Zrzavý kocour

To odpoledne seděl Viktor u stolku v letní zahrádce restaurace „U Mašínů“. Pod vzrostlými kaštany mezi vysokými zdmi okolních domů byl příjemný chládek. Jednu stranu zahrádky tvořilo zeleně natřené kovové zábradlí, pod kterým, hluboko dole, souběžně s železniční tratí líně tekla sluncem zalitá řeka.. Za kamenným nábřežím bíle svítily domy na zálabské straně města..

Viktor se s chutí pustil do třetího oroseného půllitru piva, když přišel Hugo. Džínovou košili měl rozepnutou a vytaženou z kalhot, na obnažené hrudi se mu blýskal jakýsi šperk na jemném řetízku. Na nohou měl straussky a bílé botasky. S ním přišly dvě hezké štíhlé dívky a džínových minišortkách a v krátkých trikách,odhalujících pupíky. Lehce dosedly na plastové židličky a každá hned vytáhla z kabelky krabičku cigaret. Viktor se zamračil.

„Už jsem vám stokrát říkal, abyste s tím přestaly! Sebekrásnější holka se připravuje o půl přitažlivosti, když pálí seno. Místo vůně kosmetiky z vás smrdí nikotin!“

„Ty nám nemáš co poroučet“, odsekla Minka, „Jsme dospělý a svobodný, můžem si dělat co chcem“, dodala Eva, vylovila z kabelky rtěnku a přejela si rty.

Viktor jen pokrčil rameny. Myslel si svoje. Teď se přece nebudou hádat!

Hugo objednal u číšníka pití a pohodlně se rozvalil na židli.

„Tak večer to rozjedeme. Starej Vondruška je nadrženej jak námořník. Musí to vyjít, kdyby fotra věšeli!“

„A to se opravdu musíme svlíkat před tím dědkem?“ protáhla děvčata tváře.

„Dyk jste byly pro! A jestli se to povede, uvidíte, co to vynese za balík! Tolik pohromadě jste ještě neviděly. Najednou se dámy stydí, a támhle na Šeberáku se producírujou nahý jak divošky!“

„To je něco jinýho!“ bránila se Eva,  „To je nudipláž, tam jsou nahý všichni, vy dva taky!“

„Tak dost! Domluveno! Už mám vyjednanýho překupníka. Teď mi to neskácejte!“ Hugo začal jevit známky naštvanosti.  „Jednou jste se na to daly, tak žádný řečičky. Však von vás neukousne! Teď to dopijeme a půjdeme se trochu prospat. Dneska v noci toho moc nenaspíme!“

Po čtvrt hodině se čtveřice zvedla, Viktor zaplatil a všichni zmizeli v dlouhém průjezdu, ústícím na Karlově náměstí. Číšník v bílém saku přistoupil ke stolu, srovnal židle, sebral prázdné sklenice a ometl utěrkou ubrus.

O několik hodin později seděl Viktor ve vrátnici.  „Vážně dědku, každej večír se tam svlíkaj! Kluci z údržby mi vyprávěli, že se na ně při vodpolední šichtě koukali dalekohledem ze střechy cívkárny! Stačí sehnat šikovnej žebřík“ přešel do důvěrného šepotu,  „a uvidíte to divadýlko zblízka..shlížej se tam v zrcadle jako nymfy!“

„A nekecáš?“ Vondruška se oknem zadíval na sluncem zalitý dvůr. Stranou od rozpáleného dláždění ležel ve stínu vzrostlé lípy u vrátnice Blesk s vyplazeným jazykem. „Ať mě hrom bací!“

Představa krásným mladých dívek bez oděvu starého vrátného mocně vzrušovala.

„No, já už musím jít, mám v šest rande. Tak se tady vopatrujte dědku“ loučil se Viktor. Starý Vondruška zůstal sedět na lavici v hlubokém zamyšlení.

V půl desáté večer se parný den schýlil k svému konci. Slunce už definitivně zmizelo a červánky ustupovaly tmavnoucí obloze, na které nesměle vystupovaly jedna po druhé zatím ještě bledé hvězdy. Později, až se nebe promění v tmavomodrý samet, se rozzáří jako nablýskané knoflíky. Vzduch se příjemně ochladil a dýchání po parném dnu bylo přímo báječné.

