Můj den je jako sen

A nyní se prosím společně pomodleme za bezpečnost našeho letu.“ Na konci briefingu kapitán po muslimsku pozvedne ruce před své tváře a se zavřenýma očima začne drmolit krátkou arabskou litanii.

Některé říkanky z Koránu znám také a asi bych se i připojil k jeho hlasu, ale ta bezohledná přehlíživost mi v tu chvíli přinesla na jazyk něco úplně jiného. Jen o málo hlasitěji, zato srozumitelně jsem odříkal Lord’s Prayer, protestantský otčenáš, jak mne jej kdysi naučili v horách Colorada. Se zřetelným „Amen“ na konci modlitbičky. Překvapeni tou troufalostí cizince, zbytek posádky viditelně ztuhnul. Škoda, že neumím nic hebrejsky, to by se teď hodilo ještě lépe. Velký šéf se probral z náboženského vytržení, zamračil se, ale neřekl nic.

Dneska letíme ve třech, důvod neznám. Je to pár měsíců, povýšili mne, přesadili, dali mi frčku navíc, jak říkáme my nebeští šoféři, udělali ze mě kapitána. Euforie nebo radost? Ani stopa. Tenkrát dávno jsem se těšíval na každou linku, hotely byly útulné, palubní vína těžká a našim stewardkám se leskly oči chtíčem. Kokpit se často otřásal mužným smíchem a dobře bylo pod modrou oblohou. Stačilo pár let a smích nás přešel. Kdy jsem se naposledy dobře vyspal, v klidu najedl? Skončil jsem v téhle zemi a nos mám už třetím rokem rozdrásaný od klimatizace. Ale jsem kapitán, podívejte se, jak se mi leskne brigadýrka, když kráčíme horkým ránem ke schodům.

...

Mám doma stewardku. „Letuškou!“, odpovídala už v první třídě učitelce, když se ptala celé třídy, čímže kdo chce být. Určitě už tenkrát snila o tom, že sbalí pilota.

A mám doma motorku. Není tomu tak dlouho, měli jsme klub. Rybáři, modeláři, několik kapel, snad i divadelní soubor, ti všichni mívali svoje vitríny, nástěnky a schůzky každý pátek odpoledne. Ale motorkáři se vylíhli nedávno. Pár kluků z ATRky, tedy hlavně tihle dva. Nemůžu si vzpomenout na jméno, říkali mu Skrček a pak jeho kámoš, bývalý stíhač s cikánskou tváří. „Jste dárci orgánů“, slyšel jsem Skrčka jednou na briefingu vyprávět, že prý mu to každý na potkání opakuje do omrzení. No a tak jsme to přijali za své. Dopravní piloti o sebe dbají a jejich orgány tak vynikají svou kvalitou. Z klubu jsem zbyl jediný. Všechny Dárce vyházeli, Skrčka i přičmoudlíka dokonce mezi prvníma. A tak to klubové tričko se jménem klubu v červené už na sebe nikdy neobléknu.

Byly to zlé a ošklivé časy a tenkrát před třemi lety to začalo. Já jsem ale přežil. Firma šla dolu vodou už delší dobu a tehdy do toho poprvé pořádně sekli. Odbory rozprášili, platy ořezali, všelijaké vymoženosti zrušili a musíme držet hubu a krok. Pak se vyhazovalo ještě v několika dalších vlnách. Ale přežil jsem, můžu létat a žít ve své zemi.

Vzpomínám, to lednové ráno se začaly tvořit vzrušené hloučky. Jednota se rozpadla, vlastně nikdy nebyla. „Začali rozdávat výpovědi, pojďme do stávky.“ „To teda ne, za tyhle výtečníky ani nevstanu ráno z postele.“ Každý strachy stažený zadek, hypotéku, manželku, děti, barák, auto a vůbec. Vyhodí pár lidí a bude zas klid.

Klid přišel. Mrtvolný klid. Kdysi jsme naše mašiny parkovali pyšně hned vedle vchodu pro posádky. Chromy, kůže, metalíza. Pak to zakázali. Ale byla to paráda, jak se leskly v ranním slunci, jen osedlat a vyrazit, s prsatou stevardkou na tandemu.

