Letíme dál s Jardou - díl II

Velký mystik, spisovatel a guru mých pubertálních let, Robert Silverberg,  kdysi poprvé napsal o dočasných lidech. Sailing to Byzantium, česky Plout do Cařihradu je snový a trochu kýčovitý příběh ze vzdálených dnů o příchodu stáří a víře ve smíření. Trochu vykradl Yeatse a vznešeným poselstvím zarámoval svou oslavu středomořské esence života. Víno, česnek a olivy, tmavooké otrokyně v bílých palácích. Tady je Středo – moří a taky střed světa, zde se zrodila civilizace a jakže se jmenuje ten italský pomatenec, který po zemi putuje do Kitaje?  Jste-li vnímavá duše, je těžké středomořím nenasáknout. Někdy od těch dob mi konečky prstů voní po česneku. Velký žid Silverberg  to tu dobře zná, nejspíš v té době už prožil na tucet životů, alespoň to z jeho řádků tak zaznívá.  

Dočasní lidé podle něj naplňují pětici měst ze všech záhybů lidských dějin. Pět měst staví a zase bourají Občané, obyvatelé neurčité budoucnosti, jen pro svou zábavu a v jejich kulisách uplývají jejich životy v nekonečných radovánkách a zábavě. Dočasní k nim ovšem nepatří. „Lidé či roboti?“, přemýšlí hlavní hrdina. Zdá se, že Dočasní umí mluvit, ale ne myslet a poznáte je podle nepřítomného pohledu a nulové individuality. V ulicích oživlých měst z pradávné minulosti hrají role jeho obyvatel. Vidíte je ve  starověké Alexandrii na Majáku, jak stoupají s nákladem palivového dříví po těch ďábelských schodech. Ve vzdušných domech patricijů pobíhají po širokých mramorových dlažbách se smetáky v tmavých pažích a z kuchyně slyšíte jejich veselý hlahol. V Tureckém hammamu vám dočasná žena podá teplý ručník a pak přiloží poleno, abyste v lázni měli dost páry. A to vše pro potěchu Občanů, skutečných pánů toho nepravděpodobného světa. Zapřádat nějaké hovory s dočasnými však nemá smysl. Hrají svůj part a víc od nich nečekejte.

Dočasní lidé ze Silverbergova snu už ale dávno vyhlásili samostatnost a tentokrát je to jejich město, které začíná třicet metrů pod mými okny. Jejich domy lemují úzké ulice a najdete tu také místa, kde jedí a kde sedávají. Postupte hlouběji do jejich světa a narazíte na školy a pak i na místa, kde se scházejí ke svým rituálům. Uličkami širokými na rozpažení rachotí roztodivná přibližovadla a pomalí starci se důstojně posunují uličkami toho zakouřeného světa, tlačíce těžkopádné dvoukoláky ověšené cetkami.

Dočasní lidé mají i letiště a své vlastní aerolinky. To já jsem zde hostem, už tu nejsou oni kvůli mne, ale já kvůli nim. Jeden opálený prezident se zemi Dočasných poklonil až k zemi, když si u něj objednala stovky Boeingů. A tak tisíce tmavých Dočasných vozíme tam a zpět, z ostrova na ostrov, den za dnem.  Jsou nás tu stovky, pilotů – návštěvníků a další klepou na dveře.

„Chci domů“, říkám prázdné lahvi od vína. Jsou dny, které se rozpadají do nešťastného a zoufalého sledu drobných průšvihů a únavných příhod bez konce. Jsem letcem v zemi, která nezná chléb ani víno a kde ano znamená někdy taky ne. Dobrodružství je nadšenecká objevitelská mise a znáte dobře to chvění, když se s rozvahou noříte do neznáma? Ale každodenní vyčerpávající boj s netečnými tvářemi, leností a nezájmem, je to také dobrodružství?

Co prý máme s ostrovany společného, zaskočila mne před nedávnem dotazem jistá česká novinářka. Proč žít ve lži a zůstávat v okovech korektnosti? „NIC“, zněla odpověď. Znám lepší časy a není tomu tak dlouho, co jsem chodil po světě s klidem v duši, silný a v plném zdraví.

