Jak se skáče po ostrovech

Uplynul podzim a začala zima, ale v daleké tropické krajině je slunce pořád stejně vysoko a dny stále stejně dlouhé. Stále ve vyhnanství, ale nyní už s nadějí, vrátil jsem se na své místo v kokpitu Boeingu. Zas se učím něco nového, ale co když už se nikdy nevrátím, protože nemám kam? Zůstanu už navždy v Asii?

Letiště Makassar, mezi oceánem a horami.Jan Kopička

„Dokud nebudeš alespoň dvacet centimetrů nad zemí, tak ses nezachránil.“, pravil mi jistý kolega u sklenky, nedlouho poté, co jsme byli oba posláni na úřad práce. Kdo se uchází o práci pilota, moc dobře ví, že v každém formuláři číhá nenápadná kolonka: uveďte datum posledního letu. Přestávka v létání se počítá a tak mi tehdy začaly tiše tikat hodiny.

Sedím už na své židli v kokpitu staré čtyřstovky a opakuji si ta slova pořád dokola. Do odletu zbývá tak půlhodinka a palubní počítač FMS stále čeká na nakrmení daty. Měla by to být jednoduchá a rutinní procedura, ale po tolika měsících je zatěžko vylovit z hlavy všechny detaily. Boeing je naštěstí stejný, ale těch rozdílů ve zvyklostech je dost a dost: provozní letový plán, odletové mapy, převodní výška, omezení rychlosti při stoupání, nastavení frekvencí a přelaďování. V hlavě to pořád mám, ale nacvičená rutina tomu schází. K nepohodlí přispívá věčné horko a kokpit jemně páchnoucí po místních hřebíčkových cigaretách. Kdy přesně jsme se ocitli dvacet centimetrů nad zemí, to už si nevybavuji, ale sám pro sebe jsem se prohlásil za zachráněného teprve tehdy, když jsme dostoupali hladinu 330 a zamířili na východ, na ostrov Sulawesi. Létání začalo a dlouhá přestávka skončila. Poprvé od začátku kariéry sedím v cizím letadle.

Již skoro rok tomu, kdy jsem byl jednoho studeného lednového rána laskavým zaměstnavatelem nasměrován do vyhnanství. Po krátkém angažmá v přátelské slovenské firmě, která převelice toužila po vlastním tryskáči, ovšem osud a leasingová společnost jí nepřály, jsem byl nucen zamířit ještě o kousek dále na východ. Jakarta, absurdní místo čítající více lidí než má rodná země je mi už od léta domovem. Pach milionů duší, horký vítr od oceánu, kouř v ulicích a muslimské halekání jsou každodenní zkušeností, sníh a stromy, louky a hory se na čas staly jen vzpomínkou. Není to dovolená ani útěk.  V Boeing věřím a v Boeingu chci na svém sedadle sedět a kvůli tomu překousnu pivo Bintang i rýži každý den. Jsem tu už od srpna, jenže začátky byly poznamenány nehybností a strnulostí vpravdě asijskou. Mou denní realitou bylo bydlení na hotelu, válení u bazénu a prolézání nejtajnějších zákoutí ostrovní megapole. Školení, simulátory, papírování a byrokracie, zkrátka všechno to, čím by nás západní aerolinka protáhla za tři týdny, to se zde natáhlo na tři měsíce. V měsíci říjnu mi bylo dopřáno na tři týdny odcestovat do podzimní Evropy, aniž bych ovšem mohl doma smysluplně vyprávět, za co mě vlastně od srpna platili. Teď vím, na kterém tržišti koupíte nejlepší a nejšťavnatější manga, kde se zaručeně značkovým oblečením vybavíte od hlavy až k patě, popřípadě kde si koupit pravé hodinky Breitling či Omega za opravdu lidovou cenu. Taky Vám povím, kde si dáte nejlepší žabí stehýnka a který Číňan vám prodá pilulky, po kterých se zpotíte a do rána uzdravíte z lecjakého neduhu. Vím o městě i leccos o z toho, co je zahaleno cudným muslimským závojem, ale nepovím. Ovšem datum mého posledního vzletu zůstávalo pořád stejné.

