Na skůtru do Chorvatska II.

 Pokračování - Každý uskutečněný plán má svůj nápad. Tento se zrodil v hlavách brněnských skůtrařů. Dovést si vlakem skůtry do Chorvatska a tam si zajezdit. Nebyl bych to ale já, kdybych to nevylepšil. Proč si nedojet na pobřeží na skůtru přímo? Loňský nápad zkombinovat to i s pobytem na lodi ztroskotal, ale letos jsem už s plánem uspěl.

rybáoak1975

Den čtvrtý 2.7. Až do odpoledne koupání a tudíž nic zajímavého. Odpoledne balím věci a přesunuji se na druhou stranu ostrova. Teploměr u vypnutého motoru ukazuje 31 Celsiú, kolik je na slunci se mohu jen dohadovat. Projíždím městečkem Rab a pak jedinou cestou na sever ostrova. Pěkně serpentýnami vystoupat asi do 500 metrů a sklesat na druhou stranu. široká a bezpečná cesta po novém asfaltu. Těch dvacet km uteklo jako nic. Nevím proč ale před přístavem zastavuji ve stínu a piánko si vařím oběd s výhledem na trajekt. Říkám si že za hodinu je tu další trajekt. Před třetí vjíždím do přístavu a hledám budku na placení loděnek. Zavřeno, roleta stažená. Hledám tedy nějaký info. Leták říká, že další loď z Loparu pojede v 16 hodin. No nic, říkám si a sedám do stínu. Nejsem sám kdo přijde, podívá se a odchází. Když hodina uplyne a trajekt nikde, jdu si to přečíst znova. Tak tedy zmýlená dvě. Jsem nějakej utahanej z toho slunce. Trajekt odjíždí v 16, ale z druhého přístavu. Takže znova pročítám jízdní řád. Od nás to bude až v 18:30. Nejraději bych si nafackoval.

Loď přistává v 18 a do 18:30 jsou naloděny čtyři motorky a šest aut. Chvíli poté se semnou dává do řeči jeden rakušák. Má Gold Winga a tak skoro hodinu povídáme o motorkách. Nad ostrovem Krk kam plujeme prší a tak čekáme kdy to přijde k nám na odkrytou palubu. Naštěstí pro nás déšť skončil a můžeme přirazit ke břehu.

V restauraci na pevnině beru vodu a vyrážím do stmívající se krajiny hledat nocleh. Vše je oploceno klasicky středomořsky – naskládané kamení tvoří jakési ohrady. Co není zataraseno kamením je zadrátováno přes cestu ostnatými dráty. Oproti minulému ostrovu je všude plno stromů a keřů. Oproti minulému ostrovu je zde i větší vlhkost.

Dojíždím až na hranici městečka Krk. Vyšly první hvězdy a tak zajíždím po kamenité cestě kamsi k soukromé vinici. Rozbaluji spaní a dávám si večeři. Hlavou se mi honí myšlenky, ještě slyším poslední auta.

Den pátý den poslední. Už včera jsem usínal s divným pocitem. Možná to je tím, že klimatický přechod do horka byl moc silný a pobyt pod sluncem vyčerpává příliš, nebo to byla včerejší večerní jízda kdy jsem hledal místo na spaní, či snad noc kdy jsem se probudil s mokrým spacákem od vlhka. Ráb je přece jen sušší ostrov. Tady je vlivem deště vlhčeji. Nečekám ani na východ slunce, balím ještě vlhké věci a odjíždím do města Krk.

Benzinka je jak je v Chorvatsku zvykem má ještě zavřeno a tak sedím v přístavu a pozoruji rybáře. Jižansky se dohadují nad cenou čerstvě vylovených ryb. Pak se na molu objevuje dvojice čechů a fotí východ slunce za kostelní věží. Město se probouzí a lidi jedou do práce. Otevírá se benzínka, tankuji plnou a kolem půjčovny skůtrů mizím skrz ostrov na most spojující jej s pevninou u Rijeky. Krajina ještě dýchá chladnem, ale už je cítit síla slunce. Opět se dostávám do tempa. Pod kopcem to vytočit na maximum aby se to kynetikou vyšvihlo nahoru, to ale přestává platit. Motor je utahanej a vypadá to že ztratil kompresi. Stoupáky po ostrově ještě jdou,ale po přejezdu mostu na pevninu začíná pravé peklo. Serpentýny se vinou nad Rijekou a stoupají do více jak sedmisetmetrové výšky. Rychlost padá na úděsných 27 za hodinu. Přemýšlím zda vůbec domů dojedu. Když se to rozjede na 33 znamená to jen že se silnice trošku narovnala. Konečně jsem v sedle. Silnice mírně klesá a táhne se hustými lesy. Je hodně sychravo a na silnici mokro. Tady na pevnině je jiný počasí než sotva o 20 km dál na ostrově. U přehrady na parkovišti si oblékám bundu a o pár minut později to dělá i další motorkář. Krátký pozdrav a každý vyrážíme na svou cestu. Míjím samoty s pár domky. Místní obyvatelky v typicky balkánských černých oděvech. Když se dívám na ukazatel stavu paliva, zjišťuji že mám za sebou asi 130 km a je čas polechtat peněženku. Mám posledních 12 kun a tak se prvně ptám čerpadlářky zda berou i eura. S mobilem u ucha mi říká že ne. Sypu ji teda mince na talířek. Když si je spočítá říká že je to tak na litr a něco. Říkám , že vím a že k další benzínce to snad bude stačit. Vycházíme ven a ona stále telefonující mi do nádrže ustříkne něco více jak litr. Nasedám a pokračuji dál. Při další možné příležitosti zastavuji a rovnou se ptám na platbu v eurech. Prý není problém a tak tankuji plnou.

