V době kovidové u počítače bez pohybu...váha je nepřítel. Chce to pohyb. Činky? Dřepy? Běh kolem obyváku?
Nejsem sportovní typ. Nejsem. Prostě nejsem. Nikdy mě neuvidíte v posilovně v upnutém úboru (no upnutém….) jak s funěním zvedám činku, nebo máchat se v zimě ve studené vodě – brrrr! Abyste věděli já jsem kavárenský typ. Miluji útulné kavárničky s vonící kávou a zákusečkem, při kterém se vedou hovory o nesmrtelnosti chrousta a jak říká klasik „nad námi se vznáší obláček modravého kouře“.
Byla jsem zdravé, tedy oplácané dítě s dolíčky ve tvářích a velkým zadkem. „Z toho vyrosteš“ říkala mi mamka, „Nebudeš tlustá. Po kom bys byla tlustá?“. Měla pravdu. Když mi bylo sladkých náct, měla jsem štíhlou dívčí postavičku. Těžko říct jestli to bylo častým ponocováním (diskotéky a zábavy končily až v ranních hodinách a pak se šlo do školy) nebo tím, že peníze na obědy padly na potřebnější věci, než bylo jídlo.
Pak přišly děti. No co, těch pětadvacet kilo navíc, co jsem nabrala, šly při péči o dva kluky a manžela, tedy o tři děti, rychle dolů a zas bylo dobře. Žádné speciální diety. Nebylo moc času na jídlo a pohyb nahrazoval tanec v kuchyni a žehlení plín.
Najednou tu bylo třicet let, klidnější život a první pneumatika kolem břicha. Další roky a sukně v pase se staly těsnější a těsnější. No fuj! Co s tím? Chce to zhubnout! Chce to dietu! Jenže jakou? Moje maminka nikdy dietu nepotřebovala, jak sama říkala, byla poválečné hubené dítě, které museli vykrmovat. Naše prostorově výraznější sousedky z dětství tak maximálně sledovaly v televizi Rajka Dolečka a přemýšlely o nebezpečném světě kalorií. To pánové dávali přednost pořadu „Cvičme v rytme“ v křesle a s pivem v ruce obdivovali poskakující prsa vyvinutých slečen na obrazovce.
Nejprve jsem vyzkoušela „Tukožroutskou polévku“. Vařila se ze zelí a nežádoucí účinky nadýmání převážily nad hubnoucími účinky, ty nebyly žádné a stále jsem měla hlad.
V televizi jsem viděla reklamu na hubnoucí pilulky. Prostě zázrak! Stačí jedna tabletka denně, ta v břiše natolik nabobtná, že člověk nemá hlad a nemusí jíst. Výsledek? Blbost. Nějak jsem nedomyslela, že kdyby to fungovalo tak nejsou na světě tlustí lidé.
Pak jsem ještě vyzkoušela akupunkturu, dietní koktejly, pití vody s citronem před jídlem, pití bílého vína před spaním (to byla jedna z nejpříjemnějších diet), dietní kaše, dietní……
Nakonec jsem došla k závěru, že jediná dieta, která OPRAVDU funguje, je nežrat a cvičit.
Což o to, nepřežírat se a omezit sladké není pro mě zas takový problém. Já mám ze zákusků nejraději řízek. Ale opravdu je nutné přidat nějaký ten pohyb? Ano je. Když se hýbete, tak nežerete.
Jak jsem psala, nejsem sportovní typ, posilovna mě děsí, při běhu jsem schopná si zlomit nohu a moje pojistka by nepokryla škody způsobené mou jízdou na lyžích. Na milost jsem vzala pouze kolo. Miluji projížďky na kole, které v mém podání jsou v mírném výletním tempu a provázené výkřiky jako: „A viděl jsi ten překrásný domeček?“ nebo „Až mi bude přes šedesát taky budu všechny předjíždět!“ Takže pár měsíců v roce dobrý (to když neprší, není sníh, není velké horko, není příliš zima, je volno, nejsou cyklostezky příliš plné, není ……) a ve zbytku roku nic. Pohyb je vyčerpávající. Že se při něm vyplavují hormony štěstí? Ale prosím vás, jediné co se u mě vyplavuje je pot.
Stejně jako Archimédes i já dnes můžu křičet „Heuréka!“ Objevila jsem to! O co jde? No přeci o virtuální realitu. Fantazie! Dáte si na oči speciální brýle, do rukou ovladače a spustíte hru. Čtete správně: HRU. Poté se změníte v bojovníka hvězdných válek se světelnými meči v ruce, kterými krájíte letící kostky, nebo virtuálními rukavicemi boxujete, či v nočním klubu tancujete, střílíte po zločincích, hrajete virtuální golf a u toho poskakujete, děláte dřepy, mácháte rukama – jednoduše se hýbete. Každý den se těším, ano já kavárenský naprosto nesportovní typ, se těším na hru, se těším na pohyb.
Moje chytré hodinky, mi denně ukazují neuvěřitelné množství aktivních kalorií, tričko je propocené a pot mi příjemně kape do očí. Záda mě už nebolí, bolí celý zbytek těla, nohy, ruce. Ve virtuální realitě si připadám neuvěřitelně silná, mrštná a naprosto okouzlující – proto cvičím za zavřenými dveřmi a o samotě, aby mě nikdo neviděl. A především není to cvičení je to ZÁBAVA!
Vidím pochybnosti ve vašich čtoucích očích. Výsledek? Váha jen mírně poskočila směrem dolů, ale sukni už dopnu a oblečení si kupuji o velikost menší. Jsem na začátku.
Kašlu na diety, jdu si nasadit brýle a beru ovladač do ruky.