Podzim 2004

Antihrdina má za sebou úspěšnou typovku, odlétal line training a učí se každým dnem. Pryč je letní letiště, vůně trávy smíchaná s pachem spáleného paliva. Zástupy cestovatelů v kraťasech zmizely a pražské letiště příjemně ztichlo. Hannover, Dortmund, Kolín nad Rýnem, Stuttgart.  Tam všude zůstáváme přes noc a mě se moc líbí večery se sklenkou německého piva i ranní návraty zamlženou podzimní krajinou. Až někdy zapomínám, že jsem v práci.

25.10.2004

„Sliač Tower, CSA 952, we have visual contact, request visual approach“

„CSA 952, Sliač Tower, visual approach rwy 36 approved.“

„Venco, jsi si jistej, že je to správný údolí?“

„Jasně že jo, myslíš, že jsem tu poprvé?“

„Ty vole! Není! jsme o jeden kopec dál na východ!“

„No jo, No jo. Tak opakujeme“

„Sliač Tower, lost visual contact, climbing 5500 feet, request vectors for ILS approach 36“.

26.10.2004

Nařízení šéfa letky ATR: s okamžitou platností zakazuji všem posádkám žádat vizuální přiblížení na letišti Sliač.

3.11.2004

V těchto dnech se ze šáreckého údolí občas vyplazí mlžný chuchvalec a to potom mladý copilot znejistí. Dnes ráno se vracíme z Dortmundu s kapitánem Pérovkou. I ten syntetický hlas na ATISu jakoby najednou zněl trochu dramatičtěji a za chvíli víme, že v Praze spadla dohlednost na 200 metrů, což znamená, že se nad Všetaty zavěsíme do vyčkávacího obrazce a budeme sledovat, jak nám pomaličku ubývá palivo. Pro ATRky platí, že zbytek 800 kilogramů rovná se odlet na záložní letiště do Brna. Jako správný zelenáč bych ovšem nejradši odletěl na zálohu ihned.  Raději vyrobit provozní ztrátu, než se dívat na to, jak se na obou palivoměrech rozsvítí červená hladová oka. Pérovka ale kroutí hlavou. Podle něj vydržíme s nervy a přistaneme na LKPR a to zanedlouho. Samozřejmě že má pravdu. Schovám přibližovací mapu do Brna, řídící nás vyvádí z obrazce a jdeme na CAT II přiblížení do minim. Pro mne je to první ostrá dvojka a tak mám trochu trému.  Nad mlhou je snad nekonečná dohlednost, v nádherně čistém vzduchu nalétáváme LOC a autopilot se poslušně připojuje na obě strany. Postupně se po glide přibližujeme k vrstvě bělostné vaty, kterou někdo rozlil zrovna nad pražským letištěm. Máme tisíc stop nad zemí a vrstva mlhy je pořád ještě pod námi. Pak se najednou setmí, slunce zmizí a rozbíhá se radiovýškoměr. Šest set, pět set, čtyři sta. Zvědavost je pryč a nastupuje zděšení. Jsme pár metrů nad zemí a není vidět na konec křídla! Jak je při nízké dohlednosti zvykem, řídí kapitán a copilot pečlivě sleduje případné odchylky od sestupové roviny. V duchu si opakuji callouty pro go around. Dvěstě stop, approaching minimums. Pořád nic. Sto stop nad zemí a MINIMUMS! praví stroj a v ten okamžik se pod námi rozbíhá řada světel. Ještě pár vteřin, autopilot je odpojen a pod námi je práh dráhy. Kolem nás je bílo a mimo středové čáry dráhy 24 není vidět vůbec nic. Celé letiště je utopené v hustých kotoučích přízemní mlhy. Nalepíme se pohledem na bílou centerline  a podle řady lampiček nacházíme odbočku mimo dráhu.

10.11.2004

Dnes schůze odborů. Jsem novopečeným členem a spíše ze zvědavosti tedy usedám v luxusní zasedačce na modrou židli. S jakými požadavky by se asi tak mohli odboráři vytasit? Vždyť piloti mají úplně všechno: luxusní práci, platy téměř pohádkové, týden dovolené navíc, lázně a vůbec. Každý jsme dostali typovku a taky novou Nokii a dokonce i účet za telefon platí Jarda. Když jsem se na letce minulý týden zmínil, že zápisník pilota číslo 1 je dopsán, obratem mi v kufru přistál zbrusu nový. A skoro jsem zapomněl na krásný stříbrný notebook s Centrinem co je normálně k mání bratru za osmdesát tisícovek.