Už je to pár let, šatna původně bývala na patře, s velkými okny a velkou zdí polepenou vzkazy a inzeráty. „Vyměním Dubaj za Maledivy“, „Ubytování na Costa Brava.“, „Víkendový výlet na mašinách.“ Vždycky jsem se na pár minut zastavil a četl si v novinkách. Přes uličku míval skříňku postarší kapitán s vizáží anglického lorda. K převlékání si vždycky pustil malé rádio a na kravatě si rozvážně vázal prazvláštní uzel. To bylo dávno. Maledivy i Dubaj zrušili, šatnu přestěhovali do podzemí a lorda už jsem nikdy neviděl. Nejspíš by mu tam v těch katakombách rádio stejně nehrálo.

Pokud vím, Skrček skončil asi nejhůř. Jeho ženy ho připravily o většinu statků vezdejších a tak naposledy osedlal svou modrou bestii a teď prý někde na konci světa nakládá kufry. Má křivé nohy a tvrdou makovici, tenhle malý muž, ale bůh ví, že ve skutečnosti je to čistá duše. Chodí po světě s maskou grázla a to mu nejspíš zajistilo přednostního padáka. Jenže já vím, že Skrček zas povstane.

Cikán, Skrčkův kámoš to zabalil a kdoví, kde je mu konec. Prý koupil někde horský hotel a o kniplu už nechce ani slyšet.

Pár kluků skončilo u naleštěných aerolinek. Chtěli byste dům v Dubaji a služku z Filipín? Zkusím to taky? Možná někdy. Jít na výběr, dejme tomu někam k Arabům, koupit si letenku, rezervovat hotel, obléknout sako a pak se do toho pustit.

Humpík, jeden z Dárců se chytil kdesi daleko na východě, na ostrovech věčného léta a prý tam z něj dokonce udělali kapitána. Možná, že si stýská, ale víte co, já bych si to s ním vyměnil. Rozbít tu strnulost, monolit strachu a nedůvěry, říznout do toho, už konečně jednou a zařvat: „Beze mne“. Humpíka odstřelili a nejen jeho.

Jura, kapitán s ironickou tváří a bohatýrským smíchem. Měl na sobě uniformu, a obcházel letadlo, když se mu někdy v těch zběsilých dnech zamotala hlava a odvezli ho rovnou od schodů. Tohle bylo zlé, to každý věděl. Když byl doma v neschopnosti a hádal se s doktory, jestli se na svou židli ještě vrátí, vyhodili ho taky.

…

Jura už je tu taky. Sotva přepral doktory a vrátil se do kokpitu, dostal dáreček v podobě výpovědi. Dobře, odstřelte zdravé, drzé týpky a odpalte je do světa, ale starého práškaře co čeká na své první vnouče?

„Co tam dělaj? No řekni mi, osum hodin?“ Jura práškař se vciťuje do kůže pilotů dálkových linek a přidává krátkou příhodu.

„Taky jsem byl druhý pilot. Letím s tímhle týpkem, noční Tel Aviv. No kokot. Čtyři hodiny tam, čtyři zpátky. Tak zbaštíme večeři, nahlásím cestujícím, hodina pryč. Nic neříká, jen čumí. Tak pomaličku, polehoučku, vytahuju noviny a jedním očkem… - TO NEMYSLÍŠ VÁŽNĚ - ozve se z levé sedačky. A tak tam sedíme, čumíme. Čtyři hodiny tam a čtyři zpátky. No kokot.“

Smích a pár skleniček drahocenného vína a na malinkou chvilku jsem doma v aeroklubové hospodě. Škoda, že tu není Skrček, určitě by tuhle příhodu pečlivě vyslechl a pak zabalil do skandinávského papíru.

