuší co to je a jak se používá J) a napsanými slovy u postavičky profesora: „ Já jsem tu šéf protože já ho mám největší!“, nebo paní profesorku s vééélkým nosem přezdívanou Saxana a textem: „Ano JÁ jsem OPRAVDU Saxana. Ano, všechno tu nesedí. Saxana byla mladá a hezká…“

A nejkrásnější psaníčka byla ta s básničkami. Neumělými, naivními, upřímnými, sladkými.

M – jako motýl s roztaženými křídly,

O – jako Otakárek letící nad vřídly,

N – jako naděje na setkání,

I – jako inspirace k zulíbání,

K – jako karavana jdoucí pouští,

A – jako Afrodita, která ti nic neodpouští.

Krásný den Svatého Valentina všem !