Sezení začíná a pár kolegů mne, vděčného a šťastného naivku vyvádí z omylu. Když je schůze v půli, vypadá to, že stávka je na spadnutí! Co je to probůh za lidi? Alespoň vím co je to vlastně seniorita a k čemu je dobrá.

Poněkud otřesen sjíždím výtahem do přízemí na briefing. U stolu už sedí kapitán Hrnčíř a za chvíli nás čeká Vídeň na noc. Luxusní let s přespáním v krásném hotelu hned naproti letištní hale. Večer sauna a ráno snídaně. Ráj na zemi! Tak jaká ksakru stávka?

Zvedáme se od stolu a v listopadovém nevlídnu se venku balíme se do plášťů. Usazeni v křeslech, letmo se zmiňuji o té schůzi a přidám nevinnou poznámku. „Tak už by tu novou kolektivní smlouvu snad mohli konečně podepsat“. Hrnčíř strne a padá mu brada. „Jsi blby?“, praví svou ostravštinou. Zřejmě jsem tu se svým umírněným názorem v menšině. Tuhle urputnost ve vtahu k vlastnímu chlebodárci prostě zatím nevstřebávám. „Podívej se, do čeho jdeme!“, pokračuje boss a vytahuje z obálky složku s počasím. Předčítá dlouhý TAF plný lahůdkového počasí a v tu chvíli působí jako ten vykořisťovaný dělník z komunistických pohádek.

15.11.2011

Nařízení šéfa letky ATR: Z důvodu nevhodného chování několika našich kolegů s okamžitou platností všem posádkám zakazuji vstup do sauny na hotelu Ibis ve Vídni!

18.11.2004

Stávka se zatím nekoná, umírnění odborářští bráškové totiž mezitím zjistili, že stále ještě platí stará kolektivní smlouva a jaksi by asi vůči managementu nebylo fér začít protestovat předčasně.  Dávám si předsevzetí, že budu vždy hlasovat proti radikálům a pokud by snad nedej bože došlo na nějaký protest, tak se jej rozhodně nezúčastním.

Jinak jsou ale temné listopadové dny plné radostí. Dnes odpoledne si namíchám opravdový životní ego-booster. Jak? Do roboty už se soumrakem, hodinu a půl zvedat železa v luxusní posilovně a pak usednout do rozehřáté sauny. Na šatně oblékám bílou košili a v zrcadle se na mne mužně zubí mladý bůh. A to večer teprve začíná. Stuttgart na noc, drink na baru a úsměv růžolící, šťavnaté stewardky. Rudý Baron si dnes zapisuje první sestřel!  Na památku té pěkné události se na kufru zatřpytí maličká nálepka. První. Tak to má být: za každé vzdušné vítězství malinká vrtulka. Někteří vzdušní hrdinové na první sestřel čekali i déle než rok! Vypadá takhle pilotní nebe?

5.12.2012

Zdá se, že už jsem to pochopil a nic mne nerozhází! Nechápu, proč kandidát na kapitána musí mít nalétáno tolik hodin, vždyť na tom nic není. Frajírkovi je čerstvých osmadvacet let. Když nakráčí na briefing, podívejte se na tu jeho arogantní papulu, tváří se jakoby jeho byl svět. Hannover, to je přece taková brnkačka.

