O umírání

Někdy nad něčím přemýšlím a posunu se v myšlenkách úplně jinam. Ale tohle mě zasáhlo a pořád se to vrací.

Dnešní článeček je už podušičkovej, ale spíše reaguje na stav našeho zdravotnictví a náš přístup k lidem, kteří odchází ze života. Úmrtí neni veselé a zasáhne nejcitlivěji příbuzné ale povím vám o dvou, které mě zasáhly spíše jako účastníka.

V roce 2006 jsem trávil s kratšími přestávkami už třetí měsíc v nemocnici  a měl i trošku nabouranou psychiku. Ono člověku nepřidá, když do týdne po výléčení se se stejným problémem vrací zpět na oddělení.Tak v té době na náš pětilůžkový pokoj přivezli jednoho pána. Ihned šel do postele, a jak to bývá personál kmital. Dostal kapačku, injekce a misku na žaludeční šťávy které dávil. Protože jsem byl po zákroku, který mi neumožňoval se otočit a ležel jsem taj, že jsem téměř vše viděl, zavíral jsem alespoň oči. Uši bohužel vše slyšely. A tak jsem co pár minut slyšel dávení. K večeru se dávení zpomalilo, četnost návštěv sester se snížila. Kolem 21 hodiny se přešlo na noční režim a zůstaly jen ty zvukové vjemy. Kolem 23-24 jsem ještě stále nespal, prostě to nešlo. Kolem 2-3 jsem zabral, ale ve 4 mě probudil pohyb po pokoji. To se sestry snažily co nejpotišeji odbrzdit postel a vyvést ji z řady postelí na chodbu.  Když odjely ještě jsem zabral, ale né na dlouho. Dlouho jsem pak přemýšlel co jsem viděl, slyšel a prožil. 

Druhý příběh jsem prožil o prázdninách. Kamarádka se po dvouletém trmácení po nemocnicích rozhodla, že těch pár dní, které jí zůstávají a o které přežila své třicáté narozeniny, že je dožije doma. Vše zařídila a vrátila se do míst které měla ráda. Jedna odborná sestra jí dělala společnost. Ve stavu jakém byla po chemoterapii atd už nechtěla kamarádům dávat možnost ji navštívit, ale napjila se na internet a pokud jí to stav dovolil povídala. Povídala co vidí z okna, povídala o tom jak jí zvyšují dávky proti bolesti. Povídala o tom, že vidí vycházet a zapadat slunce. Jednoho dne jsme povídali do 2 do rána.  Rozbřesku slunce se již nedočkala. Nemoc byla silnější.

Dva příběhy, dva přístupy. Zamyslete se nad tím prosím...