Tři sedmičky v písku – díl II – Dlouhá čára přes Asii

Nejspíš je to jen zlý sen, ale stejně, novinová hrůza je tu a oči máme oba doširoka otevřené strachem. Létali jsme přes ta místa, do Evropy i nazpátek.

„Vážení cestující, tam dole je Irák, poněkud nalevo vidíte město Erbil a za chvíli překročíme hranice do Sýrie.“ No nepřekročíme. A že prý už žádná hranice stejně neexistuje.

Ponořen v meditaci o zániku babylonské říše, tiše a ošklivě, vlomila se před nás ta stříbrná věc, tvar mi nějak podezřele povědomý. Zdá se nám to? Kapitáne Jorge, to je prastarý MiG! No z Íránské strany určitě nepřiletěl. Bagdad radar! „We are being intercepted!!“. Na rádiu ticho. Pak záblesk a rána, z klimatizace smrad, z kabiny řev a panika, ale pořád letíme. Je nám jasné, o co mu jde. Dostal to pravý motor, vypínáme ho. Klesáme za Migem, co se dá dělat. Není čím opětovat palbu.

Naši cestující mají určitě radost, místo do svěžího vánku ve Frankfurtu vystupují teď na zaprášený horký asfalt v Mosulu. V Mosulu! Co s nimi chtějí udělat? A s námi? Bandy zarostlých, zaprášených mužů s divokýma očima. Našim stewardkám omotali hlavy špinavými hadry a pak je hnali pryč poničenou letištní halou. Přesto se nechovají vyloženě neurvale. Prý nejsme jejich zajatci, ale hosté. Naopak, jsou velmi přátelští, městské gangy na kalifornské pláži, snědí muži v káhirské mešitě a teď tady ti vousáči. Pohostinnost a agresivita jdou skoro vždycky ruku v ruce.

Pro některé situace žádný checklist nemáme. Zavřeli nás, mne i Jorgeho do nějaké smrduté komory na příletové hale. Špinavým okénkem skoro až u stropu je vidět, jak tlupa ozbrojenců prolézá náš raněný tripl. Z křídla crčí palivo a potrefený motor odhaluje vnitřnosti.

Tak co teď, Skrčku, ty váhavý dobrodruhu. Máš strach? Ráno jsi vstal a těšil ses na poklidný let a večerní pivko v německé hospodě. Stačilo pár hodin a místo u mnichovského kvasnicového teď sedíš na zadku v téhle díře a k pití máš jen flašku hnusné, zteplalé vody. Ať je tohle všechno jen odporný sen.

Je možné, že by nevěděli co s námi? Musí toho už být plné noviny. Nejnovější kousek Islámského státu. Stíhačkou ukořistěnou Irácké armádě přinutili přistát komerční let. O posádce a třech stovkách cestujících nejsou žádné zprávy. Kapitán Jorge a pilot Skrček jsou slavní.

Pokud nás nevymění za výkupné, tak jednoho dne přijde zkouška, a kdo neobstojí, ten už napsal poslední stránku deníku. Přestoupím na Islám, když to po mne budou chtít? Anebo natočíme s mudžáhidy dojemné video zakončené mou dekapitací zaživa? Ale kdoví, třeba chce ISIS jen založit vlastní aerolinku a takhle stylově si opatřili první letadlo i s posádkou. Hlavně se neposrat strachy.

Ještě dýchám pravidelně, když k nám přichází dva vousatí, mladý a starý. Nezbytné kalašnikovy přes rameno. Anebo je to hodný a zlý? Mladý umí anglicky a vytahuje knihu. Arabskou. „Jsi Muslim? Věříš v Boha?“ „Ne, Ne“. Přiznat se muslimovi k ateismu? Jorge si to nejspíš právě podepsal. Mudžáhid pokyvuje hlavou, ale jako souhlas to nevypadá. Otvírá knihu. „Odkud jsi? Jsi žid? Čti!“

Jak často se stane, že bezvýznamná drobnost, které bezděky věnujete pozornost, nepatrný detail, kterého si povšimnete, vám později převrátí život vzhůru nohama? Naučil jsem se arabská písmenka. V červenci na kraje pouště, co dělat, čím se zabavit po typovce, když teploměr venku má skoro padesát stupňů? Už odmala mně dráždilo všechno, co se nedalo přečíst nebo rozluštit a teď je všude kolem spousta nápisů arabskými klikyháky. Ač od přírody jazykový antitalent, tehdy jsem se na to vrhnul a první dvě lekce jsem překousal.

