ZÁMEČEK
Jako každé letní odpoledne trávila parta čas v kulatém altánku v lesíku za městem poblíž pobřežní promenády. Luboš se Standou hráli na kytary Já budu chodit po špičkách, Povídej a Želvu, děvčata pokuřovala lípy a občas mrkla z altánku ven, zda někdo nejde, kdo by jejich hřešení zpozoroval a žaloval rodičům.
Srpnové slunce se opíralo o dřevěnou střechu a provonělo prostor vůní okolních borovic. Pavel s Vláďou jen tak lelkovali a občas upíjeli z láhve Pražského výběru, která kolovala mezi námi a způsobila výpadky v hudební produkci. Mohutná řeka opodál líně valila masy vod kolem Zámečku k městu. Bylo jim krásných devatenáct let a kamarádili už od školních lavic.
„Co budem dělat večer?“ otázal se Pavel koutkem úst, aniž z nich vyndal cigaretu. Luboš, který nekouřil, žmoulal mezi zuby párátko a rovněž mezi zuby zahuhlal „Máme dvě možnosti – vinárna nebo kino.“
„Co dávaj?“ otázala se Ivana, nespouštěje oči z asfaltové cestičky od Zámečku
„Nějakej rumunskej film, ani nevím, jak se jmenuje.“
„Tak to je nezájem!“ prohodila lhostejně Lenka, zamáčkla cigaretu o dřevěnou lavici a natáhla se pro láhev vína. „de se do vinárny!“
„No jo, ale já už nemám ani kačku, poslední prašule jsem dal za tadytu flašku!“ namítl Pavel.
„Když budeš hodnej, tak to dneska za tebe zatáhnu, příště mi to vrátíš, až zas nebudu mít já – a vsaď se, že to bude brzo.“ nabídl se Luboš.
„Platí!“ zajásal Pavel. Zahleděl se přes řeku do luk na druhé straně, kde za vysokými stromy v dálce bylo možno rozeznat dřevěné boudy koupaliště Jezero.
„A co takhle smočit těla mládeži?“ ozval se od kytary Standa.
„Dej mi pokoj, já bych musela domů pro plavky – a potom, nemáme sebou ani deku…“ namítla Majka, opřela se o zábradlí altánu a sledovala hejno vodních kachen na řece.
„Hele, jak jsou krásný!“ rozněžnila se, „“Máš rád kačeny?“
„To záleží na kuchyňský úpravě…“ ušklíbl se Standa.
„Ty seš hroznej!“ urazila se Majka, pohodila blonďatou hřívou k Pavlovi. „Dej mi napít, nevytáhněte to všechno sami, vy sobci!“
Slunce se prodíralo mezi bohatou zelení stromů a vytvářelo kolem altánku světelné obrazy. ,,Co asi dělá teď Mirek na tý vojně?“ zasnila se Lenka, ,,už je tam půl roku a vůbec se mi neozval…“
,,Já jsem slyšel, že prej jim to podepsal a přihlásil se na nějakou tu jejich debilní školu“ procedil Pavel mezi zuby, přidržujíc rty cigaretu, aby mu nevypadla do klína, takže trochu šišlal. ,, Bude z něj lampión. Brrr!“ otřásl se, popel z cigarety mu odpadl do klína.
,,Proč se tak čílíš vole? Dyk nic nebude dělat, nemusí honit žádný normy, jen buzeruje kluky na apelplace a vyřvává rozkazy, a za to je placenej mnohem víc, než ty u stroje ve fabrice, seš magor…!“
,,Magor seš ty, ty koni!“ zahučel Standa a brnkl na kytaru disharmonický pazvuk.
,,Tady jde o to, že každá armáda, ať už si říká obranná, nebo jakkoli jinak, roznáší smrt. A to nejenom v boji na frontách, ale i v zázemí. Krásným příkladem jsou Němci v poslední válce. Ti hrdinně bojovali s bezbrannými vesnicemi a nejvíc prosluli vražděním dětí v koncentrákách. Nechci si ani představovat ty scény, když vytrhávali maminkám malé děti z náručí a zabíjeli je – a často to byli tátové od stejně starých dětí, který nechali doma…a když se Rusové vzchopili a začli u Stalingradu konečně bojovat, Němčouři utíkali jak zajíci“.
Standa odložil láhev na dřevěnou lavici. ,,Ono záleží na tom, kdo zrovna vládne. Všimni si, že když hlava státu vystupuje v uniformě, je to většinou blbec. Vem si Hitlera, Stalina, Mussoliniho, Kadafího, Kastra a další. Uniformy dělaj z lidí hovada. Kamkoli vlezou uniformy, sto let neroste tráva. Ve válce lidi po sobě střílej, mrzačej se, zabíjej naprosto bez důvodu, jen na rozkaz nějakého blba v uniformě. Lidi jsou nepoučitelní. Armády jsou důsledek naprostý neschopnosti lidí a hlavně vládců se mezi sebou rozumně domluvit Jediný uniformy, který jsou lidem užitečný, jsou nádražácký a hasičský – ty nikomu neubližujou, naopak sloužej a pomáhaj“
Ivana se natáhla pro téměř prázdnou láhev, prohlídla obsah proti světlu. ,,Už to dochází, budem tu na sucho?“
,,Já pak dojdu pro novou, ale musíme se na ni složit, já už nemám prachy“ nabídl se Vláďa.
