Vlaková romance

Červený motoráček, kterým se při svých cestách ze zaměstnání z okresního města dopravuji domů, už stál na obvyklém místě u třetího nástupiště. Byl pozdní podzim a krásné letní dny už byly ty tam.Na nádraží se snášely podlouhlé stíny a ve vláčku průvodčí rozsvítil lampy, takže zdálky vypadal s trochou fantazie jako parník na širém moři..Jen místo oceánu je zde pouze temná silueta mizerně osvětleného nástupiště, utopená ve spleti  lesklých kolejí a sešlapaného sněhu.

Jakub Vrána prošel sprejery ohavně počmáraným podchodem a po nezametených schodech, plných špíny zvolna vyšplhal na peron. Ze ztrouchnivělého zastřešení nástupiště při dešti nebo při tání sněhu crčela voda cestujícím na hlavy. Teď ale při prvních mrazících toto nebezpečí nehrozilo. Šel kolem skupinky tabákem páchnoucích dívek a vulgárně povykujících pivních mládenců s kšiltovkami obrácenými štítky dozadu. Někteří mají pirátské šátky, piercing a tetování,jiní do očí stažené kápě jako Bohouš z Rychlých šípů, široké kalhoty, plné kapes mají rozkrok až kdesi u kolen…zajímavá móda…

Jakub usedl na své oblíbené místečko až vzadu, kde měl krásný přehled o přistupujících cestujících. Tak to miluje. Nesnáší, když má lidi v zádech. Vytáhl  knížku a chvíli četl. Vlak se zvolna plnil.. Většinu cestujících za ten čas, kdy tímhle spojem jezdí do obce, kde bydlí, od vidění zná. Zdraví ho prodavačka z automatu na náměstí, kývne na něho někdejší kolega z práce, zářivý úsměv mu věnuje kamarádka Erika. Všichni si ale sedají jinam a baví se sami mezi sebou. Je mu to trochu líto. Ale na mentalitu zdejších lidí si už zvykl, takže ho to ani nepřekvapuje. Čeká na něco jiného. Pojede dneska Jakubův vysněný zlatovlasý anděl? Krásná mladá žena s dlouhými, rovnými, až do pasu padajícími vlasy, o které Jakub ani neví, jak se jmenuje, ani kam jezdí či kde pracuje. Neodvažuje se zeptat lidí, s kterými se dívka baví cestou, nemůže si to dovolit, protože dostat se do řečí je velmi snadné, a v našem městečku ještě snadnější, než kdekoli jinde. Jeho introvertní povaha mu pak  brání v pokusech o osobní oslovení.

Konečně! Jakoby se na schodech z podchodu rozsvítilo! Vychází po nich dívka a jak se sklání a hledá cosi v kabelce, zlaté vlasy se jí rozvlní jak vodopád, jak opona nádherného divadla. Džínový komplet zdůrazňuje štíhlou postavu a nechává opivněné mládence uprostřed gestikulace stát zmlklé, div ne s otevřenými ústy. Mladá žena je skutečně v té nádražní šedi, v ponurém podvečerním šeru plném špinavého sněhu a nedostatečného osvětlení naprosto úžasný zjev. Ne snad, že by to byla nějaká playboyová krasavice, má dokonce v obličeji cosi hranatého a když pokrčí čelo, tvoří se jí na něm docela hluboké vrásky, ale když se zasměje, má široký úsměv Brigity Bardotové z dob největší slávy a Jakub má co dělat, aby dál předstíral zahloubání do děje v knize.

Vlak se rozjel. Číst už moc nejde, souprava sebou hází na vyhýbkách. Vagonem prochází průvodčí a kontroluje jízdenky. Jak dívka zvedla hlavu a podává konduktérovi lístek, blonďatá záplava se rozlévá po džínové bundičce, halí celou postavu, ale zcela proti očekávání zdůrazňuje nádherný oblouk mezi boky a hrudí. Jakub už se neudrží, schovává knihu a zcela nepokrytě zírá na ten zázrak přírody. Zdá se, že několikrát jeho pohled zachytila, ale nedává najevo žádný náznak reakce. Proč by také – byli by jako Quasimodo a Esmeralda..Najednou si Jakub víc než jindy uvědomuje, jak má krátké nohy a nehezký obličej. Připadá si jako Toulouse- Lautrec – ale ten aspoň uměl malovat. Co umím já? Říká si v duchu. A proč je štěstí, láska a milování vyhrazeno jen těm krásným, vysokým, ramenatým a svalnatým mužům? Vždyť i my, kteří jsme se matce Přírodě moc nepovedli, i my chceme být šťastni a milováni, jenže jsme děvčatům jen pro legraci a žádná nás nechce, přestože máme často srdce širší a hlavy moudřejší než svalnatí krasavci s nabitými peněženkami a nablýskanými auty…Můj oblíbený herec a moudrý člověk, pan Vlastimil Brodský kdysi prohlásil: Hodnota člověka by se neměla měřit objemem svalů, výškou postavy ani tloušťkou peněženky, ale hloubkou duše, šíří srdce a výší intelektu.

Jenomže do duše není vidět…

Venku už se  úplně setmělo. Za okny se míhaly žlutavé záblesky svítilen na zastávkách. Jak vlak zastavoval v těch několika staničkách, než dojede k městečku, kde Jakub vystupuje, lidé se téměř vyměnili. V předposlední zastávce se vagon skoro vyprázdnil. Modré oči blonďaté bohyně bezmyšlenkovitě bloumaly prostorem, až se zastavily ve své pouti na Jakubově tváři.. Polilo ho horko, přesto se pokusil o úsměv., jenomže dívčina reakce ho rychle vrátila na zem. Pohrdavě stáhla rty, trhla hlavou, až se blonďatá hříva zavlnila a lhostejně se zadívala do tmy za oknem. Zabolelo to jako už tolikrát..Opět  si uvědomil, že není žádný Adonis. Zesmutněl a sklopil oči k mobilu, s kterým si rozpačitě pohrával. Ten kousek cesty, který zbýval, byl utrpením. Otřel zapocené okno a sledoval ubíhající světla vesnic kolem trati.

Mladá žena se k Jakubovu překvapení připravila k vystupování v jeho nádražíčku. Stál  v chodbičce těsně za ní, cítil její vůni a při záchvěvu průvanu ho polechtaly v obličeji její nádherné vlasy. Zase nebude moci usnout….

Venku na ni samozřejmě čekal ramenatý dlouhán s nablýskaným mercedesem.

Jakub vypil v restauraci naproti nádraží dvě piva téměř na ex a odplížil se k domovu. Nohy ho bolely skoro tolik, co duše a když zdolal těch několik schodů k svému bytu, měl v očích slzy. Odemkl a v koupelně prázdného příbytku  si opláchl obličej. I když mu žena utekla před půl rokem, stále ji tu všude cítil, její přítomnost byla téměř hmatatelná. Podíval se do zrcadla. Dlouhá jizva po loňském úrazu na motorce mu dělila tvář na dvě části. Po operaci je jedno oko níž a nos je posunut do podivné polohy. Doktoři dělali co mohli a Jakub jim za to je nesmírně vděčný. Nicméně na plastiku si musí ještě nějaký čas počkat.

Otevřel si láhev laciného destilátu a přichystal se k další osamělé noci. Venku začal padat sníh. Několik vloček se přilepilo na sklo okna a zůstalo tam, aby se dívaly na jeho osamělé popíjení.