Po arabsku neznám jediné slovo, ale většinu těch nehezkých vlnovek umím vyslovit. A nejlepší jsou ty hrdelní zvuky, ty mi jdou báječně. Smál bych se sám sobě, ale se sevřenýma půlkama skrčkovi do smíchu není. Pomalu, jako dítě v slabikáři, mnohokrát se přeřeknu, spousta písmenek nejspíš má znít úplně jinak. Ale jde to sakra, starý vousáč se zachovává vážnou tvář a s rostoucím zájmem poslouchá, jak przním jeho rodný jazyk a skoro každé slovo mně trpělivě opravuje. Naučil jsem se slabikovat po jejich a teď mi možná za to neuříznou hlavu!

Samozřejmě, že to byl jen Skrčkův sen. Okamžitě si připomněl, že dnes letí na druhou stranu a pořádně se mu ulevilo. Usnul před odjezdem na dlouhou linku do Manily a teď mžourá na hodiny, které ukazují skoro půlnoc. Hodina odletu o půl třetí nad ránem se zdá být tou pravou k dlouhé cestě přes celou Asii. Normální lidi se v tuhle krásnou hodinu ukolébávají k spánku, zatímco pro nás šichta právě začíná.

Kdepak jsou ty doby, kdy jsme hopsali po Evropě a letové plánky byly na tři stránky. Velké letadlo vyžaduje pořádnou hromadu papíru. Letový plán OFP pro let na Filipíny je pořádný svazek a složka s počasím a s NOTAMY má dost přes stovku stránek. Když chci vypadat svědomitě a pečlivě, není nad barevné značkovače. Pěkně panu kapitánovi vybarvím řádky s důležitým počasím, projdu oběžníky a u každého udělám barevný puntík, jakože jsem ho viděl a vzal na vědomí.

Nedlouho poté je vše sbaleno a uklizeno v kufru a muži v uniformách kráčí odletovou halou, která přes třeskutou hodinu kypí životem, následováni zástupem dvanácti napudrovaných stewardek. Venku na ploše do nás plnou silou udeří pouštní horko a skrček žasne při pohledu na zástupy dělníků, kteří ani teď nad ránem neustávají v budování nového terminálu.

Velký bílý Boeing, okřídlený majestát na stojánce na nás čeká a kolem kmitá množství postav. Letadlo prostě nemá šanci si oddechnut. Zrovna asi přiletěl z Evropy a sotva jej vyloží, natankují a zkontrolují, už aby letěl zas dál. Za ty peníze, co stojí, se musí otáčet.

Než se uvelebím na své sedačce, je tu malý rituál, kterým se vždy zahajuje příchod do stroje. První na řadě jsou dveře do kokpitu, tedy jejich elektronický zámek. To aby se k nám teroristi nedostali tak snadno. Otevřeno, zavřeno, všechno funguje. Dále zkontrolovat nouzové vybavení, tedy zda někdo náhodou neodnesl z kokpitu plovací vestu nebo hasicí přístroj. Neodnesl. A nakonec jsou tu dokumenty. Potvrzení letové způsobilosti, osvědčení dopravce, pojištění a tak podobně. Všechny na místě, jakby také ne. A můžu se posadit. Kapitán zatím obchází letadlo a tak se jeho copilot Skrček může pustit do práce.

Nejdřív si nastaví sedačku, jeden po druhém zkontroluje panely, naladí frekvence a nakonec se pustí do programování počítače FMSky. Ještě že nemusí datlovat celou trať až do Manily, stačí zadat číslo letu a vybrat „request“ a počítač je nakrmen na dálku. Jen je třeba to zkontrolovat stránku po stránce podle letového plánu.

