Po únavné noci se zvolna rozednívalo. Střelba utichla. Jen tu a tam ještě štěkly ojedinělé výstřely z temného lesa na druhé straně údolí. Tráva před zákopem zvlhla ranní rosou a na krajinu spadla lehká průhledná mlha. Svalil jsem se na dno zákopu a unaveně sňal přílbu.
„Kdy už tomu bude konec!“ .Joska se zpocenou umazanou tváří opřel pušku o dřevěné ostění. „Je to nekonečný, člověče, to je tolik neštěstí! Já jsem nikdy nikomu neublížil, a teď mám střílet po lidech? Vždyť já byl nešťastnej jako šafářův dvoreček, když kamarádovi v práci spad hasák na nohu, jak mi vypad z ruky při utahování trubky…a teď slyším nářek a vidím smrt, kterou si tady přivádíme schválně, cíleně, jen abychom těm klukům tam v tom lese co nejvíc ublížili! Co mi udělali? Nic, ani je neznám! Tak proč po nich mám střílet?!“ Milan se posadil na zelenou bedýnku od munice a vytáhl zmuchlaný balíček cigaret. Zapálil si a nechal zapálenou cigaretu kolovat. „To je kamaráde válka, tady jsou úplně obrácený hodnoty. Čím víc lidí povraždíš nebo zmrzačíš, tím jsi větší hrdina, povýšej tě a budeš slavnej. Koho zajímá, že jsi chtěl studovat, oženit se, mít děti a v létě jet k moři? A v zimě na hory?“ V zákopu bylo ticho, jen kdesi za zákrutem bylo slyšet, jak kdosi hraje na foukací harmoniku nějaký sladkobolný doják a v korunách stromů nad našimi hlavami šuměl vítr a zpívali kosové. Jirka vytáhl z kapsy uniformy placatou láhev slivovice. „Zahřejte se kluci!“. Nikdo nemluvil. Slivovice nás hřála v hrtanu a svět se zdál na malou chvilku trochu hezčí. Pak se to stalo.
Ticho přerušil výstřel z děla, mezi temnými stromy na druhé straně se zablýsklo a zvedl se oblak dýmu. Ozval se svištivý hvízdot – takhle asi zněl zvuk padajících bomb za druhé světové války, jak nám o tom vyprávěli rodiče – a pak už si nic moc nepamatuji. Jen na oslnivý hřmot v zákopu, pak jen tratoliště krve, rozházené bednění a Milan s utrženou hlavou, v rukou ještě svírající placatou láhev. Tak ten už nedostuduje. Povýšen bude ten na druhé straně…Proč tohle sakra vůbec je? Proč lidé jako my, řemeslníci, pošťáci, dělníci z továrny a nádražáci, proč nás oblékli do těhle hnusných zelených mundůrů a nahnali nás na smrt? Proč si to lidé stále ještě nechají líbit? A proč je v armádě i dost blbů, kteří jsou tu dobrovolně…to už vůbec nechápu…
Z lesa vyběhla pěchota na zteč proti našim zákopům. Co teď? Když po nich nebudeme střílet, budou zabíjet oni nás. V duchu jsem si zpíval Suchého text: ..že když kvůli pánům se LIDI začnou mezi sebou prát, neprospívá to vůbec tulipánům, a nezlobte se, já mám kytky rád…A kluci v šedozelených uniformách, podělaní strachy běželi proti našim namířeným puškám, někde se rozeřval kulomet a ti kluci padali na blátivou louku jako kuželky. Už jsem rozeznával jednotlivé obličeje, některé napjaté, jiné vzrušené bojem, ale většinou vyděšené. Vtom jsem se vztyčil. Toho kluka vpředu znám! Dělal u nás v továrně brigádu, neměli jsme se rádi, chodil mi vyhrožovat a nadávat, a pak ho pro nějaký průšvih vyhodili, ale sehnal si číslo mého mobilu a posílal mi sprosté, urážlivé a výhružné esemesky, prozváněl i uprostřed noci a několikrát denně…teď bych se mu mohl pomstít…! Namířil jsem mu pušku doprostřed hrudi, ale pak jsem hlaveň sklonil. Má to cenu, kvůli starému sporu zničit lidský život? A kde se ten chlap vůbec vzal na druhé straně, mezi protivníky? Přeběhlík? Kdyby se dostal do rukou vojenské policii, udělala by s ním krátký proces. Tak to nechám na ni, ať si ho chytí… Zabíjení nevinných lidí je svinstvo, vím to já, vědí to oni, víš to ty, ale ještě v jednadvacátém století jsou na světě lidi, kteří to nevědí.
Za linií pěšáků vyjel na louku otevřený džíp, řidič kličkoval mezi minami a mrtvými a zraněnými vojáky, na zadním sedadle se rozvaloval nadutý nadporučík, chvílemi vstal a řval na ty chudáky jak na dobytek. Vedle mě se ozval tichý hlas Jirky, zraněnou rukou si na tváři, jak si otřel pot, vymaloval krvavé šmouhy, takže vypadal jako Indián na válečné stezce: „Kobylu lze naučit lecčemu, ale ty, kteří žijí z cizího neštěstí nelze naučit ničemu!“ Maně se mi v hlavě vybavil tento citát z jednoho televizního seriálu a pousmál jsem se. I vymyšlené věty, které si kdysi nějaký scénárista stvořil po potřebu filmové zábavy, se někdy hodí v praxi…
Náhle bylo slyšet nějaké vzdálené dunění, někde se rozeřvaly silné motory. Z dovedně zamaskovaných úkrytů na kraji lesa se s rámusem vynořily ocelové obludy. Tanky! To je náš konec, máme jen pušky a na druhém konci zákopu jeden kulomet. Jirka pečlivě zamířil pušku na důstojníka v džípu. „Ať to aspoň nemají tak levný!“ Pak si to rozmyslel a namířil na řidiče, stiskl spoušť. Překvapilo mě, jako už mnohokrát, jak lehké je připravit člověka o život. Ochranné sklo u džípu se rozletělo na tisíc kusů a řidič klesl na volant. Neovládaný vůz se stočil do strany a vjel rovnou do cesty rozjetému tanku. Odvrátil jsem hlavu. Nadporučík byl sice namyšlený blbec, ale byl to člověk…Nechtěl jsem vidět, co z něj zbylo. Tank se zastavil, otočil trup s dlouhou hlavní směrem k nám. To jsou nejspíš poslední vteřiny mého života. Ještě jsem zahlédl plamen výstřelu. Hluk už jsem nezaslechl….Za korunami stromů vyšlo slunce.