Vondruška vyšel z vrátnice do letního večera, odvázal Bleska od boudy a vydal se s ním na obchůzku továrny, jak už to dělal přes dvacet let. Nedávno vypité kafíčko ho hřálo v žaludku a vrátný prudce zatoužil po pivu.  „No co se dá dělat, to až po službě“, broukal si pro sebe. Zastavil se ve stínu lípy, aby si zapálil cigaretu. Odhodil zápalku, sehnul se a podrbal psa za uchem.  „Ty se máš nejlíp, ty nádhero chlupatá!“

Takovéhle večery Vondruška miluje. Vzpomíná na ty dávné časy, kdy s nebožkou Aničkou chodívali na večerní procházky podle řeky po cestičce ve stínu topolů….

Než obešli celý objekt, setmělo se už úplně. Ohníček Vondruškovy cigarety svítil do tmy a v prvním patře nedaleké ubytovny pro zaměstnance se v jednom okně náhle rozsvítilo. Vrátný zpozorněl. Odhodil zbytek cigarety a z kůlny vedle vrátnice vytáhl dlouhý žebřík. Opatrně se rozhlédl a s žebříkem na rameni přeběhl osvětlené nádvoří. Následován psem zmizel ve stínu starých stromů, které lemovaly vysokou budovu ubytovny.

„Už se chytil“, uchechtl se tlumeně Hugo,  „můžeme jít na věc!“

„Jen aby to holky nezvoraly“ pochybovačně protáhl Viktor,  „znáš je, třeštidla!“

„Neboj se, budou se snažit, ta prašule za to stojej!“

Hugo byl ostřílený gauner. Nebál se nikoho a ničeho a zatím mu vše přímo zázračně procházelo. Mládenci, do té doby schovaní za uhelnou násypkou u kotelny opatrně vylezli z úkrytu a polosehnutě utíkali podle plotu ke skladišti. Vylomit visací zámek bylo pro Huga dílo okamžiku a oba výtečníci zmizeli ve tmě skladu, kde za okamžik blikla Viktorova baterka.

„Hlavně aby nás ten hafan nevyčuchal!“ šeptal Viktor

„Neboj, dědek ho vodí všude sebou, teď je zaručeně u ubytovny, a to je až na druhý straně!“

Bylo slyšet temný hluk posunovaného břemene po betonové podlaze skladiště. Zakrátko mládenci těžce hekali pod velkou bednou, kterou vynesli ven. Přetáhli náklad přes otevřený prostor a ve chvíli, kdy se jim se značným úsilím podařilo přehodit bednu přes plot, kde měli u postranní cesty připravenou dodávku, zaslechli z dálky od ubytovny zuřivé štěkání, nějaký praskavý hluk a nakonec bolestné zavytí. Poznali Vondruškův hlas a marně se dohadovali, co se to tam děje. Nicméně na nic nečekali, rychle přelezli plot, naložili bednu, vsedli do auta a brzy zmizeli mezi domy za železniční tratí. Jen vylomený zámek skladiště tu zůstal jako němý svědek, že tu kdosi byl…

Stíny temných korun starých stromů skrývaly shrbenou postavu. Vondruška se přikradl do křoví pod osvětleným oknem bytovky a s tichou opatrností opřel žebřík o zeď.

„Teď musíš bejt potichu, ne abys začal štěkat!“ šeptem nařizoval psovi, zatímco omotával konec vodítka kolem konce žebříku.  „Počkej pár minut, páníček má divadýlko!“ zasmál se pro sebe tlumeně a začal stoupat po žebříku vzhůru. „Doufám, že ti kluci nekecali a že já ze sebe nedělám kašpara sám před sebou“ pomyslel si.

Za oknem v prostorné ložnici, vybavené fádním erárním nábytkem stálo u zadní stěny obrovské benátské zrcadlo, které sem kdysi dopravil patně nějaký zkrachovalý brigádník ze zaniklého domova. Na nočním stolku hrála tichá hudba z malého gramofonku. Na rozestlaných postelích byly připraveny titěrné růžové noční košilky.

