Kdo je kdo v ulicích Megapole

Daleko od míst, kde jste vyrostli a pár týdnů od chvíle, kdy poslední kapka dovezené domácí slivovice zmizela. Slunce, vzduch a místní strava pomalu mění vaše tělo a s ním se mění i vaše myšlenky. Všudypřítomné obrazy chudoby už dávno nemají tu moc jako první den a čas jakoby neplynul přímo, ale uzavíral se do smyček vymezujících každý den v tomhle podivuhodném mega městě. Tak, jak jej vnímají jeho obyvatelé. Vzhůru do ulic a oči otevřené.

Kdo je kdo v ulicích megapole

Hotelová koupelna je vyvedena v mramoru, ale jinak je tu překvapivě neútulně a tísnivě. Z mříží nad předsíní se hlučně valí chladný vzduch a tak teplota je zatím snesitelná. Jinak tomu bude, až se slunce přehoupne přes střechu a začne pálit do fasády z druhé strany. Je ale dopoledne a tak skrze tlusté sklo zatím proniká jen věčný hluk ulice, hvízdání policajtské píšťalky a dětské bojové pokřiky. Pohled skrze ušmudlané okno naznačuje odstíny šedé a zelené. Řady malých, zhuštěných domečků bez komínů pokryté sem tam špinavě červenými taškami, ale většinou jen vlnitým plechem.

Je čas opustit ušmudlané čtyři stěny a vnořit se do ulic. Na procházku, malý výlet, poznávací okruh. Do ruky mapu a sluneční brýle na nos. Na mapu pozor, je zrádná. Město je prostě VELKÉ a tak má i mapa velké měřítko, jinak by se na ní mnoho ulic nevešlo. Takže to, co vypadá na mapě jako docela malý kousek, může ve skutečnosti znamenat dlouhé hororové klopýtání. Béžová barva označuje slumy. A ulice, která nemají jména, ty na mapě prostě nejsou. Ve skutečnosti ovšem existují a je jich...hodně. Symbol půlměsíce znamená mešitu, to je jasné. Kříž patří křesťanům, ale co probůh znamená svastika?

Žena s kloboučkem stojí dole v hotelové hale a otvírá dveře vycházejícím hostům. Vidíte ji tam ráno i v poledne. Vždycky s úsměvem, je nefalšovaně vděčná, že tu může stát. Vyjdeme ven a pouliční panoptikum ožívá před našima očima. Dívejte se před sebe, protože provoz je zběsilý a dívejte se taky pod nohy, protože kanál na dešťovou vodu vede jen kousek pod podrážkami našich bot. Nejprve přejdeme most. Pod ním se líně převaluje šedavá tekutina a jakoby překvapivě vířila životem. Ode dna stoupají smrduté bublinky. Páchne sirovodíkem, známým produktem bakterií, které pilně rozkládají člověčí produkty. Kanalizace? Prý tu existuje, ale…

Hned za mostem, na břehu stoky je malý bufet s obchůdkem pod širým nebem. Z jedné strany se valí přes most motocyklové davy a zanechávají za sebou oblaka dýmu, na té druhé teče osvěžující městská bystřina. Pouliční stánek je plný nepostradatelných zbytečností. Pytlíky s instantní kávou, cigarety, žvýkačky a nabíjecí kupony s kreditem pro mobily. Pod tím vším na zemi stojí plynový vařič a na něm pánev. Paní v ušmudlaném triku otáčí na pánvi kousky smaženého tofu a o kus dál už v tureckém sedu čeká strávník s miskou rýže v ruce.

O pár kroků dále, ten chlapík ve světle modré košili, to je parkovací asistent. Ochotně vám ukáže, kterak zanechat své vozidlo na chodníku. Dejte mu pár drobných a pohlídá vám auto nebo motorku. Když nedáte, určitě se jako na potvoru něco přihodí. Ulomí se zrcátko, pneumatika uteče, anebo dokonce děti ze sousedství rozbijí okénko. Nás pán parkovač nevzrušuje, protože jdeme dál po svých. A to se nějak nezdá partičce řidičů motorikš, kteří mají svůj plácek o kus dále. Každý chodec je potenciálním zákazníkem, a když jste navíc ještě bledá tvář, probouzí to k aktivitě i ty, kteří dosud leží v chládku pod stromem a pozorují nebe. Tahle malá vozítka jsou výrobky firmy Bajaj a pochází z Indie. Je to doslova esence technického minimalismu. Dvoutaktní jednoválec je pod sedačkou řidiče, řazení na řidítkách, ukazatele a přístroje na palubní desce vůbec žádné. Motor se startuje ruční pákou po levé straně. Nic než motor a tři kola. A plátěná střecha. Všechny do jednoho jsou neuvěřitelně otřískané. Slepá světla, odřená dvířka, tisíckrát záplatované sedačky.