Směřuji na Karlovac a dále na Zagreb. V Karlovaci mazácky kroutím křižovatku, kde jsem před několika dny zatáčel v protisměru. V Zagrebu najíždím na rychlostní přivaděč a skrz město jedu asi 10 km. V místě výstavby nové křižovatky najíždím doleva. Tady někde by měla být odbočka na Sesvete. Opět se opakuje dohadování s místními o staré cestě. Všude kde se postavily nové dálnice a nové čtvrti se zpřetrhala vazba na ty staré cesty.

Kolem servisu Keeway, druhého co vidím v Chorvatsku směřuji na Varaždin. Opět to začíná pěkně jet. Silnice rovná, bez děr, aut málo. Začíná mi kručet v žaludku a tak zastavuji na jedné autobusové zastávce. Vytahuji jídlo a pití a dopřávám sobě a stroji chvíli klidu. Sedm hodin téměř monotónního hučení motoru vykonává své. Je čas pokračovat. Varaždin míjím a jedu přímo na hranici se Slovinskem. Na poslední benzínce beru za poslední kuny benzín a chystám si pas. Na obou stranách se podívají na fotku a mohu jet dál. Lendavu objíždím a stará cesta se stáčí na východ. Po téměř patnácti kilometrech projíždím bývalým přechodem do Maďarska. Nastavuji na GPS Sombathely a dávám plnej. Čekají mě maďarské pusty. A jak za chvíli zjišťuji nejen ony. Také množství kamionů a českých turistů jedoucích k moři. V Sombathely se vracím trošku do dětství. Vidím paneláky a hlavně kloubové autobusy Ikarus. Tady také dělám svoji druhou zásadní navigační chybu . Místo abych pokračoval po maďarské rovině, odbočil jsem na nový přivaděč, který vedl do Rakouska. Tady hned tankuji za Eura , ale také zjišťuji, že tahle cesta nebude jednoduchá. Hned za vsí Rechnitz stoupá silnice do kopců. Nebýt toho, že je motor hin a že mám za sebou již více jak osm hodin jízdy , byla by to příjemná projížďka. To mi potvrzuje i dvojice motorkářů. Jen tak si kroutí jednu zatáčku za druhou. Když jsem konečně na vrcholu, oni se už vrací zpět. Nechávám běžet motor na volnoběh a sjíždím serpentýny. Začíná mě tlačit čas. Podle GPS bych měl být 4 hodiny od cíle cesty a asi 180 km. Jak moc se tenhle propočet změní poznávám každou další zatáčkou kterou se dráha vzdaluje od cíle. Projíždím snad celým Burgenlandem. Teprve před devatenáctou večerní se dostávám na silnici vedoucí do Vídeňského nového města. To je malá satisfakce. Tady už vím kde jsem. Pálím to co to jde. Zastavuji jen na semafórech. Ve Vídni mě na Gurtel – průjezd městem vede jedna paní na skutříku. Podle zvuku je to čtyřtakt. Jsem unaven, ale podvečerní projížďka mě vzpruží. Najíždím na most a na levý břeh Dunaje. Ještě známá levotočivá zatáčka a jsem na Brunerstrasse. To je jako bych byl doma. Beru benzín , vylévám i záložní litr do nádrže. Zapínám bundu ke krku a startuji směr sever. Čeká mě nepříjemný úsek, různé propojky nově stavěných kousků budoucí dálnice. Chtěl jsem to jet za světla, ale jedu za tmy. Souvislá řada protějších světel jen zhoršuje podmínky. Naštěstí vím jak to půjde po sobě a že poslední kilometry k hranici už jsou jen vesnice. Konečně opuštěné budovy a nasvětlený Mikulov. Na chvíli zastavuji motor a sundávám helmu.

Dívám se na rafičku benzínoměru. Do Brna mi benzín nevydrží. Je hodina do půlnoci. Vytahuji první české peníze co se mi namanou a podávám je obsluze na čerpačce. Trošku mi to připomíná cestu po Rusku. Prvně jsme zaplatili a teprve potom se zapl stojan s benzínem. Teď to byla padesátikoruna a za tu již domů dojedu.

Naposledy nasazuji helmu, a startuji. Po rychlostní komunikaci se valím k domovu. Projíždím ulice, které znám a které jsem před pěti dny opouštěl. Přesně o půlnoci zhasínám motor před domem.

Závěr: za pět dní jsem najel 1683 km z toho poslední den 760 km Spotřeba i když jsem byl vytížen na skoro 100 kg byla 2,9 litrů na 100 km. Jediným vážnějším problémem byla ztráta komprese. Z původních 6 klesla na 5. Během cesty jsem jinak nemusel nic dotahovat ani měnit.

Uvedenou cestu jsem absolvovat na skůtru Keeway Focus 50 ccm z roku 2005. V době odjezdu měl najeto 9500 km. Průměrná rychlost

První díl : http://kopecny.blog.idnes.cz/c/92922/Na-skutru-do-Chorvatska-I.html#t2