Jak moc má naše práce společného s náboženstvím? Uniformy a insignie, přesně určené role. Rutinní, někdy až rituální úkony, čtení stokrát přečteného. Čtyři lety – čtyři denní modlitby, naprosto stejné, protože ve stereotypu je dokonalost. Jste-li kreativní typ, ani to nezkoušejte. A v hladině se toho moc neděje, soustředěná, nečinná bdělost, jak daleko má k meditaci? Blížíme se k pobřeží ostrova Celebes, je čas připravit se na přiblížení. Dráha je krátká a prší. Mé první přiblížení po přestávce nebude z těch obyčejných. Slunce zapadá brzy a rychle, skoro jako na rovníku a dole pod námi modrou barvu vystřídaly rychle se střídající odstíny zelené. Na letišti v Kendari nemají radar a tak přesně podle mapy míříme nad místní maják, palubní stopky pak odměří tři minuty a následuje otočka zpět do osy dráhy. Nalétneme kurs konečného přiblížení, chvíli se pohupujeme na radiálu nepříliš přesného majáku. VOR je zde dost daleko, takže na sestupu svíráme s osou dráhy poměrně významný úhel. Tak to beru celé do ruky, snažím se držet se na glidu podle PAPI, ale nejsou příliš přesné a navíc prší a červená s bílou se nějak slévají, takže je to nakonec čistě vizuální práce. Hlavně nezaviset příliš dlouho ve výdrži, aby nám stačila dráha! Takže důrazné BUM o asfalt, okamžitě reversy na MAX, brzdy dvojky záhy vykopnu a brzdím manuálně a za pár vteřin už zírám, jak rychle se konec dráhy blíží! Sláva, vyšlo to a plná čtyřstovka nakonec zastavuje s ještě docela slušnou rezervou. „Vítej mezi ostrovními piloty!“, směje se mi kolega instruktor a dodává, že Kendari je jedno z těch lepších – a delších. Milá bledá tváři, zapomeň na čtyřkilometrové dráhy ve Frankfurtu, Bruselu, Stockholmu, to umí každý. Nauč se létat po letištích, kde NDB je standard, VOR komfort a ILS nehorázný luxus. Kde radar je užitečnou pomůckou – kterou znají jen z literatury.

A tak jsem se zachránil. ČSA mi byla maminkou, mnohému mě naučila a já jsem býval dobrý a slušný synek. Často jsem pro drahou máti udělal i to, co jsem vlastně vůbec nemusel, ale bylo mi to houby platné. Když pak začala churavět, jala se svých dětí zběsile zbavovat a přišla doba, kdy jsem se ocitnul na seznamu. Během toho mizerného roku byly časy, kdy mi reálně hrozil pád od kniplu ke svému předchozímu povolání – tj. k lopatě. Dlouhé lano hozené až s Asie mne ale nakonec na poslední chvíli pomohlo udržet hlavu nad vodou.

Jsem hrozně zvědavý, kde posádky vlastně bydlí, když vyrazí někam na linku přes noc a jak vlastně vypadá malý hotel v provinčním městě. Budou taky po zdech běhat ještěrky, tak jak je v zemi standardem, anebo budu mít jiné exotické spolubydlící? Ani jedno. Pokoj v hotýlku je mrňavý, ale čistý a jediným návštěvníkem je hotelový pikolík, který si vyžádá mou bílou košili s nárameníky, za účelem vyprání a vyčištění přes noc.

Významný den, kdy se stránky mého letového zápisníku začaly zas plnit, pomalu končí. Z ledničky vytahuju pivko nějaké obskurní asijské značky a sám sobě připíjím na nový život.

U snídaně váhám, jestli je dobrý nápad začít den porcí rýže a kuřátek s chilli omáčkou, ale při představě dne stráveného v kokpitu raději odolám a zůstávám u vloček s mlékem.  Dnes nás čekají jen tři krátké skoky přes ostrov Sulawesi, poletíme do Makassaru na západním pobřeží, pak zpátky do Kendari a skončíme opět v Makassaru na noc.  Cestou přes maličkou letištní halu zírám na tu propracovanou asijskou hierarchii: kapitán kráčí přes halu jako sultán, provázený uctivými pohledy místních ostrovanů, jeho copilot si hlídá, aby byl tak dva kroky v závěsu. A až daleko za ním cupitá čtveřice mladičkých stewardek. Žádné žoviální posádkové kumpánství se tu nepěstuje. V životě i v zaměstnání má každý své místo a tak je to správně, už tisíc let.

Letadlo čeká na stojánce a kolem zas kmitá armáda místních mechaniků, plničů, nakladačů a hlídačů jako názorná ukázka přebytku pracovní síly. Zde prostě neexistuje, aby si letová posádka ráno sama otvírala dveře a oživovala spící stroj. Usedám na své místo a krmím FMSku, koukám na počasí a připravuji mapy. Pan král přichází a blahosklonným gestem dává pokyn k nástupu cestujících. A od terminálu se okamžitě vyrojí pestrobarevný dav, muži v batikových košilích s čepičkami na hlavách, ošátkované ženy, některé s dětmi v náručí. Hledím na ta bizarní zavazadla, vaky převázané provazem, kartonové krabice přelepené lepicí páskou. Je to jen krátký, padesátiminutový let na druhý konec ostrova, ale jako tradičně – máme plno. Kampak asi všichni cestují, takhle brzy ráno?