Je toho hodně a ještě víc a chudák skrček si tu chvílema připadá jak na návštěvě.

„Plníme 72,5“. V kokpitu se střídají postavičky, nosí různé papíry k podpisu, chtějí to či ono, ale mumraj se chýlí ke konci, nastoupí poslední cestující a pak je tu rampák s finálním loadsheetem, to znamená, že zavíráme dveře a jde se na to.

Je těsně před půl třetí nad ránem, když čekáme ve frontě na vzlet. Triply se jeden po druhém řadí na dráhu, a burácení obrovských motorů se prodírá až do kokpitu. Konečně je řada na nás, stojíme na dráze, světla svítí, můžete na to, chlapci. Nechávám motory naběhnout na padesát procent a pak je předávám automatu. Ten si je hezky pečlivě nastaví na vzletový tah a našich tři sta tun se dává do pohybu. Nožním řízením se snažím tripla udržet na středové čáře. Světélka na dráze se míhají stále rychleji, už se řítíme rychlostí formule jedna, když robot oznámí rychlost V1. Kolega kapitán sundá ruku z plynu. Kdyby se teď cokoli stalo, kdyby se rozskočil motor, zhasnuly všechny obrazovky, od téhle chvíle už musíme odstartovat. Kapitán oznámí Vr a skrček bere pěkně zlehka za knipl, tripl se zlehka otočí čumákem k obloze a letíme. Je to jemná a poklidná práce, vlastně se celý ten obrovitý stroj dá řídit jen jedním prstem.

A tak svěřuji řízení stroji a sleduji, jak postupně narůstá rychlost. Jediné, co autopilot sám neumí, je zavřít si podvozek a klapky, od toho jsme tu my. V klidném, horkém vzduchu stoupáme nad poušť, na východ, slunci vstříc. Vymaníme se z mumraje nočních odletů, dostoupáme naši první cestovní hladinu a o chvíli později jsme na hranici s Ománem. Pouštní kopce osvícené měsícem až k metropoli Muscatu a jsme nad zálivem, s pobřežím Persie na dohled. Kromě oficiálního spojení s oblastí je třeba si na druhém rádiu popovídat také s vojáky. S Íránskou protivzdušnou obranou nejsou žádné žerty, třeba se s nimi pozdravit, nahlásit kdo jsme, odkud kam letíme a jakým letadlem a taky kdy přesně překročíme hranice. Oni nám pak milostivě povolí vstup na své území. Skrček si někdy říká, co by se asi stalo, kdybychom na to asi zapomněli. Leckdo si myslí, že piloti dálkových strojů trpí během mnohahodinových přeletů nicneděláním a nejspíš si krátí čas četbou novin či hraním karet. Skrček právě skončil s vyplňováním dokumentace, vepsal stav paliva do letového plánu a s úžasem zjistil, že od startu uplynuly skoro tři hodiny. Mezitím už se v kokpitu dávno rozednělo, razíme si cestu napříč Indií a je tu čas na protažení končetin a návštěvu koupelny. A pak snad si na nás vzpomenou stewardky a bude se servírovat ranní káva.

Spojení teď udržujeme pomocí satelitní vychytávky CPDLC. Na obrazovce stačí zadat informační okrsek (FIR) a chytrá mašinka se postará o navázání spojení. Pak už si s řídícími píšeme textovky.

S Kalkatou za námi tu máme Bangladéš, chudobinec celé Asie. CPDLC se samo od sebe odhlásí a máme zas jen staré dobré VHF rádio. Město Chittagong a proslulé pláže, kde hordy hnědých mužů ručně rozebírají lodní vraky z celého světa. I z té závratné výšky můžete vidět pozemský chaos, kopečky poseté chatrčemi a řeku Kharnapulu, jak vyvrhuje do oceánu špinavé laloky.

