Vzpomínky na Libyii

U příležitosti dobytí Tripolisu a svržení Bratra Plukovníka jsem sáhnul do svých poznámek a těsně před rozhodující bitvou o hlavní město jsem zavzpomínal na jaro roku 2009. Článek poprvé vyšel 22.8.2011 na leteckém serveru www.planes.cz

Povstalecké hordy dnes stojí v Tripolisu a chystají se na rozhodující bitvu. Kaddáfí to dlouho nevzdával a verboval žoldnéře z černé Afriky, aby svou starou kůži neprodal lacino. Čeká se další hromada mrtvých, na Zeleném náměstí v Tripolisu zas poteče krev a štěkot kulometů bude slyšet i v té nejzapadlejší uličce prastaré medíny. Tak to je dnešní Libye. Těžko uvěřit, že v roce 2009 to byla klidná, mírumilovná země a Kaddáfí si zrovna náramně užíval image polepšeného diktátora. Na Zelené náměstí jsem si chodil pro melouny a datle, zaprášenou medínou jsem v dubnu a květnu 2009 procházel vycházkovým krokem.

Létání v barvách místní letecké společnosti Nayzak Air Transport bylo významnou a zajímavou, i když krátkou epizodou v novodobé historii ČSA. Na pronájem byl určen jeden z charterových strojů B737-400, obsluhovaný třemi kompletními posádkami. Pronájem skončil neslavně, v podstatě úprkem do Evropy, a účastníci posledního turnusu by zajisté mohli vyprávět mnohem zajímavější příběhy. Měl jsem to štěstí být u toho, když se létání v Libyi rozjíždělo. Společnost Nayzak zpočátku obsluhovala tři vnitrostátní destinace: druhé největší libyjské město Benghází, smutně proslulé kauzou bulharských sestřiček, pouštní osadu - oázu Sebha a Labraq, bývalou leteckou základnu poblíž města Al-Beida.

Na „kšeft, který dokonce i u Travel Service odmítli“, bylo celkem obtížné sehnat ochotné posádky (rotace byly pětitýdenní). Napsal jsem své jméno do seznamu dobrovolníků jako jeden z prvních a s napětím čekal, který kapitán si mne vybere. Netrvalo to dlouho a seděl jsem v letadle do Tripolisu. Jako správný zelenáč (nebyl jsem tehdy na B737 ještě ani rok a už vůbec nikdy jsem předtím nelétal mimo Evropu) jsem si své postřehy zapisoval. O pár z nich bych se rád s čtenáři planes.cz podělil.

Tak už mám za sebou tři dny v práci a dnes znova tutéž linku. Zítra máme před večerním Benghází ještě polední Sebhu, protože druhá posádka má volno. Samotný let přes poušť je silný zážitek. Mezi Tripolisem a Sebhou není vůbec nic, jen žluté hory písku a zvětralé skály. Celkově je to tu príma zkušenost, ale občas se člověk učí dost drsně. Jaké štěstí, že kolega kapitán je zkušený vlk, který létal chartery u Fischera a Afrika ho nepřekvapí. Na létání se tu všude podepisuje proslulá arabská mentalita "inšalláh", což znamená "někdy, popřípadě nikdy". Samo od sebe nefunguje prakticky nic, dokumentace se často přizpůsobuje skutečným podmínkám místo toho, aby to bylo naopak. Letová povolení jsou typu "po startu otočte doleva, nashledanou". Řídící letového provozu často neodpovídají, protože prostě u radaru a rádia v tu chvíli nikdo nesedí, posádky na sebe pokřikují arabsky a celkový dojem je opravdu chaotický. Ale je to výtečná škola, asi si už nikdy nebudu stěžovat, že v Praze něco nefunguje tak jak má :)

Včera jsem viděl skutečné vrakoviště letadel, pohřebiště desítek strojů v poušti vedle letiště. Dosud jsem o tom, že taková místa existují, jen četl. Dojmy z Libye mám nejednoznačné. Na první pohled určitě zarazí neuvěřitelný nepořádek a nezájem o veřejný prostor. Všichni odhazují odpadky, kam je zrovna napadne. Ženy chodí zahalené, ale řídí auta, chodí samy po ulicích a normálně pracují. Alespoň tady na hotelu jsou místní uklízečky, jako prodavačky jsem je také viděl. Navzdory prvnímu dojmu je naprosto bezpečné chodit po ulicích, cizinců si tu nikdo nevšímá. Na rozdíl od Egypta na nás nikdo nepokřikuje, dokonce ani když vejdu do obchodu, nikoho to ze židle nezvedne. Velký vůdce, jehož jméno je zakázáno vyslovovat, sem přeci jen přinesl nějaký pokrok a navzdory prvnímu obrázku tu prý nikdo nestrádá. Co se týče ubytování a jídla, náš hotýlek vypadá jako někde v Řecku. Takový mírně horší standard, s čisťounkou Evropou srovnání nesnese. Vše je ale bez jakýchkoliv problémů, voda normálně teče, je prý dokonce pitná, mám tu ledničku, televizi, připojení (mizerné) na internet a malý balkónek. Jídlo se tu omezuje jen na snídani a pak lehkou večeři, přes den maximálně nějaké ovoce. V tom horku stejně nemám hlad a tak nijak nestrádám. Na pláž je asi 200 metrů.