…

Bude šest a jak známo, soumrak se tady nekoná. Spíš jakoby někdo zhasnul, slunce spadne do oceánu a najednou je tma jak v ranci. Ještěže ten velký šéf po první lince vystoupil. Nevím, co chtěl, po briefingu a modlitbě se usadil na prostřední sedačce a pak se pohroužil ve vznešené mlčení. Můj copilot je místní klučina, hubený, milý, usměvavý. Anglicky umí jen pár frází, ale maskuje to dokonale. Ať se zeptám na cokoliv, odpovědí je vždy úsměv. Sám se do ničeho nepouští a nikdy mne neosloví jako první. „Neříkej mi captain, mám jméno, jsem John. John Humpík.“ „Yes, captain.“

Ti lidé jsou jiní, dělí nás oceán a asi pět set let. Fakt jsem si kdysi myslel, že kdo řídí Boeing, pije Coca Colu a v kapse má chytrý telefon, musí být víceméně na stejné vlně. Mají tu od nás všechny ty krásné hračky, koukají na naše filmy a dokonce sledují náš fotbal. Ale myšlení nezměnili. Pořád jsem pro něj vrchnost a tak klopí zraky, když se ho něco ptám. Zbytečně. „Yes, captain.“

Chci domů.

…

Jedeme do letadla a mlčíme. Prohlížím si tváře stewardek, ale opatrně. Jednu mám doma a to pak jsou všechny ostatní jenom na koukání. Jaké asi jsou letušky tam na ostrovech? Jestlipak si Humpík dál lepí na kufr malé vrtulky za každý sestřel? Jaké to vůbec je, vydat se tak daleko? Skákat po ostrovech a na vánoce mít třicet stupňů za oknem? Dál budu vstávat na ranní Brusely, klimbat na nekonečných nočních linkách do měst ztracených v ruské stepi. Musím, mám domek, zahradu, leasing, hypotéku. A stewardku. Skrček i Humpík měli taky. Budu si hrát se svým snem, zavolám Humpíkovi. Zeptá se mne, jestli mne už taky vyhodili. Ne? Tak proč prý probůh…?

…

Tahle země, tohle město. Je prokleté, děsné, neuvěřitelné. Začíná to hned po ránu, řidič mně veze na letiště. Zběsile, oči červené od nevyspání. „Jak dlouho už jezdíš?“ „Vždycky 48 hodin v kuse, pak 24 hodin volno a pak zase. Je to zlé, pane, ale zvedli nám plat. Máme skoro 180 dolarů za měsíc, pane!“

Rozednívá se a pod nadjezdem čekáme na železničním přejezdu. Jsou místa, kde se občas propadám do expatského pekla plného démonů. Kdo to nezná, nepochopí. Věčně ucpané ulice, smrad, horko, špína, nekonečný bordel a k tomu suchý, studený pach klimatizace, co mi rozdírá nosní přepážku. Pomooc! Čeká mně další den plný nepochopení, nezájmu, ignorance a nekonečné hlouposti. „Můžu kouřit pane?“ „Jasně, hlavně ale neotvírej okno.“

Sluchátka. Jediné co trochu pomáhá na expatské blues. Už zase jedeme a za okny se míhají bizarnosti. Skřítci lezou po prastarém náklaďáku. Je přetížený balíky, ale oni stále nakládají další a další. Mohutná stará žena se šátkem na hlavě sedí u cesty na ušmudlané plastové židli, v ruce podběrák na dlouhé tyči vystrčený do rušné ulice. Je plný zmuchlaných bankovek. „Přispějte nám prosím, kdo nám přidá na opravu mešity, Alláhovi věčná sláva“.

A tak zavírám oči. Miluju města, jejich vůni, ulice… Molly Malone… Chodím po Dublinu a všechno je v pořádku. Skřeti zmizeli. Přes most na Temple Bar. Ty krásně ohlazené dlažební kostky, barevné hřejivé hospody a čtyřlístky v oknech. Na březích Liffey hipíci prodávají cetky. Kýčovitý obraz. Doma v Praze parkuju motorku před posádkovým vchodem. Krásné, zadumané podzimní jitro. Polovina října, poslední teplé dny. Otočíme dneska jednu Ostravu a pak si vystřihneme vizuálek v Košicích a celé odpoledne bude jen moje v podzimním městě. Vyrazím ven, jen tak se potulovat ulicemi, v krčmě za kostelem dám si východňárskou večeři a pak se v míru ukolébám k spánku.

