Dakar 2010 a kam dál

Skončil další ročník Dakaru, jak jsme si zvykli říkat závodu, který startoval mezi městy Paříž - Dakar. Za více jak 30 let se měnily místa startu a posléze i místa dojezdu, název již ale zůstal a stal se známou značkou.

Letos již po druhé se startovalo v Jižní Americe. Snad největšé účast českých posádek, největší nasazení techniky. Hned v první etapě to zkoušel jet po střeše Tomáš Tomeček, ve druhé zkoušel pevnost přední nápravy Aleš Loprais. Oba tak vypadli ještě dříve než se závod vydal do opravdového terénu.

Nebudu však popisovat průběh etap, to jsem určitě četli sami. Spíše se zastavím na koncepcí závodu a nad jeho budoucností jak se mi jeví.

Závod začínal jako dobrodružná jízda skrz poušť s cílem přežít. Neexistovaly GPS, výkony motorů byly bez elektonických optimalizací, kdo si co vezl , to mu pomáhalo přežít.  Dnes po třiceti létech, je vše jinak.

Týmy na předních pozicích si vezou mechaniky specializující se na jednotlivé sekce aut, posádky spí v komfortních pokojích, po dokončení etapy prodělají masáže, dokonce jsem viděl i fitnes mašinky na rekonvalescenci. Tím se zbourala původní idea závodu. Idea přežít v pusté krajině a dokázat ji projet, tak jak to zamýšlel původní zakladatel Thiery Sabine.  Jistě by nerad viděl, jak se auta kompletně po každé etapě předělávají, jak se na ně montují nové díly, jak jsou kolem jezdců davy mechaniků.

Od této doby neberu Dakar jako nejtěžší. Stala se z něj soutěž v tom kdo má více financí, kdo má větší logistickou podporu.  Proto říkám, vraťte závody tam kde byly. 

1) omezte počet mechaniků pouze na ty kdo jsou členy soutěžní posádky

2) omezte počet náhradních dílů jen na množství, které si sami odvezou.

3) omezte počet "přicmrndávačů" točícíh se kolem v pseudonovinářských vozech (naprosto jsem nepochopil roli nějaké miss Kuchařové a novináře Poláčka?)

Tím vrátíte závodu kouzlo dobrodružství a vrátíte tomu i možnost každému bojovat o přední místa.