Tabulka říká, že teplota, hmotnost a okolní kopce budou mít na svědomí vzlet na maximální tah motoru. Rozjíždíme se po neuvěřitelně rozbité runwayi a chvíli zamíříme na letiště UPG – Ujung Padang, neboli politicky korektně: Makassar. Skok je kraťoučký, asi jako přelet Brno – Praha, ale přesto mám cestou chvilku, abych si v krásném počasí prohlédl ostrovní krajinu. Prales a skály, občas se přes zelený kopec vine tenoučká stezka. Ve východní části Sulawesi aby člověk lidská sídla pohledal. Ve srovnání s přelidněnou Jávou doslova divočina. Pokračujeme nad záliv Boni a už je čas zase začít klesat. Mají tu radar, tak s napětím čekám, co s námi provedou, ale tentokrát je přiblížení skoro nuda, rozestup nechávají tradičně dlouhý a dráha je zde luxusně dlouhá.

Letiště v Makassaru je brána do východní Indonésie. Mají tu bázi snad všechny ostrovní společnosti, kromě Lionu a Garudy také kontroverzní Merpati, Expressair a vidím i pár bizarních strojů v barvách firem, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel – a z rádia se většinou ozývají názvy destinací tam daleko na východě. Jen tuším, kde asi leží místa jako Timika, Merauke, Manokwari a Ambon.

Dáme si další Kendari na otočku a o tři hodiny později jsme zpátky v Makassaru a ujíždíme bydlet do centra města. Oproti Jávě se Sulawesi zdá být čistší a lidé tu nežijí v tak děsivých počtech na jednotku plochy. Navečer vyrážím na malou procházku po městě, ale není o co stát. Výrazným znakem Indonéských měst je naprostá absence prostoru pro chodce a i tady, v ostrovním maloměstě se mne neustále někdo snaží přejet autem či motocyklem, úplně stejně jako v Jakartě. Indonésané jsou tak slušní a plni respektu když vám hledí do očí. Skryti na volantem se však stejní lidé mění ve zběsilé a nemilosrdné zabijáky. Pochoduji po ulici v centru, slunce už skoro zapadlo a hlavní třída nabízí stejný obrázek jako všude jinde: mračna malých motorek, pojízdné kuchyně, otevřené kanály a večerní hlas muezzina. Nacházím nějaké bistro a večeřím v místním stylu: hromada rýže s chilli, arašídová omáčka a k tomu vlasové nudle s mořskými plody. Pivko jim v ledničce chybí, jako obvykle. Nezbývá než z kapsy vytáhnout malou placatku s vodkou a obsah žaludku řádně dezinfikovat.

Další den odpoledne nás pro změnu čeká ještě jedno Kendari a pak hurá domů do Jakarty. Skoro tříhodinový let trávím v roli pilota neletícího a komunikujícího, což přináší další nové poznatky a zkušenosti. Navázat s někým kontakt na rádiu je někdy dost těžká práce, ale rozhodně v tom nejsme sami, éter se neustále ozývá opakovanými pokusy o navázání spojení s tou či onou oblastí. Řídící se snaží zmatku vyhnout tak, že povolení k přechodu na novou frekvenci vydávají až teprve tehdy, když posádka pozitivně naváže spojení s dalším okrskem. Pokrytí radarem mezi ostrovy je také mizerné a každou chvíli nás někdo žádá o ověření polohy. Na FMSce občas naskakují veselé hlášky, které oznamují nedostatečné pokrytí signálem od pozemních radiomajáků. Radar vykresluje krásné bouřkové bambule a cesta domů se zakrátko mění v kličkovanou mezi oblaky. Snažím se po evropsku hlásit každou změnu kursu za účelem obletu nějaké bouřky, ale po chvíli toho na kapitánův pokyn nechávám: „vždyť jsme tu skoro sami“, praví ten ostřílený rovníkový letec a má pravdu. Poletujeme tedy mezi oblaky zcela volně a nikomu na zemi to nevadí, dokud nás nepřeladí na Jakarta approach. Je už tma jak v pytli a z rádia se line opravdový chaos. Jsme asi pořadí 13, takže redukujeme rychlost na minimum a znovu kličkujeme, tentokrát na pokyny docela zmateného directora. Snažím se v místních postupech ATC nalézt nějakou logiku, ale žádná zde není. Nakonec se přiblížení mění na dlouhý výlet podél severního pobřeží Jávy a pak asi na dvacáté míli nás konečně otáčejí na finále dráhy 07 pravá.

Turnus skončil a já mám za sebou první sérii letů v nové firmě. Datum mého posledního letu je příjemně sladké a najednou zjišťuji, že tohle mne možná bude hrozně moc bavit.