Ti lidé nepijí, neumějí to a nic jim to nepřináší. Slušelo by se po dlouhém dni naložit do kufru jednu dvě lahve vína a pak se s večerem posadit u kapitána na pokoji a vypít si sklenku. Jenže tohle je Borneo a v galley žádné víno není a i kdyby bylo, nikdo z mé posádky by o něj nestál. To ale neznamená, že si dnes po práci odepřou potěšení. „Durian, captain?“ „Můžeme?“ Cestou na hotel zastavíme u jednoho z desítek stánků. Chuť lahodná, zápach příšerný. Ne, pro mne ne, já dnes vynechám. Tenhle dar přírody není pro bílého muže. Stačí polknout kousek a nasáknu tím, celý zítřek ho budu cítit v útrobách, nemilosrdný puch durianu.

Kéž bych měl hlt vína, jen malý, nepatrný doušek. Má sílu zahánět noční můry a probouzet vznešené sny.

Kouřím doutník a má posádka porcuje naježené plody. Malá holčička majitelů stánku si mne upřeně prohlíží, chtěla by jít blíž a dotknout se bílého muže. Beru jí zlehka za zápěstí, dívá se mi do tváře a v očích má záři skoro náboženskou.

…

Anebo tenhle Pavlík. Vysoký, štíhlý, hlavu jak koleno a brejličky. Charismatická směsice vstřícnosti a neústupnosti. Je radost s takovým člověkem strávit víkend, letět, vtipkovat a večer popíjet v útulném baru v londýnském hotelu. Chápu, že vám pije krev drzý Skrček, ale komu tenhle mohl vadit, to teda nevím. Když ho vyrazili, zavolal Humpíkovi a za pár týdnů spolu chlastali u bazénu v zemi blbců. „Vítej, Pavlíku, kamaráde, budeš zas létat.“ Skoro jsem se styděl, že mně nevyhodili taky. Jenže Pavlík nám pod rovníkem chřadnul, uvadal jak květinka. Humpík to měl v přímém přenosu. Město ho postupně sežralo. Jednou v noci se Pavlík probudil a po pečlivé úvaze odešel na balkon a skočil z dvanáctého patra. Bylo mu čtyřicet osm let.

Letím s týpkem, který toho ví hodně, ale mluví málo. Já toho vím hodně na něj. On ví, že toho na něj hodně vím, ale dělá jakože nic. Čeká nás příjemný den. Odstartujeme v ranním nevlídnu, slov je málo. Zpruzelá stewardka nám nese snídani, kapitán mně zdvořile nechává najíst prvního. Sedáme v Bruselu a čtvrtina dne je za námi. Ještě tři lety, panebože, ať už to mám za sebou a můžu jít domů. Kam se poděly vtípky, bohatýrské řeči o ženských, autech a sportu? Každý se bojí.

...

V Asii si pořád hrají na podřízenost, sociální status a hierarchii. Žádné otázky a žádné diskuse. Jak mám klučinovi vedle mne vysvětlit, že nejsem despotický arogant? Podám mu ruku, dívám se mu do očí, ale on klopí zrak, jak ho to učí celý život. „Ksakru, Ahmede! Já jsem John, žádný captain!“ Tihle lidé nikdy nic nepřiznají, nikdy neřeknou ne. Jen úsměv. I kdyby vůbec nevěděl, kde je a co má dělat, nezeptá se, nepožádá o radu. „Tam, odkud pocházím, jsou všichni letci kamarádi, kapitáni i druzí piloti. Povídáme si, vtipkujeme, všichni společně. I se stewardkama.“

Je to v nich, demonstrativní respekt k těm, kdo stojí výše a despotismus k podřízeným. Od dob Konfucia každý v Asii ví, kde je jeho místo. Jenže Konfucius s nějakou spoluprací v posádce nejspíš neměl žádnou zkušenost, protože v kokpitu jsou jeho rozumy cestou do záhuby.

...