Včera jsme poprvé letěli jinou linku než tradiční Benghází. Letiště Labraq Al Beida je od Benghází ještě asi 200 kilometrů dále směrem na východ. Je to v podstatě jen malý vyasfaltovaný pruh na útesu, asi 700 metrů nad mořem. Místní řídící nám povolil ILS přiblížení, přitom ale zřejmě zapomněl ILS zapnout, protože jsme neměli žádnou indikaci, ani LOC (localizer), ani GS (glidescope). Ne že by to vadilo, vystřihli jsme krásný vizuálek. Letiště nemá žádné pojížděcí dráhy, takže po dobrždění je třeba se na dráze otočit a přejet celé letiště až na začátek a pak vyjet na úzkou betonovou stojánku, kam se vejdou tak maximálně dvě letadla. Kolem se povalují staré ruské stíhačky, hromady odpadků a jiného šrotu. Kousek bokem je malý baráček, kterému říkají terminál. Odbavení letadla neproběhlo bezproblémově, nejdříve se pořád nemohli dopočítat cestujících a pak dokonce vyšlo najevo, že veškerou bagáž naložili nesprávně, do špatného nákladového prostoru. To už se i protřelý letec kapitán Vláďa naštval, loadsheet jim přeškrtl a nechal je to předělat. Stejně jsme si nakonec pro jistotu vyrobili svůj vlastní. Začínám si na létání v Africe pomaličku zvykat a cítím, že tohle je skvělé dobrodružství, velký krok vpřed a studnice zkušeností.

Den volna trávím výletem na Leptis Magna, největší libyjskou antickou památku. Je to jedno ze tří měst starověkého trojměstí Tri - poli, které kromě Leptis tvoří ještě Sabratha a Oea, což je dnešní město Tripolis. Z něj ale mnoho nezbylo - jen oblouk Marka Aurélia a pár kamenů a trosek. Zato Leptis je celkem zachováno, je to kompletní římské město s triumfálním obloukem, lázněmi, náměstími a širokými ulicemi. Už věřím, že v Libyi je víc antických památek než v samotném Řecku, a navíc bez turistických náporů. Po vykopávkách se tady může každý volně pohybovat, brát do ruky kameny staré tisíce let a dokonce i sedět na záchodě, kde kdysi možná sedával nějaký císař! Být to někde v Evropě, vede starověkou ulicí jen úzká cestička a vše kolem je jen na koukání. Doufám, že se téhle zemi budou davy ještě dlouho vyhýbat.

Další volný den jsem vyrazil do města. Sám bez našich stevardek, protože courat po městě s nimi je utrpení, no škoda mluvit. Prolezl jsem důkladně medínu, zmapoval jsem přilehlé bulváry a taky Tripoliský starý hrad. Nakonec jsem se vrátil do medíny na trh a nacpal si baťůžek čerstvým ovocem, zeleninou a pořídil si nějaké hadříky (zaručeně „pravé“ tričko Lacoste za asi 80 Kč…). Všechno je tu opravdu směšně laciné a myslím, že před odjezdem si pořídím pořádně velké zavazadlo a nacpu ho hadrama, aspoň budu mít na pár let pokoj s nakupováním. Elektroniku tu mají doslova za babku, vše jsou to čínské kopie značek asi za čtvrtinovou cenu té v Čechách. Satelitní přijímače, mobily, přehrávače...

Začínám se chystat opět do roboty. Dnes máme zase pro změnu večerní Benghází, pořád jen mydlíme dvě letiště, žádná změna, ale snad v pátek, kdoví… Arabové tvrdí, že přibude Al-Kufra, to je "one of the most remote places on earth", uprostřed nejpustší Sahary. Silnice tam je dlouhá 800 kilometrů. Jsem na to zvědavý. A taky bychom měli ještě stihnout podívat se do Tunisu a snad i do Monastiru. Mají spoustu plánů, ti pánové od Nayzak Air, ale většinou skutek utek, moc tomu nevěřím. Jinak se tady moc neděje, přes den už bývají dost vedra, takže nějaké courání po městě nevypadá moc atraktivně, zvlášť když kraťasy se tu moc nenosí. Většinou se válíme na pláži celá posádka, a pak odpoledne nebo navečer jdeme létat.

