Život je krásný

Blíží se zima, příroda se na ni připravuje po všech stránkách. Ze stromů sněží barevné listí a ukládá na zem hustou pokrývku. Vítr fouká ze sklizených polí, rána jsou studená a mlžná a i když se na chvíli objeví slabé sluníčko, nestačí už vzduch prohřát. Když opadnou ranní mlhy, jsou pole přehledná a bez úkrytů pro nás, malé myšky, takže jsme snadným terčem predátorů. Poštolky, káňata a toulavé kočky mají hody. Také jíst už není co, pár klásků obilí po sklizni brzo zmizí

Stáhli jsme se do ochrany lidí, ale nesmějí o tom vědět. Nevím proč, neubližujeme nikomu, jen chceme být v teple a trochu toho jídla taky potřebujeme k přežití. Ale oni na nás líčí pasti, lákají nás na otrávené zrní a popichují na nás ty ohavné kočky – jen málo nás přežije zimu.

Ale zato máme spoustu legrace. S myšákem Bobem, co má tak nádherné korálkové oči a fousky mu tak krásně trčí do stran, s Bobem jsme jednou vlezli do nějaké velké místnosti, plné stolů a židlí, seděly tam samé lidské samice a volaly na sebe lidskou řečí, při tom klapaly do nějakých klávesnic a koukaly na barevné obrázky. Když jsme mezi nimi proběhly, jedna z nich nás spatřila a začala strašně ječet, vyskočila na stůl, dupala po něm, shodila nohama nějaké papíry na zem a zakrývala si obličej oběma rukama. Ostatní ženské se hned přidaly a za chvíli byla místnost plná zmatků a křiku, že by se za to nemuseli stydět ani naši příbuzní potkani, když najdou v kanále pod městem chcíplou kočku. Stáli jsme s Bobem v koutě a srst na zádech se nám chvěla smíchy. Pak jsme se ale té místnosti pečlivě vyhýbali. Lidé nastražili do každého kouta pastičky, jenže tak chytří jsme taky. I když ten kousek špeku, který tam byl napíchnutý, lákavě voněl na dálku, stačila vzpomínka na strýčka Viléma, kterého pastička zabila v nejlepším věku, abychom se jakémukoli pokušení zdaleka vyhnuli. Ostatně ve sklepě v sousedním domě jsou uskladněné brambory, jablka na zimu a jiné pochoutky, a protože obyvatelé nechávají domovní dveře dokořán otevřené, máme tam snadný přístup, kolem nedaleké školní jídelny pak nezvedené dětičky často pohazují zbytky chleba, sýra i salámu, tak s trochou opatrnosti zimu přežijeme.

Když jsme se u lidí trochu rozkoukali, našli jsme s Bobem nádherný útulek pod podlahou v nějakém domku, našli jsme tam dutinu tak akorát pro nás, nanosili jsme si tam trochu starého sena a tak máme teploučko a pohodlnou útulnost. V noci chodíme shánět nějaké jídlo a vždycky nějaké ty laskominky najdeme. Ve spíži jsme se museli vyhnout nastražené pastičce a hromádce červených granulí v koutě, i když lákavě voní, ale to necháme hloupým myším ze zahrady, které nám také občas zabloudí do rajonu. Našli jsme  lískové oříšky, chvilku trvalo, než se Bobovi podařilo tvrdou slupku prokousat, ale podařilo se, byly strašně dobré, hmmm…                                                                                              A pak vzal Bob jeden ten oříšek do tlamy a odběhl s ním nahoru až nad obývací pokoj, běžela jsem za ním a tak jsme se honili dobrých dvacet minut, než Bob oříšek pustil, pak jsme tím plodem kouleli a kutáleli mezi sebou, jako když lidé hrají kopanou a asi jsme dělali příliš velký hluk, protože krásná dlouhovlasá blonďatá panička, která dole v pokoji spala, vyskočila z postele, vyběhla po schodech nahoru a svítila na nás baterkou, museli jsme se schovat pod nějakou almaru, ale nestačili jsme uklidit oříšek. Panička si ho udiveně prohlížela, pak nám ho sebrala a odešla si zase lehnout. Byli jsme bez hračky. Co teď? Podívali jsme se s Bobem na sebe a pokrčili rameny. Vtom Bob dostal nápad, protáhl se pootevřenými dveřmi a za malou chvíli se vrátil ze spíže s novým oříškem. Rozehráli jsme novou hru, až panička přišla nahoru znova. Tentokrát jsme ale stačili oříšek ukrýt do odložené boty v koutě. Hra nás už přestala bavit, byli jsme unavení a šli jsme do pelíšku spát. Oříšek objevila panička ráno, když se před odchodem z domu obouvala.

Dnes jsme učinili výlet z domu do zahrady. Je tu ještě trochu nesklizené mrkve a z kaluží po včerejším dešti se dá docela dobře uhasit žízeň. Podnikáme průzkumnou cestu podél plotu, oddělujícího zahradu od té vedlejší, když obrovský stín nás vyděsil k smrti. Sousedova zrzavá kočka se hrbí na laťkách plotu a zírá na nás planoucíma kulatýma očima. Bleskurychle mizíme v nějaké díře a v poslední chvíli slyšíme, jak těžké tělo dopadlo na zem v místě, kde jsme ještě před okamžikem byli. „To jste měli štěstí!“ ozval se za námi chraplavý hlas. Arnold! Starý myšák ze zahrad! „Tady nemůžete jen tak korzovat! Hermína je po myších jak posedlá! Pojďte, já vás vyvedu druhým vchodem.“ Žasli jsme, jak to zde má Arnold vybavené. Za okamžik jsme vyšli poblíž domovní zdi jinou dírou a o tři metry dál jsme u plotu zahlédli kočku Hermínu, jak přikrčená číhá u „naší“ díry, a čeká, až vylezeme. Tůdle! Byli jsme Arnoldovi vděčni, patrně nám zachránil život.

Bob je úžasný. Stále má nějaké nápady, jak mě pobavit. Neúnavně shání laskominy, chrání mě před nástrahami venkovního světa, odtahuje mě od podezřelých modrých nebo červených hromádek zrní nebo ovesných vloček, nastražených v nejrůznějších koutech a od pastiček pod skříněmi, postelemi a za sporákem v kuchyni. Večery v našem dobře schovaném pelíšku v dolíčku v seně jsou úžasné, láska je nádherný zázrak a já se ani nedivím, že jsem v sobě začala pozorovat změny. Bobovi jsem ještě nic neřekla, ale už je jisté, že na jaře, až se vrátíme do přírody, do polí a remízků, kde jsem se narodila, bude nás víc. Už se na malá myšátka nesmírně těším. Zimu přežijeme, to vím už jistě. Na světě je krásně….