Vím, proč nás rozprášili, zaseli strach a sebrali nám, co se dalo. Protože to samé jsme dělali my jim. Když jsem tu začínal, firma se rozmáchla a piloti byli potřeba a oni to dobře věděli. Naši odboráři byli mistři v tlačení do kouta. Kdo si na to vzpomíná? Jen do nich! Vyšší platy, lázně, pojištění, dejte to sem, nebo bude zle. My jsme přece ta lopata, kterou firma hází! Jak to asi mohlo dopadnout, když se to zas otočilo? Kluci, kteří tenkrát mávali praporem nenasytnosti teď lítají za skoro poloviční plat a jsou potichu jak myšky.

...

Ostrovní stewardky, to jsou panenky mrkačky, krásné a prázdné. Každá bez výjimky je vybavená zrcátkem a minimálně dvěma telefony Blackberry. Nic, naprosto nic nemají v hlavě, i kdybych se snažil sebevíc, nevydoluju z nich jedinou myšlenku. Sbalit ostrovanku, když jste kapitánem, to je skoro nesportovní. Jakže to říkal jeden světem protřelý kolega? „Jako bílý lovec v Africe, synu.“ Natož pak stewardku z vlastní posádky. Ostentativně je ignoruji, ne z puritánství, ale na protest proti dutým hlavám. No dobře, občas udělám výjimku, ale za vrtulku na kufru to rozhodně nestojí.

...

Humpík a další udělali před pár lety osudovou chybu, když se napsali na Boeing místo na Airbus. Když přišlo zemětřesení, staré dohody najednou přestaly platit a smetlo je to mezi prvníma. Zůstal jsem, to je príma. Někdy si ale říkám, jaké by to asi bylo, vzít to pěkně do ruky a přistát z vizuálu pod kouřící sopkou. Jeli bychom na hotel ulicemi olemovanými stovkami stánků a malí hbití orientálci by nám pak přinesli večeři plnou chilli na terasu pod palmami.

...

Na ty nejtemnější chvíle mám soukromou mantru. „Jednou se vrátím domů.“ Myslíte, že kapitán je týpek, co vždycky ví, co má dělat, dokáže se vysekat z největších potíží a nikdy mu úsměv nezmizí z tváře. Já vám povím… Včera jsem viděl bouřku, že radar si vzpomněl na fialovou barvu. Museli jsme zatočit vpravo vbok, lízli jsme jen okraj a stejně to byla jako jízda peklem. V noci, nad vodou, spojení mizerné a jako kolega chlapec, co umí vykouzlit jen krásný úsměv.

Vždycky jednou za pár měsíců mám svátek. Taxíka na letiště jako vždycky, ale domácí terminál mineme zběsilou rychlostí a nechám se vysadit až na jedničce, odkud létají velcí orli. Vypiji si kalíšek vína a pohroužím se v rituální cestovní snění. Doma v kráteru vylezu ven z terminálu a pryč je asijská vřava. Kde jsou všichni lidi? Co se to děje, evakuují letiště? Klídek Humpíku, jsi doma v Evropě. Všechno tu tak září vznešenou krásou. Opravdu vlastním pas téhle líbezné země?

…

Chci do světa, tak prosté to je. Mám typovku, spoustu hodin a tam venku je celý svět. Do písku, jak říkají protřelí vlci? Anebo dál, kamsi k šikmoočkům? Zítra se zavřu ve svém doupěti a až vylezu, budu vědět. Svěřím se své drahé u večeře a sny budou rázem rozmetány. Ale copak na světě existuje něco krásnějšího než Boeing 777?

…

Vzpomenu si na Pavlíka a vlasy mi vstávají na hlavě hrůzou. Když létaly doma sekery, tenhle chlapík mi tenkrát zavolal a já jsem hned druhý den odnesl jeho životopis do kanceláře v domě plném ušmudlaných skel. „Toho prosím berte, je to dobrý člověk.“ „Yes, sir.“ Za týden znova a pak ještě jednou. „Yes sir“. A potom Pavlíkova rozzářená tvář přes celou obrazovku, „ty vole, pozvali mně, jedu k vám na výběr“.

A pak, doopravdy dorazil. Stál ve dveřích, hlava jak koleno a brejličky, v jedný ruce kufr na kolečkách a v druhý flaška pro mě. Pro nás. Kdypak jsme spolu letěli naposledy? Napadlo by nás, že až se zas uvidíme, budou za okny růst palmy a vyřvávat muezzin?