U stolu sedí chlápek, co jsem se s ním už jednou potkal, krátce po line checku jsme spolu byli v Mnichově, zrovna když byl Oktoberfest. Bylo to docela nedávno a jak jsem od té doby vyrostl! „Ideme na to!“, tahle slova mám nejraději, tři tisíce koní na každém uchu hvízdají jako milion sršňů a pak už zas tahám tu zánovní krásku do sychravé listopadové oblohy. Až do klesání je všechno v nejlepším pořádku. Pak ale německy pedantský hlas na ATISu oznamuje větrnou smšť , poryvy větru prý až 40 knotů, taky windshear on final a ze spanilé jízdy je najednou tichá napjatost. Bylo to v TAFu? Nebylo? Přehlídli jsme to? Jak daleko je na záložní letiště? Jak dlouho můžeme vyčkávat, kdybychom v tom Hannoveru nepřistáli? Mistr světa se najednou scvrknul zpět na vyděšeného zelenáče. Jak se blížíme zeměkouli, tak vítr ještě zesiluje a s lehkou ATRkou si pohrává chvílemi dost krutě. Jednu ruku na kniplu, druhou na plynech, s každým dalším nárazem očekávám, že autopilot to vzdá a nechá nás v tom. Letíme v localizeru dráhy 26R a ručička rychloměru létá jak splašená. Snažím se plynem kompenzovat nárazy větru a ruka mi chodí od volnoběhu až skoro do maxima. Jak probůh v tomhle budeme přistávat? Potkáváme glide, klapky, podvozek, velké klapky. S klesající rychlostí turbulence nijak neslábnou a vítr se navíc stáčí do boku. Vlajeme na sestupu jak fangle a pak je najednou pod námi práh a nastává vteřina pravdy. Jsem úplně zpocený. Na půl plynu a s nohou vyšlápnutou proti větru se nakonec dotýkáme dráhy v dramatickém náklonu. Ještě že ATRo je hornoplošník. Pěkně dlouho jedeme jenom po jednom kole, pak konečně stahujeme plyn a já až teď začínám věřit, že jsme bezpečně přistáli. Kapitán Monte se směje z levé židle a mne pomalu dochází, že jsme se řízení v poslední fázi drželi oba. Až si příště budu zas myslet, že už je čas změnit židli, doufám, že mi v hlavě včas zazní „Hannover“.

14.12.2004

To je příhod, které mohou pilota potkat, o tom jeden nemá ani tušení! Až dodnes mne kupříkladu vůbec nenapadlo, že by nám řídící mohl dát špatný vektor a poslat nás až za FAF! Ve Varšavě jsou dispečeři koumáci a když se to zkombinuje s posádkou v poněkud ležérní náladě, tak je o vzrušení rázem postaráno. „Jéé“, praví copilot. „Vezmi to do ruky.“ odpovídá mu zleva starý vzdušný vlk. Najednou je rychlosti moc a DME málo. Vyjde to? S ATRkou prý vždycky, praví kapitánská moudrost. Kontrolní otázka, milý pilote. Jakou maximální výšku můžeš mít v Praze na FAFu, abys bezpečně přistál? Kolik hodin je třeba nalétat, aby pilota už vůbec nic nepřekvapilo?

22.12.2004

Pro letošek je s létáním konec, ale proč? Kvůli penězům přece. Věřte nebo ne, ale o sváteční linky je vždycky rvačka. Jsem to ale nezkušený hlupák, kdybych plánovačům občas donesl dobrou lahev, mohl jsem třeba dostat Košice s pobytem přímo na štědrý den! Anebo novoroční ranní Berlínek? Taková škoda! Takhle smutně opouštím šatnu a snažím se nemyslet na ty hromady peněz, které jsem si mohl přivydělat.  Nakládám snowboard do renaultu a po tváři mi kanou slzy lítosti. Jako odškodné si na letce vyzvedávám dárek od Jardy: velkou láhev šampáňa s vlastnoručně podepsanou visačkou. Vzhůru ke světlým zítřkům pod Tvým vedením, moudrý vůdče, buď si jist, že ve chvíli novoroční připiji na Tvé zdraví!

Zima 2005

Další a další letadla přicházejí, krásná, nová a voňavá. Firma se pod Jardovým vedením nadechuje k odvážným experimentům. A tak po Dortmundu a Stuttgartu se učíme Luxemburg, znovu se bude otevírat Brno a Záhřeb a mluví se i o Sarajevu. Počty cestujících ale moc optimisticky nevypadají. Někdy je čtyřčlenná posádka ATRky dokonce nad cestujícími početně v převaze. My, piloti jsme ale jen takoví lepší autobusáci a tak skutečnému businessu nemůžeme rozumět. Počty cestujících prý s výdělkem vůbec nesouvisí, jak nám vysvětlil jeden manažer a tak se neptáme a raději se držíme kniplu.

1.3. 2005

Výroční den – jeden rok od nástupu.