Opět nadešel čas delšího volna. Vyrážíme na dvoudenní výlet do města Ghadamis, asi 600 kilometrů na jihozápad z Tripolisu, u hranic s Tunisem a Alžírskem. Cestou tam jsme se stavovali ve vesnici Qasr al Haj a pak ještě v městečku Nalut. Okukovali jsme berberskou architekturu. Na obou místech kdysi pouštní berbeři vystavěli "fortified granary", sýpky rozdělené na mnoho malých komůrek. Je to zajímavé a vypadá to důmyslně. Ale jen do té doby, než si člověk uvědomí, že tou dobou už na pobřeží dávno stála velká a nádherná města Římanů se všemi vychytávkami jako třeba kanalizace a lázně. Je těžké neshlížet svrchu při pohledu na primitivní hradby uplácané z hlíny. V Nalutu stojí podobný "hrad", ale kromě něj se tam ještě dochovaly zbytky původní berberské vsi s lisem na olivový olej a jednoduchými stroji na roztloukání datlových peciček. Všechno je technicky primitivní, bez důvtipu, řemeslné provedení je na úrovni doby kamenné. Zajímavý byl průvodce, který nás po vsi svých předků prováděl energicky a s nadšením - plynnou němčinou. Za dávných časů prý strávil šest let v Drážďanech na družebním pracovním pobytu.

Pozdě odpoledne jsme dorazili do města Ghadamis, starodávného centra v poušti, kudy putovaly karavany. Z nitra Afriky přivážely koření, slonovinu, otroky a opačným směrem keramiku, hedvábí. V Ghadamisi stojí staré město obyvatel pouště, jakýsi kompaktní labyrint domů, zastřešených chodeb, náměstíček a obchůdků. Všechno je uplácáno z hlíny smíchané se sádrou, obydlí jsou malinká. Uvnitř je příjemný chládek a v zimně prý zase teplo. Místní průvodce nám popsal život v poušti, brrr, opravdu nelehko se žilo na těch kamenitých planinách, s minimem vody, navíc s všudypřítomnou islámskou prudérií. Ženy se dokonce ani nesměly městem pohybovat samy a tak chodily po střechách těch hliněných domečků. Na trh, na návštěvy, na pole. Manželství a soužití párů byl tvrdý byznys, na lásku nebyl čas, hlavní bylo přežít a zachovat rod. Ve starém městě už dneska nikdo nežije, poslední rodina se prý odstěhovala někdy kolem roku 1985. Ještě v sedmdesátých letech ale čítalo nějakých 7000 duší. Nový Ghadamis stojí za silnicí a je to zaprášené místo, pár ulic okolo velké mešity, s všudypřítomnými hromadami odpadků. Prohlédli jsme si i místní muzeum, celkový dojem mě utvrdil v tom, že slovo berber je přeci jen odvozeno od římského barbar. Jedno oddělení bylo věnované Tuaregům, pouštním nomádům. Náš průvodce se hrdě prohlašoval za opravdového Tuarega, a tak jsem byl v pokušení se jej optat, čímže se to jeho předci doopravdy živili, protože v muzeu o tom nebyla ani zmínka. Byli to pastevci nebo sběrači? Ale kdepak, Tuaregové se vždycky živili přepadáváním karavan...

Odpoledne jsme si dali pauzu v místním pouštním hotelu a pak si pro nás přijeli další dva pouštní borci s nabušenými Toyotami a jelo se do pouště. Cestou jsme se pocvičili v ruské konverzaci. Ač se to nezdá, mnoho Libyjců umí nějaký evropský jazyk, bohužel angličtina to většinou nebývá. Není problém narazit na češtinu či slovenštinu. Je to pozůstatek doby, kdy se velký arabský Vůdce ocitl v mezinárodní izolaci a hledal podporu a spojence v zemích východního bloku. Ježdění po písečných dunách je řidičské umění. Přesto jsme několikrát zapadli až po nápravy. Západ slunce v poušti nestál za nic, protože se nám sluníčko na poslední chvíli schovalo a tak jsme večer zakončili čajem v hadrovém stanu na úpatí dun a pak hurá domů do hotelu. Další den absolvujeme 650 km zpátky na pobřeží, s jednou malou zastávkou ve městě Gharyan.