Eva s Minkou si právě nalévaly do hořčičných sklenek vychlazené bílé víno, když se svítící oči vrátného Vondrušky objevily za okenním sklem. Celý obličej byl napjat očekáváním, ruce se mu chvěly, křečovitě se držely plechu parapetu, prořídlé šedé vlasy mu nepořádně padaly do zpoceného čela.

Děvčata měla co dělat, aby nevyprskla smíchy. Předstírala, že muže za sklem nevidí. Kdyby plán nevyšel, Hugo by jim to nikdy neodpustil.. Už několik večerů ‚cvičně‘ před spaním tančily svlečené před zrcadlem, aby pak zakryly své půvaby do nočních košilek a zhasly. Dokonce v této činnosti našly jakési tajné vzrušení a sladký pocit rozkoše z nahoty, jaký zažívají třeba i nudisté. Napadlo je, že katolická morálka v jinak ateistickém okolí je vlastně pokrytecká přetvářka a že nahota je naprosto přirozená věc..

Hugo s Viktorem čas od času sugestivně líčili Vondruškovi toto půvabné divadýlko a netrvalo dlouho, a dědek se nachytal.

„Evičko, já jdu spát“, protáhla se Minka v kříži, rozepnula knoflíčky u blůzy a zvolna odhalovala svou mladou krásu. Eva ji následovala a po odhození šortek do kouta ukázala miniaturní černá tanga. Striptýz začal slibně, ale nebyl dokončen. Dívky se polekaly. Pod oknem se prudce rozštěkal pes. Pak bylo slyšet nějaký praskot, šustění větví v křoví pod oknem, jako by něco těžkého padalo, následovalo temné žuchnutí a nářek..

Děvčata se vyklonila z okna ve chvíli, kdy se venku rozsvítila lampa nad vchodem do ubytovny a domovník Jirásek vyběhl s baterkou ven. Na trávě pod oknem ležel polámaný žebřík, opodál v křoví sténal vrátný Vondruška. Držel se za nohu a sykaje bolestí volal na Jiráska „Zavolejte pohotovost! Asi mám zlomenou nohu!!

„Co jste to proboha dělal?“ zděsil se domovník

„Co je vám do toho! Zavolejte doktora!“

Do toho zuřivě štěkal Blesk, umíněně za sebou tahaje zbytek polámaného žebříku, ke kterému byl předtím bláhovým vrátným přivázán. Zastavila ho až stará lípa, z jejíž větve mimo dosah ne něj vztekle prskal domovníkův zrzavý kocour. Eva s Minkou vyprskly smíchy. Zavřely okno a padly do peřin v záchvatu nezřízeného veselí…

Na vypáčené skladiště a zmizení drahocenné bedny se přišlo až ráno. Tou dobou byl ovšem její obsah už dávno u překupníka. Příhoda s žebříkem a zrzavým kocourem se samozřejmě roznesla po městě a štamgasti po hospodách se měli o čem bavit. Když se po čase Vondruška vrátil z nemocnice, měl z ostudy kabát.

Hugo s Viktorem, Evou a Minkou strávili velmi příjemné tři neděle u moře ve Španělsku. Bydleli v luxusním hotelu na pobřeží s výhledem na moře, pili vybraná španělská vína a večer tančili pod hvězdami na terase nad mořem. Jedli pečené langusty, lososí paštiky, jelení medailonky a pálivé jižní speciality, dny trávili koupáním v moři, jízdou na koních či autem po pobřežních autostrádách a často si vyjeli motorovým člunem daleko na moře. Nasolení, opálení a plni dojmů se vrátili domů. Po rušné debatě, co provést ze zbytkem peněz od překupníka, došli k jednotnému plánu.

„Budeme podnikat!“

A tak byla po nějaké době ve městě otevřena nová přepychová restaurace pro cizince. Na památku oné slavné noci nese hrdý název „U Zrzavého kocoura“.