Pak je tu znovu kousíček Indie, nejvýchodnější stát Mizoram, a to už máme za sebou polovinu cesty. Paliva je teď spotřebováno přes třicet tun a to znamená, že naše optimální cestovní výška teď leží o dvě hladiny výše. Takže povyskočíme a hned nás přelaďují na Yangoon, neboli Myanmar. Komunikace s Barmánci je příšerná, frekvence má nepříjemnou ozvěnu a asijská lady je zjevně sama na celou zemi. Před námi letící posádka od Emirates se také snaží o změnu hladiny, ale nejsou schopni si porozumět. Kapitánovi pak zjevně dochází trpělivost, utrousí několik poznámek o kvalitě řízení a pak už je ticho až na hranice.

V Číně čeká další zrada v podobě metrického systému hladin. V civilizovaném světě jsou to tisícovky stop, tedy letové hladiny. Tisíc stop – kulaté číslo je ideální výškový rozestup mezi protisměrným provozem. Číňané jsou bohužel jiného názoru a přidělují nám hladinu 11 300 metrů, což přibližně odpovídá naší výšce 37 000 stop, tedy hladině 370. Bohužel je to pouze přibližně a tak musíme povyskočit ještě o dalších 100 stop. Pak už je to dokonalé. Čínská angličtina je jedna z těch horších verzí. Většina provozu okolo nás jsou domácí a tak všichni vesele melou čínsky a jen občas se ozve cosi vzdáleně připomínající leteckou hantýrku. Jak mne to vždycky vytáčelo u Francouzů, když ani na mezinárodním letišti nebyli ochotni opustit svou rodnou řeč. Čínani jsou ještě desetkrát horší.

Bylo by príma pustit se přes kousek Laosu a Vietnam nad Jihočínské moře, rovnou za nosem k Filipínám. To by ale naše cesta vedla přes Spratlyho a Paracelsovy ostrovy, dost bolavou část světa, kde se čínský živel úporně snaží zapustit kořeny a ostatním zemím se to ani trochu nelíbí. Nevede tam ani jedna letová cesta a tak teď musíme trochu k severu, až k majáku Xishan, a pak zas zamíříme podél Vietnamských hranic k jihu, skoro až k Ostrovu Hainan. Tehdy konečně dáme říši středu sbohem. Další pevnina budou až Filipíny.

Máme ráno a baštíme snídaní, ale protože letíme sluníčku vstříc, je tam dole už po poledni a tak to beru trochu i jako oběd. Ostatně v době oběda už bude zas tma jak v ranci.

Zbývají poslední dvě hodiny a po takové době sezení na zadku má leckterý pilot pocit, že už je skoro v cíli. Je čas vyhnout se teď rovníkovým bouřkovým mrakům a pak se zvolna začít připravovat na finále celého dobrodružství. Kontrola počasí, paliva, čtení map a procházení zadané tratě, pak si nastavíme minima a to už se na obrazovce blíží TOD, tedy Top of Descent, začátek klesání.

Na to, že Ninoy Aquino, mezinárodní letiště v Manile, slouží jedné z největších asijských megapolí, je překvapivě skromné. Orientací drah vzdáleně připomíná Prahu blahé paměti, ale na tu severojižní není žádná přibližovací mapa, takže vše je náramně jednoduché. Za stálého kličkování mezi přeháňkami jsme vektorováni do jižního okruhu dráhy 24 a s posledními dozvuky denního světla skrček posazuje mamutí Boeing na hrbolatou dráhu.

Lety na východ občas dají nováčkům popřemýšlet, co je vlastně za den. Když skrček kráčel do práce, byl pátek pozdě večer. V sobotu nad ránem pak zamířil v triplu na východ, sluníčku naproti a cestu na hotel v Manile už zas vnímal skrze hustou tropickou tmu. Teď si dá sprchu, vyrazí ven na čínskou polévku plnou chilli papriček. A když se na další den probudí, bude mít pocit, že sobotu nějakým záhadným způsobem přeskočil.

Jan Kopička

vyšlo na planes.cz