Čas adventní - retro vzpomínání

Advent, Advent, to je těšení se na to, co přijde. Je to pro mě prostě kouzelná doba, kdy každý z nás tak trochu věří na zázraky, doba která patří dobru, dětským snům a má v sobě velkou dávku jakési magie, jakéhosi kouzla.

V dobách mého dětství začínal ten kouzelný čas v prosinci. Výlohy obchodů byly ozdobeny chvojím, skleněnými baňkami a nápisy jako: „Veselé vánoce“ nebo „Klidné prožití vánočních svátků“. Žádné blikající světýlka ani importovaný Santa Klaus se sáněmi. Pravda, komunisté se snažili naroubovat do české tradice vánoc ruského Dědu Mráze s jolkou, ale náš český Ježíšek zvítězil. Pokud si pamatuji, tak jsme všichni jako děti věřili Ježíškovi, že nezklame a přinese nám tu vysněnou hračku pod stromeček.

V naší domácnosti začínal ten „klidný“ předvánoční čas adventu velkým generálním úklidem pod taktovkou maminky. Nikdo nebyl ušetřen, takže taťka za nekončícího brblání: „Fakt se to musí dělat právě teď, když mám v televizi hokej?“, pomáhal odtáhnout skříně od zdi, aby se za nimi mohlo vytřít. My s bratrem jsme uklízeli svoje místa, stoly a poličky a převlékali svoje povlečení. Samozřejmě se nemohlo zapomenout na umytí oken a naleštění obyvákové stěny. Z každého bytu v domě se linula vůně leštěnky značky Diava. Kdepak vanilka a hřebíček - vůně leštěnky to je ta pravá adventní vůně!

Ve chvíli, kdy se celý byt lesknul, a v žádném koutku nezůstalo ani smítko, následovalo pečení cukroví. Vím, že mi to nedávalo moc smysl už jako dítěti, nejprve uklidit celý byt a následně zapatlat kuchyň moučkovým cukrem. Když jsem tuto nelogičnost u druhého plechu vanilkových rohlíčků říkala mamce, vrhla na mě tak vražedný pohled, že jsem ihned pochopila, že adventní plán vánoční je prostě adventní plán vánoční, s ustálenými, přesně po sobě jdoucími rituály,  který se neporušuje.

Cukroví….. Koupit kuchařku s dobrými recepty nebylo před rokem 1989 tak jednoduché, většina maminek měla posvátný sešit s rodinnými recepty, s těmi nejlepšími, ověřenými recepty na to nejlepší, nejchutnější vánoční cukroví. V obchodech nebylo možné některé suroviny jen tak koupit, tudíž recepty na cukroví byly hodně kreativní, hodně náročné na přípravu, ale výborné. Dodnes některé cukroví podle rodinných receptů peču a vždy žasnu jak chutná. Množství druhů cukroví, to byla takový vizitka hospodyňky. Ženy (ano v té době se na nějakou genderovou rovnost kašlalo a pekly téměř výhradně ženy, což je podle mě naprosto v pořádku, kdyby pekl taťka….) se předháněly v tom, kolik druhů cukroví která napeče. Já pravidelně peču tak šest až osm druhů vánočního cukroví, v době mého dětství téměř nemyslitelné napéct „pouze“ šest druhů cukroví. Dvanáct druhů cukroví byl takový zlatý standard. Osmnáct druhů bylo lepší, no a ty nej a nej manželky měly pro vánoční návštěvy přichystáno osmnáct nebo dvacet druhů cukroví.

Kromě cukroví bylo potřeba přichystat i zásoby jídla na vánoční svátky. Samostatnou kapitolou bylo ovoce. V obchodech se daly běžně koupit jablka, hrušky, švestky – prostě sezónní ovoce, které dozrávalo v naší zemi. Takové banány, mandarinky nebo pomeranče (myslím ty opravdové sladké pomeranče a ne to kubánské nepoživatelné něco, co jenom jako pomeranč vypadalo) se dostaly na pulty obchodů většinou jen před vánoci v omezeném množství. Maminky do front před obchody posílaly nás děti. Daly nám peníze a řekly: „Kup pomeranče,“ nebo „Kup banány.“ Nebylo potřeba říkat jaké množství, prodavač prostě navážil kilo až dvě, aby se dostalo i na ostatní. Banány se zabalily do novinového papíru, aby zežloutly a ostatní ovoce leželo ve spížce až do Štědrého dne. Pamatuji si, že sousedka měla to štěstí, že mohla navštívit na pár dní bratra žijícího v Rakousku. Vykládala nám, jak na nákupu v jejich rakouské samoobsluze, která je ale „o hodně, hodně větší než ty naše a mají tam úúúúplně všechno“ koupila hned první den pět kilo krásných, velkých, žlutých banánů. Bratr se jí ptal, proč koupila PĚT KILO banánů? No, to je jasné, a co když zítra už nebudou?

 Ostatní lahůdky jako například ananasový kompot, nebo čabajská klobása se kupovali během celého roku a odkládaly se až na vánoce. Každý chtěl mít na vánočním stole dobrotu, která nebyla tak běžná. Ti movitější z nás zajeli do Tuzexu a nakoupili nějaký exotický alkohol, jako například zlatý Bolls (likér ve kterém plavali zlaté kousky čehosi J).

V době adventu se v rámci výtvarné výchovy ve školách vyráběly vánoční přáníčka pro rodiče nebo vánoční svícny z jablíčka. Přiznejte se, kdo z vás měl na vánočním stole postavený ten jablečný svícen na křivých špejlových nožičkách? A která z vašich maminek našla pod stromečkem náhrdelník  z navlečených těstovin? Děti už mám velké, tak ani nevím, jestli se tato tradice výroby vánočních dárků v základní škole stále dodržuje. Můj mladší syn mi v době, kdy chodil do třetí třídy, dal k vánocům vlastnoručně vyrobené přáníčko se srdíčkem, ve kterém bylo jeho dětským písmem napsáno: „Maminko, mám tě Tě rád.“ – je to jeden z mých nejkrásnějších vánočních dárků, který mám stále schovaný.

Milovala jsem ten adventní čas. V šedi ostatních dní, to byl výjmečný čas. I když se komunisté moc snažili prezentovat vánoce jako lidovou tradici, či svátky „klidu a míru“, to kouzlo adventního času, to kouzlo čekání na zázrak, který nás přesahuje, zničit nedokázali.

Nenechám si ho zničit ani covidem J. Zítra vyrazím do města nasát tu adventní atmosféru, pokochám se adventní výzdobou, koupím jmelí a hodím pár drobných do kostelní pokladničky. Tak krásný advent Vám všem !