Upíří serenáda

Od té doby, kdy se strýc Uriáš rozplácl o neosvětlený tovární komín, létám v noci co možná nejméně. Ve dne spím, to bohužel- ač je vidět dobře- nelze letět na lov. Ostatně bych se těžko zvedal ze zatlučené rakve, ta se otvírá, až když na kostelní věži odbíjejí hodiny půlnoc.

Vyhýbám se tedy neosvětleným místům a vyhlížím kořist v centru města. V létě to jde, lidé spí při otevřených oknech, není tedy problém přistát za hluboké noci v některém z pokojů (nejlépe v ložnici mladé dívky, ty mají nejsladší krev), přisát se na krk oběti, dosyta se napít a ještě vzít do PET láhve pro Kosťu. Horší je to v zimě, domy jsou zabedněné jako nedobytné pevnosti, často nezbývá, než číhat u hospod a barů a vrhat se na opilce, kteří usnou v příkopu nebo na lavičce v parku. Jenže problém je v tom, že po takové konzumaci na zpáteční cestě letím klikatě a onehdy jsem se jen tak tak vyhnul věži kostela svatého Pavla a málem jsem rodný hřbitov minul. Špatně dopadl švagr Kosťa. Po konzumaci krve opilce, ležícího na trávníku u silnice netrefil při návratu svůj hrob a vyrazil si zuby o křídlo kamenného anděla u hrobu souseda Pivce. To je pro upíra tragédie! Nemůže prokousnout oběti tepnu a bez toho sát nejde. Teď je odkázán na lahváče, které mu nosí bratranec Juhas. Bratránek to má zařízeno a vymyšleno dobře. Opatřil si klíče od transfůzní stanice a po nocích nerušeně hoduje ze zásob této instituce. Podle mě to není ono. Čerstvé potraviny jsou čerstvé potraviny, tohle je jako bych se kdysi, ještě za živa, krmil jenom konzervami. Rovněž nedoporučuji pít krev zvířat. Děda Ignác si přilepšil na silnici u přejetého psa a od té doby štěká.. (Teta Lucie žádného psa mít nemusela, a štěká taky).

Jednou jsem si rozbil hlavu, když jsem se nešikovně zamotal do svého dlouhého černého pláště, upadl jsem mezi hroby na pomník majora Hubáčka a celé příbuzenstvo se na mě vrhlo a sálo mi krev z rozbitého čela, div mě nezabilo. Pak jsem byl dlouho zesláblý a dlouho trvalo, než jsem zesílil natolik, abych mohl opět létat.

Dnes jsem se trefil do nějakého temného okna ve čtvrtém patře starého činžáku, vím, že tam spí nádherná mladá žena se sladkou krví. Ale hned jak jsem se vymotal ze záclony, udeřil mě do nosu zápach česneku…to je pro upíra horror. Oni měli k večeři topinky! To je ale bezohlednost! Takový hnus! Vylétl jsem z toho odpudivého hnízda druhým oknem ven a z pomsty jsem alespoň povalil stojanovou lampu. Teď musím stihnout něco někde popít, než bude ranní kuropění a já se budu muset vrátit do své rakve. Taky si chci vystřelit z ducha purkmistra Matějky z Hor Kutných, který mě tehdy nechal pohřbít s oddělenou hlavou a srdcem proklátým kůlem. Lidé tehdy věřili tomu, že nás tímhle primitivním způsobem zpacifikují. Omyl! Tohle na nás neplatí!

Za jasných nocí, a zvláště za úplňku, je plný hřbitov duchů. Očistil jsem si svůj černý plášť, zvedl stojánkový límec, vycenil bílé řezáky v bledé tváři a pročísl husté, havraní, ulízané vlasy dozadu. S vítězným úsměvem jsem přešel naoko nevšímavě kolem zkoprněného Matějky, který zůstal uprostřed šachové partie stát s otevřenými ústy. Přátelsky jsem zdravil spřízněné duše, načež jsem spokojeně ulehl do své rakve. Víko se samovolně zabouchlo a kamenná deska s rachotem zapadla na své místo. Za hřbitovní zdí zakokrhal kohout a na východě vycházelo slunce.