10.1.2005

Letím na simulátor jako doplnění posádky s kapitánkou Diblíkovou! To je ta dáma, která kdysi urputně svedla boj s vedením ČSA. Její přihlášku na místo pilotní pozici vždy zas a znovu odmítali s poukazem na to, že nemá po vojně a nesplňuje tedy podmínky pro přijetí. Žena, která tolik touží po práci mezi stovkami šovinistických, namachrovaných macho týpků určitě nebude tuctová osoba a tak jsem na spolupráci s ní velmi zvědavý. Sice jen jako doplněk posádky, ale přesto se snažím nic nepokazit. Patří ženy do kokpitu? Takovéto ženy rozhodně ano!

27.3.2005

Dnes jsou Velikonoce a padá absolutní rekord v počtu cestujících. Knihovaní jsou celí dva, ale do letadla nakonec doráží čistá nula! Let bez cestujících je podivně smutný, naštěstí ve Stuttgartu jich na návrat do Prahy čeká skoro čtyřicet.

6.4.2012

Je tu milá novinka pro všechny piloty, budou se vyplňovat formuláře pro národní bezpečnostní úřad. „Uveďte všechny návštěvy v zahraničí během posledních pěti let.“ Který hovado tohle vymyslelo? A dále: „Byl jste někdy v kontaktu s osobami z následujících zemí…“ A dost. Formulář letí na zem.

28.4.2005

Už jsme zase v Helsinkách a dřepíme v hotelovém baru Hot Cat. „Tady si můžeš objednat i česky.“, tvrdí instruktoři. „Za ta léta, co sem jezdíme, jsme je naučili základní hospodskou mluvu. Ještě čtyři piva.“

 Svůj simulátor si odbudu hned zkraje a pak zůstanu ještě na jeden, opět jako doplněk posádky. Všechna sezení jsou v noci a tak je přes den dost času objevovat jarní Finsko ze sedla bicyklu. Známý kapitán Třípivník, stíhací eso a jeho kamarád kapitán Taštička se budou navzájem přezkušovat a já zas na pravé židli. Je to jako dostat se mezi dva pořádné balvany.  V závěru programu se navzájem triumfují, kdo z nich vymyslí větší hovadinu a cvičení na vybírání nezvyklých poloh se tak zvrtává do zběsilosti. Simulátorová bedna se divoce kymácí a pak najednou tuhne v jedné z krajních poloh. Technici nás přesvědčují, že je po srandě a simulátor pro dnešek dolétal. Jedeme na hotel a někteří z nás asi cítí pořádnou úlevu.

Debriefingový večírek se z nějakého neznámého důvodu koná u mne na pokoji. Třípivník je zapřisáhlý nekuřák, ale stačí pár piv značky Karjala a sype ze sebe historky hrdinů stíhacího letectva a pálí přitom jednu od druhé. K ránu celý hotel uslyší krásný výkřik: „…s bezpečnostníma prověrkama ať jdou laskavě do prdele. Nic vyplňovat nebudu, ať se na tom úřadě třeba poserou.“ Vysílen studiem a simulátory usínám v pelechu plném popela.

14.5.2005

Jarní Košice, město rozkvetlé, hospodskými zahrádkami oplývající. Krásné náměstí, přátelské ulice, veselí lidé a pivka exotických značek. Tuhle práci je těžké nemilovat. Navečer míříme zavčas do pelechů protože ranní Praha startuje ještě za tmy. Kapitán Botka však přichází na recepci v napětí a zjevně rozladěn. „Ty vole, včera v jedenáct dorazila nějaká banda kreténů do vedlejšího pokoje a začali dělat hroznej randál. Volal jsem na recepci, aby je někdo došel zklidnit, a víš co mi řekli?“ „Prepačte, pán kapitán, ale to sú vaši kolegovia z večernej linky.“

19.5.2005

Kapitán Třípivník se stává šéfem letky ATR.

21.5.2005

Nařízení šéfa letky ATR. Vyzývám všechny piloty naší letky, aby urychleně odevzdali formulář pro národní bezpečnostní úřad. V případě, že bezpečnostní formulář neodevzdáte do konce měsíce, budou vyvozeny příslušné důsledky pracovně-právní povahy.

26.5.2005

Nařízení šéfa letky ATR. Chci důrazně upozornit všechny posádky ATR na přísný zákaz kouření ve všech letadlech naší společnosti. Před několika dny byl v OK-KFM nalezen nedopalek přímo pod sedačkou kapitána. Rád bych předeslal, že genetický materiál v takovémto zbytku může být příště použit k jednoznačné identifikaci viníka.

bude pokračováno

Jan Kopička

Jakarta