My jdeme dál, na autobusovou zastávku. Je uprostřed široké dopravní tepny a přístup k ní je jedině po ocelovém mostě. Chodník okolo schodiště je ale obklopený armádou pojízdných prodavačů, mají své krámky zaparkovány tak, abyste kolem nich museli projít. Všichni mají napilno: vaří a smaží, natahují ruce a anebo jen pokřikují. Nemáte hlad?

Vzhůru po schodech a cesta vede kolem dvou žebráků. Nástupní most je pro ně strategické místo. Je to podobné jako dole na chodníku. Prostě musíte kolem nich. Chlapík sedí s nohou pyšně nataženou proti proudu přicházejících cestujících. Končetina hraje všemi barvami, a když přijdete trochu blíž, je vidět, že v ní zeje díra jak od vrtačky. Je to otřesný pohled a žebrák to dobře ví. O kus dál sedí na zemi ošátkovaná žena a vedle ní si batole hraje s barevnými korálky na prošlapané plechové podlaze. Matka se tváří pokorně a odevzdaně, mezi lýtky má plastový kalíšek na almužnu a v něm pár ubohých mincí. Malá holčička je ale zjevně šťastná a ukazuje všem spokojený dětský ksichtík. Neví co je zima a hlad nemá, na misku rýže maminka vždycky vyprosí. Možná, že holčička ani nic jiného nezná. Sedává tu s maminkou a hraje si s korálky, kam až její krátká dětská paměť sahá.

V plechové boudě se zařaďte do fronty na autobus. Vzduch se vaří od horka a dva malé ventilátory u stropu slouží jen jako optický doplněk. Je to brutální a zlá smršť, když autobus konečně zastaví u ostrůvku. Dav se překotně tlačí do jediných otevřených dveří, a kdo zaváhá, ten nejede. Jsme uvnitř, autobusový dveřník těsně za námi rázným gestem přetrhává zástup cestujících. Pak už jen domluvený signál řidiči a vteřinu poté se dáváme do pohybu. Lidí je hodně a není místo. Tak tedy odpusťte, milí Evropané, zapáchající po sýru a cibuli. Toužíte-li po pohodlí, jeďte příště taxíkem. Je fakt, že taxíků jezdí kolem požehnané množství a peníz si od cestovatele vyžádají jen mírný. Jenže…autobus má vyhrazený pruh jen pro sebe a to v tomhle městě něco znamená. Dopravní kolaps je normou, celé čtvrti jsou permanentně ucpané tisícovkami vozidel. Jezdci na motorkách tak s nekompromisní neomaleností využívají výhod svých dvou kol, aby se s dopravní apokalypsou vypořádali. Objíždějí, předjíždějí a troubí. Chodník nebo silnice, každý kousek místa je dobrý k tomu, abych se se svým motocyklem posunul o pár metrů vpřed a chodci na chodníku v tom chvílemi dost překáží.

Pár zastávek a je tady čínská čtvrť. Tržiště jak ve filmu, noříme se do něj. Úzké uličky, průchody a tunýlky, a hlavně barvy, ty jsou důležité. Pastelové je ovoce neznámých tvarů, některé plody ani nemají české názvy. Tmavé odstíny pak má koření ve velkých pytlích, roztodivné houby a sušené cokoliv. Podle Číňanů jsme bílí duchové, kteří jen procházejí jejich světem a většina se podle toho chová. Kupte si kraba od stoického starce s dýmkou, sedí tu každý den, po celý rok a jeho je čas. Bledé, uspěchané tváře bloudí po tržišti, velké nosy mají plné orientálních pachů. Starý Číňan pravidelnými pohyby ulamuje žabám stehýnka a hned vedle už se smaží na kamenném grilu. Zbytky jejich těl padají do smrduté stoky. Procházejte tržištěm a dívejte se, ale stejně nepochopíte. Orientálcem je třeba se narodit, jinak ulice čínské čtvrti zůstávají jen povrchním divadlem. K čemu slouží všechny ty lampiony, zrcátka, sošky, obálky, zvonečky a miliarda dalších věcí, to zůstane návštěvníku navždy skryto.

Tak tedy alespoň něco k snědku. Vůně jídla táhne poutníka do rohu tržnice, kde se pod vějířem různobarevných plachet točí chumáče páry, kde tmavovlasé ženy poskakují okolo hrnců a kde staří, mudrcům podobní orientálci zpozorní, když vejde návštěvník zpoza hranic čínského mikrosvěta. Domluvíte se, ale stejně je v tom trocha napjatého očekávání, cože mladá servírka vlastně přinese na stůl. Ať je to cokoliv, čekejte útok neznámých chutí, spoustu chilli a misku rýže.

A cože vlastně je to za místo, označené na mapě hákovým křížem?