„Jsi hrdina“, říkával mi pak, kdy už byl lapen do pavučiny velkoměsta, stal se jedním z koleček v obrovském, skřípajícím stroji. „Byl jsi tu první a úplně sám.“ „Jasně Pavlíku, a co jiného mi asi tak zbývalo?“

To bylo předtím, než… On byl zpočátku nadšený. Nakažený nezdravou, podezřelou euforií. „Jídlo super, lidi bezva, ty vole, vyhráli jsme jackpot a ještě nás za to platěj!“

Dívám se z okna a vidím jen smradlavou asijskou megapoli.

O pár měsíců později sedí za stolem a vyděšeně mi šeptá, jak ho děsí cinkot nočních vlaků. „…a ty závory dole za domem, jak vždycky zvoní. Mám z toho hrůzu. Chci domů.“

Pavlík létá, ale radost nemá. Jo, letěli jsme spolu. Jednou. Jen jsem nevěděl, že je to naposledy. Tvář se mu podivně mění. Chtěl by řvát o pomoc, ale je slušný člověk, tak jenom sípá. Tuším, co se děje, ale kdo mi bude naslouchat? „Poslyš Pavlíku… Jsi šťastný muž, máš ženu, zdravého synka, krásný dům ti říká pane. Neprospívá ti to tady. Podívej se, to vedro, špína, jídlo, lidi pitomý, daleko od domova jsi. Máš to fakt zapotřebí? Nechceš si dát na čas pauzu? Jsi kapitán, práci najdeš, leť domů a sprav se.“

Ani slyšet. „Ty jsi to tu taky zvládnul a navíc úplně sám. Nemůžu selhat. Bude mi zas fajn.“

Nebylo mu už nikdy fajn. A pak, jednou v noci…

…

V ponurém severském ránu na konci polární noci vyrazil malý muž směrem k moři, jak byl zvyklý. Na maličkém letišti minul vchod pro zaměstnance a zamířil rovnou na check-in. Za pár dní se vrátí, tiše a vítězně. Na každé zamlžené okno napíše s rozvahou tři sedmičky.

Já, řečený skrček. Sám jsem se nasměroval do vyhnanství. Jsem pilot, vandrák, dobrodruh a sukničkář a chci dnes světu říci, že neznám slovo nuda a nicnedělání nepovažuji za hřích. Tak jako středověcí Arabové ochraňovali učení Řeckých mudrců, tak i já pěstuji a rozvíjím prastaré umění rozjímání. Bude se mi hodit. Trest se chýlí ke konci.

Když se u skrčka obě Kristin náhodou potkaly, pomyslel si křivonohý muž, že nastal čas vrátit se na pár týdnů domů do kráteru. Jenže žádná scéna, žádný jekot, jen ironický povzdech. „To jenter ikke nok?“ obě bloncky mávly rukou a pak si celkem přirozeně každá nárokovala svou polovinu skrčkova těla.

„Je tu jen jedna jabloň, jen jedna jediná, bare ett epletre, a věčná zima, pořád, celý rok, evige forkjolelse.“ Pořád dokola. Kolikrát už jsem tohle slyšel, od jedné od druhé. Teď to mám stereo.

„Tak dobře, Kristin, jedna i druhá. Políčíme na žraloka. Všichni tři, jak tu ležíme. Ze zimy do tepla, z kombinézy do saka a z asfaltu zpátky do kokpitu.“

Jsou to bystré severské ženy a trvalo jim to jen jednu láhev vína, než jim došlo, že to myslím vážně. Teď obě stojí v kuchyni, štěbetají po vikingsku tak, že nerozumím ani písmeno. „Vlastně proč ne? Why not? Bahrajnský šejk má manželky čtyři.“ Kristin rybářka sedí nahá v mém pelechu a předčítá z chytré placky. Hvorfor ikke?“

--

Buď pozdraven, skrčku orle. Tvůj trest skončil. Lovecký zdar budiž ti navrácen. Brzy tě čeká další dobrodružství. Nechť tě vždy provází jasná mysl, pevná ruka a mužná síla nechť tě nikdy neopouští. Amen.

Vyšlo na serveru planes.cz v květnu 2014