,,A co policajti?“ navázal na téma hovoru
,,Policajti jsou poslušný ovce danýho režimu. Tyhle uniformy jsou užitečný podle politiků. Policie normálně pomáhá slušným lidem proti blbcům, chytá grázly a honí silniční piráty, ale když jsou u moci blbci, chrání blbce proti slušným lidem. I když to je taky problematický“ zamyslel se, ,, za první republiky vládli slušný lidi, a policie stejně střílela do demonstrantů, v jednou případě dokonce do dětí….“
,,Hele, to my tady nevyřešíme, víte co, prohledejte kapsy, dáme dohromady třicet korun a já dojdu pro to víno. To je důležitější, než všechna politika světa“
Následovalo všeobecné šacování. ,,Já mám jenom pětikačku“ prohrabávala Majka kabelku. ,,To nevadí, nějak to dohromady dáme“. Pavel vylovil z kapsy zmuchlanou desetikorunu. ,,Hele, už máme polovinu.“.
,,Hele, neříkal před chvilkou Luboš, že to zatáhne?“ smál se Standa.
Když konečně shromáždili potřebný obnos, típl Vláďa cigaretu, popotáhl si džíny, popadl plátěnou tašku z hřebíku na stěně a vyšel z altánu. Zarazilo ho podivné ticho, rušené jen zpěvem ptáků. Na asfaltovém korze podle řeky, jindy plném výletníků, nebylo ani človíčka. Když prošel kolem vysoké boční zdi Zámečku kolem kotviště výletních lodí, zahnul doprava a po příkrých schodech v kamenné regulaci vystoupal na parkoviště mezi hotelem Zámečkem. Překvapeně se zastavil. Parkoviště zelo prázdnotou, jen před bránou stál osamělý vojenský gazík. Co se to tu sakra děje?
Vláďa přeběhl parkoviště a u brány Zámečku se šokovaně zarazil. Náměstí bylo zcela zataraseno tanky a obrněnými transportéry. Všechny ty kovové nestvůry měly přes celý trup od předu až dozadu namalovaný bílý pruh. Mezi stroji pobíhali voláci ve vybledlých světlezelených uniformách. Rusové! Co tady proboha chtějí? Co se to děje? Vláďa se bez dechu rozhlížel po náměstí. Nějaký seržant pažbou pušky rozbíjel vitrinu s vystaveným výtiskem časopisu Mladý Svět. ,,Éto kontrarevoljučnoje“ povykoval. Z rozbitých dveří národního výboru jakýsi důstojník v placaté brigadýrce, připomínající talíř na polívku, s eskortou ozbrojené stráže vedl členy městské rady, nasedli do přistavených volh a odjeli.
Vláďa se obrátil zpět k Zámečku a zaclonil si oči proti slunci. Zámeček byl zle poškozen. Všechna okna byla rozbitá a fasádu hyzdily hluboké otvory po střelách. Erb šlechtické rodiny Šporků nad vchodem byl docela zničen.
,,To muselo bejt ran jak u Verdunu“ pomyslel si, ,,jak to, že jsme v altánu nic neslyšeli? To je divný…“
Na chodnících kolem náměstí postávaly hloučky lidí, někteří se bez úspěchu snažili navázat kontakt s ruskými vojáky, jiní rozčileně debatovali, gestikulujíce rukama.
Tak oni ti kluci v tom altánu měli pravdu. Uniforma dělá z lidí blby, pomyslel si Vláďa. Prodejna potravin měla staženou roletu a zavřeno, jako ostatně všechny obchody ve městě.
Vrátil se do altánu bez vína, za to s šokující novinou.
,,Co to tady kecáš vole? Proč by nás obsazovali Rusáci? Dyk jsme spojenci, či ne?“ žasl Luboš. Zbytek odpoledne v altánu proběhl v tichosti. Každý se ponořil do vlastních myšlenek. Večer se loudali k domovům postranními uličkami, aby nemuseli přes náměstí plné Rusů. V Husovce Luboš potkal nějakého vysokého důstojníka československé armády. Takhle vy bráníte vlast? Na co jste přísahali? Pomyslel si. Vjela do něj zlost a plivl důstojníkovi pod nohy.
Večer se Pavel zvedl od jídla. ,,Už nebudu jíst, nemám hlad“. Otec se na něj obočil. ,,Koukej jíst, nebo se neznám! Vy mladí jste všichni stejný. Dneska mi jeden takovej vlasatec dokonce plivnul pod nohy! Mně! Majorovi československý armády!“
Matka seděla v kuchyni u rádia, v ruce utěrku. Seděla nepohnutě a po tvářích jí stékaly slzy. Otec zarytě hleděl do desky stolu, pěsti sevřené, až mu zbělely klouby. ,,Odejdu z armády“ řekl změněným hlasem. ,,Museli jsme předat kasárny bez jediného pokusu o obranu. On měl ten kluk venku pravdu…“
Pavel se s nevinným výrazem zeptal ,,A tati, nosí Brežněv taky uniformu?“
Bylo 21.srpna roku 1968.
