Moje malé poděkování písničkáři, který mě provází od mých "telecích let". Vychází mu nová deska s krásnými písničkami.
Andělé na kůru, haleluja,
v bělostném mundůru, haleluja,
hrají na šalmaje, haleluje,
že bránou do ráje neprojdu já…
Chodila jsem po internátním pokoji a zpívala si tu písničku stále dokolečka dokola. Vlastně ani nevím jak se ta kazeta k nám dostala. Myslím, že jí donesla Simona od bratra, který nahrál koncert v některém z vysokoškolských klubů. NOHAVICA. Najednou se objevil a všichni jsme ho znali. Když jsem přijela na víkend domů, zněl z našeho domácího kazeťáku a táta se mě neptal, jestli nevím kdo to je a že by chtěl víc jeho písniček. Připadala jsem si jako člověk z Velkého světa, věděla jsem, že je to TEN Nohavica a slíbila jsem mu, že mu zkopíruji naší internátní kazetu a donesu mu jí.
Na kytaru jsem se naučila v těch telecích letech jen tři akordy a hrála si „Přelezl jsem plot, zul ocelové boty, vojáčku co ti je…..“ a to i přesto, že zpívat neumím a tuto činnost (rozuměj zpěv) provozuji jen v sebeobraně.
A od té doby je tu se mnou.
Samozřejmě jsem v té době poslouchala i Madonu, Modern Talking, Michala Jacksona, ale písničky od Nohavici – to jsme byli my. Jeho písničky nebyly zlé, byly chytré, všichni jsme přesně věděli, co tím říká, rozuměli jsme jeho textům, jeho pocitům. Do sametové revoluce mu nevyšla jedna jediná deska, nehrálo ho rádio, neobjevoval se v televizi (možná na pár záběrů z Porty, nevím, já ho v televizi před rokem 1989 nikdy neviděla). Vlastně jsme ani pořádně netušili, jak vypadá, ale všichni jsme při mejdanech zpívali „Bláznivou Markétu“, „Pochod marodů“, „Dokud se zpívá“ nebo „Když mě brali za vojáka“. Všichni jsme nějak podvědomě cítili tu nesmyslnost režimu, ve kterém žijeme, ale s jeho písničkami to bylo nějak jednodušší, nějak veselejší. Mohli jsme na ně ukázat prstem a říci – „Vidíte, jak jste blbí?!“
Státní bezpečnost ho honila jako králíka. Naháněli ho a prý i zlomili. Nevím, nebyla jsem u toho. V jedné moudré knize se píše: „Hoď první kamenem, kdo jsi sám bez viny.“ Já bych neházela, i když vím, kolik lidí se našlo, co tím kamenem hází – no tak si to, vy pokrytci, užijte!
Pracuji v Ostravě a prostě se muselo stát, že tenhle fenomén NOHAVICU jednou potkám. I stalo se. Jdu si takhle po Mariánkách a kdo si to proti mně šmaruje s telefonem u ucha? První reakce samozřejmě byla rozběhnout se k němu, poklepat mu na rameno a říci něco jako: „Ráda tě vidím. Jak je? Hele, ta poslední písnička se ti fakt povedla!“ Udělala jsem dva kroky směrem k němu, než mně došlo, jaký jsem to debil, a že by asi nebyl moc nadšený, že se k němu žene obstarožní ženština s psychopatickým úsměvem a něco mu vykládá. Tak jsem kolem něj jen prošla. Od té doby ho čas od času potkám. V Hypernově, v Lasu. Já ho poznám, ale on mě samozřejmě nevidí. Je moc milý, dívám se na něj (prostě si nemůžu pomoci), vždy se krásně usměje. Jednou jsem byla svědkem toho, jak k němu přistoupila „členka sociálně slabé komunity“, abych se vyjádřila korektně, a chtěla po něm nějaké peníze. Předvedl takovou hereckou etudu, že celá kavárna v Lasu padala smíchy.
Když už mám platit za lístek na koncert, tak dávám přednost klasické hudbě. Jen občas udělám vyijímku. Před několika lety moje děti vystáli šestihodinovou frontu a koupili lístky na Nohavicův koncert. Užila jsem si to. Sympaťák. Kytara, heligonka a nové a nové písničky, na konci jsme zpívali všichni….“dokud se zpívá, ještě se neumřeloooo…“
Vychází mu nová deska. Poslechla jsem si písničku „Máma mi dala na krk klíč“. Už vím, co mi Ježíšek donese a nejenom proto, že na desce bude jedna z písniček nazvaná „Monika“. Jsem v karanténě. Díky pane Nohavico, znovu Vás poslouchám a znovu žasnu nad každou z písniček, Vaše Můza je skvělá!
Tak co říkáte, použijete sebebeobranu jako já a zazpíváme si ?
Andělé na kůru, haleluja,
v bělostném mundůru, haleluja,
hrají na šalmaje, haleluje,
že bránou do ráje neprojdu já…
PS: moje rychlokresbička
