Mrzne, z nebe se sypají vločky sněhu, ostrého jak malé broky, dostávají se mi i za silnou šálu, studí a zároveň pálí, pohupují se kolem lamp jako malé padáčky a v ostrém větru se snášejí na promrzlou zem. Choulím se do starého kabátu, který mi kdosi odložil k popelnici u paneláku na sídlišti U Jána a do špinavé šály, připomínku starých krásných časů doma….Je mi zima a mám hlad. Snad něco k jídlu najdu v uličce za bistrem, je tam kontejner, do kterého barman Milan hází zbytky, které hosté nedojedí… Vyhýbám se pohledu na poklidná světla oken bytů šťastných lidí. Blikají v nich řetězy světel, barevné nebo jen tak světlé, ale dokumentující dnešní Štědrý večer. Lidé za těmi okny jsou sytí, spokojení, teď nejspíš sedí u večeře….Copak asi teď dělá Inka? Nejspíš snáší dobroty na můj stůl v mém domě u mého krbu tomu svému grázlovi, za kterého mě vyměnila…Někdy se ohřívám v tramvaji, to jedu až na konečnou a zpátky, ale lidé mi nadávají, že prý smrdím…no kde se mám sakra vykoupat…
Za bistrem je tma, pusto a prázdno- zapomněl jsem, že je Štědrý den a Milan má zavřeno. Šourám se v promrzlých sešmajdaných botaskách od Vietnamců sněhem s rukama v kapsách ulicí. V oknech blikají světla na vánočních stromcích, odhaduji, že rodiny se za těmi okny líbají a rozdávají si dárečky. Je mi do breku. To jsem teda dopadl! Budu se snažit prázdný žaludek zaspat. Zalézám pod „svým“ mostem do svého letitého spacího pytle. Dva metry ode mne tiše plyne temný proud řeky. V létě je líbezný a romantický, ale teď vypadá hrozivě a výhružně. Nejraději bych do něj skočil a skoncoval s tímto příšerným podělaným životem! Zachumlal jsem se do spacáku i s hlavou, otočil jsem se ke kamenné zdi a snažil jsem se rychle usnout a zapomenout na tento děsný svět, všechno to zaspat! To jsem tedy dopadl! Maminko, kdybys to věděla, kam jsem to dopracoval! Chtěla jsi ze mě mít inženýra nebo lékaře, jenže já neměl hlavu na studování.. A vůbec- proč na to teď zrovna mám myslet? Nemohu usnout. Vyhrabal jsem se napůl ze spacáku a vydoloval z jedné z množství igelitek u zdi láhev rumu. Opít se a zapomenout! Alkohol zahřeje žaludek a dá zapomenout na zimu, nevlídnost studených kamenných oblouků nad hlavou. Občas zaduní ozvěnou, když po mostě přejede kamion nebo tramvaj. Dnes je ovšem ticho, moc nejezdí, kdo může, je doma u rodiny. Pracují jen nepřetržité provozy v elektrárnách, strážních službách a…u policie. Už jsou tady. Dva a pes. „Dobrý den, předložte doklady!“ Stará ohraná písnička, teď to bude mít pokračování: „Tady nemůžete spát, seberte si věci a odejděte!“ Ze zkušenosti už vím, že vysvětlovat jim, že namám kam, nemá cenu. Pokorně si balím svých pár igelitek a spacák a odšourám se sněhovou metelicí kousek dál. Kdž hlídka přejde, zase se vracím na své místo. Rumu v láhvi je už polovička, mocně si přihnu, polohlasně zanadávám na policajty, že mě nenechají spát a opět zalézám do spacáku. Konečně spím. Zdá se mi, že jsem zase doma u své Inky, v krbu praskají polena, pod stromečkem je hromádka dárků, z kuchyně voní smažený kapr, všichni jsme šťastni, líbáme se a přejeme si, abychom se v zdraví zase za rok sešli, pak rozbalujeme balíčky, žasneme překvapením, objímáme se a připíjíme na Ježíška, Inka má krásné zamilované oči, všude je teplo, klid a mír….sakra co to je! Probouzí mě kopanec. Opilci, jdoucí patrně z jakéhosi mejdanu- hospody jsou dnes večer zavřené- jeden malý otylý, s viditelnými známkami opilosti, vyšší s kápí přetaženou přes čelo se klátí, div nespadne do řeky. „Heele, co to tady máme!“ kopou do mě po celí délce těla. Smějí se jak idioti, když přijde na obličej. Teče ze mě krev. Nemám sílu, abych se bránil. Jsem zmrzlý, hladový a ospalý. „Hele Mildo, už jsi viděl, jak hoří bezdomovec?“ blekotá malý.Škrtá sirkou, ale průvan pod mostem mu naštěstí okamžitě oheň zhasíná. I ten průvan je občas k něčemu dobrý…“Počkej vole!“ zasahuje vysoký, šmátrá v kapse džínových kalhot, kleje a nemůže najít, kam si sakra dal ten zapalovač. Nakonec ho najde. Jeho přítel vytáhl z tašky půl láhve vodky a poleje mi spacák. „Teď se zahřeješ, pobudo“ směje se. Vysoký škrtne zapalovačem a ze spacáku vyšlehne vysoký jasný plamen. „Tak a máš to!“ smějí se a utíkají nahoru po kamenné hrázi do ulice. Rychle se vysoukávám ze spacáku. Takový Štědrý večer jsem si nikdy nepředstavoval ani v nejbujnějším snu. Spacák se pomalu škvaří do malé páchnoucí kuličky. Ještě že hned odešli! Jenže co já teď budu dělat? Kromě zimníku a šály už nemám nic…snad pomůžou nějaké ty charity….Tak se zase zachumlám do šály a starého zimníku, na promočené boty už jsem zvyklý, a vydám se zase do ulic. Metelice zaplaťpánbůh ustala, vyjasnilo se a na nebi září měsíc v úplňku. Je poklidná vánoční noc. Kolem svítí a září sváteční město, okna bytů něžně svítí do světa a sdělují světu : Pokoj lidem dobré vůle!