Co jsme se vrátili z výletu, tak se nic zajímavého neděje, jen se množí problémy, Arabové nechtějí na letiště pouštět naše mechaniky, v pondělí je dokonce kvůli jakýmsi chybějícím visačkám na krk sebrala ochranka přímo na ploše a držela je na stanici skoro pět hodin. Nakonec je pustili, ale nejdříve museli podepsat několik papírů psaných v arabštině - nikdo neví, co vlastně podepsali. Mám pocit, že bezpečnostní regule se tu stávají nástrojem konkurenčního boje mezi Nayzak Air a ostatními společnostmi, které z Tripolis létají. Pokud se věc nevyřídí, nebude smět letadlo brzy do vzduchu, protože potřebuje mechanika a technik bez visačky zůstane za branou. Další dny se mechanici opakovaně neúspěšně pokoušeli dostat k letadlu a provést základní údržbu, aby letadlo mohlo létat. Včera navečer to už vypadalo téměř na rvačku s ochrankou. Po velkých hádkách na security udělali výjimku, jednorázově se smilovali a přidělili jim člověka jako doprovod. Letadlo podstoupilo pravidelnou údržbu a s téměř šestihodinovým zpožděním jsme odletěli z Benghází. Vrátili jsme se k ránu kolem třetí.

Jsme z té arabské lemploviny a nepochopitelné byrokratické mašinérie docela rozladění a za sebe musím říct, že už se docela těším domů. Od dnešního dne měl platit nový letový řád, mělo se létat na západ do Tunisu, na východ do Egypta, Benghází se mělo létat na noc s tím, že druhý den by se ještě otočilo letiště Kufra. Zůstalo ale jen u slov, dál se létají jen tři letiště, z toho Labraq jen jednou týdně ve čtvrtek.

Budou to už tři týdny, co žijeme a pracujeme v zemi Alláhově. Jsem bohatší o spoustu nových dojmů a zkušeností a to nejen leteckých. Myslím, že tři týdny tady by mi bohatě stačily a od teď už to beru jen jako pracovní pobyt a docela se už těším domů, do normální civilizace, na pivo a párek. Tady to je snad jediná země, kde bych asi opravdu žít nemohl, když to porovnám se všemi zeměmi, které jsem dosud navštívil.

Celkové dojmy z téhle arabárny jsou ale spíš rozporuplné než jednoznačně negativní. Na první pohled každého určitě zaujme značný nepořádek a chaos téměř všude a ve všem. Hodně staveb je rozestavěných a zjevně opuštěných, silnice vedou absolutně nelogicky až chaoticky, na všem ulpívá vrstva hnusné africké špíny. Jemný pouštní prach hnaný větrem, kouř z výfuků prastarých aut. V kontrastu s všeobecnou neuspořádaností však soukromý život svazují přísná až dogmatická pravidla vycházející z víry, která jsou zde doopravdy dodržována. Především platí absolutní zákaz alkoholu. Na rozdíl od Egypta se tady prostě nepije a nikdo pokoutně neshání pivo ani ho nenabízí polohlasem pod pultem. Všichni však dobře účinky alkoholu znají. Veřejná opilost je absolutně nepřípustná a hodna nejhlubšího pohrdání. Země je bezpečná, a to téměř extrémně. Nikdy jsem od nikoho neslyšel, že by se setkal s byť jen nepatrnou krádeží, podvodem či dokonce útokem. Podle nepořádku a zjevné chudoby, která je viditelná na každém kroku, by byla na místě jakási podvědomá obezřetnost, ale nic takového není třeba. Kráčím-li po tržišti davem lidí, nikdo na mne nepokřikuje, nenabízí, nevnucuje se. Trhovci jsou klidní, téměř až apatičtí. Smlouvání, tolik známá praktika arabského světa, se tu moc nepěstuje.Libyjci jsou mírumilovní. Jejich muslimská víra je spíše záležitostí tradice než projev vzdoru a nepřátelství, jak se občas smýšlí o arabských zemích. Na výletě jsme se koupali v oáze, a to i s našimi stevardkami, jen tak v plavkách. Čekal jsem uražené reakce a kulturní neporozumění, ale nic takového se nestalo, dokonce naše ženy nikdo ani neokukoval, nepohoršoval se.

Létání a vůbec spolupráce s Araby je plná nejasností, improvizace, nepřesností a nepochopitelné ignorace. Naštěstí pro nás je počasí téměř vždy perfektní a provoz minimální. Na radionavigační prostředky se nemusíme spoléhat, přiblížení se provádějí vizuálně a velmi bezpečně. Stále nejsou vyřešeny vstupy pro naše mechaniky, a letadlu hrozí propadnutí servisního intervalu. I když tu máme ještě několik dní být, shodujeme se na tom, že pokud se toto nevyřeší, může se stát, že prostě naše firma odstoupí od smlouvy a my naskáčeme do letadla a odletíme do Prahy. Podle všeho to bude ještě hodně napínavé.

Jan Kopička

psáno v dubnu a květnu 2009,

poprvé vyšlo 22.8.2011 na www.planes.cz