Dodnes nevím, jak jsem se ocitl v tom neznámém temném dvoře. Zdrželi jsme se s přáteli dlouho do noci v oblíbeném sklepním Harley baru v Pražské ulici. Když jsem se nějak dostal z kamenného sklepení, bloumal jsem postranními uličkami směrem, o kterém jsem se domníval, že vede k domovu. Přestože se rád chlubím dobrou orientací v prostoru, tentokrát jsem zabloudil v čtvrti města, kterou neznám a ve které jsem zřejmě nikdy nebyl.
Žádný z domů, obchodů, světel, reklam ani žádnou z ulic jsem nepoznával. Několikrát jsem zabočil kolem bloku domů v domnění, že narazím na známější místa, ale mému zraku se naskýtal pohled na stále nové exteriéry jako v nějakém fantastickém filmu. Zabočil jsem otevřenými vraty do jakéhosi temného dvora, protože po množství zkonzumovaných nápojů v baru jsem se potřeboval vyprázdnit. Tápal jsem ve tmě, dvorek byl jak šachta, žádné okno nesvítilo, žádná lampa zde nebyla, a pokud byla, nefungovala. Jen vysoko nahoře mezi domy matně svítil světlejší čtverec hvězdnatého nebe.
S rukama nataženýma před sebou jsem tápal podle zdi. Občas jsem si pomáhal úchytem o hrubě nahozenou zeď, přesto jsem zakopl o cosi měkkého, snad vyhozený starý slamník, snad pytel s odpadky, nevím, a místo abych upadl, proletěl jsem jakousi oponou, hebkou jako pavučina, a ztratil jsem vědomí.
Když jsem se probudil, byl bílý den. Bolela mě hlava a měl jsem sucho v ústech. Ještě se zavřenýma očima jsem sáhl po skleničce minerálky, kterou mívám na stolku vedle postele. Ale co to? Nahmátl jsem trs jakési ostré trávy a nějakou slizkou větev. Prudce jsem se posadil a otevřel konečně oči, zalepené ještě spánkem. Okamžitě jsem byl plně probuzený. Kde to sakra jsem? Místo ve své posteli jsem seděl v hustém pažitu na nějaké pasece. Okolo bujel bohatou vegetací hustý les. Vypadal naprosto neprůchodně, jen mýtina, na které jsem se nacházel, skýtala trochu prostoru. Slunce nad lesem sice prudce sálalo, ale sem pronikalo jen vlhké tropické dusno. Nevěřícně jsem se rozhlížel. Teprve za hodnou chvíli jsem si uvědomil, že s lesem není něco v pořádku. Stromy byly nějaké jiné- místo borovic, smrků, bříz, dubů a podobných stromů zde rostly jakési obří přesličky, propletené zvláštními druhy kapradin. Tu a tam jsem odhadl nějaké palmy, či co to bylo, já se v biologii moc nevyznám.
Těžce jsem vstal. Vzpomněl jsem si, že jsem poslepu nahmatal nějaký klacek a pomyslel jsem si, že by se mi mohl hodit, až se budu prodírat tím hustým porostem. Přece tady nebudu trčet! Někde musí být cesta, která mě přivede k nějaké vesnici s hospodou, měl jsem nesnesitelnou žízeň. Jenomže žádný klacek tu nebyl. Z trávy se zvedla hranatá hlava obrovského hada, jehož délku jsem odhadoval na tři-čtyři metry. Žlutozelené šupiny zdobily rozeklané černé čáry. Had zlobně syčel, korálkové oči měl upřené na mě, dvojitý jazyk kmital z otevřené tlamy.
Ztuhnul jsem děsem. Rozhlédl jsem se, kde je nějaký vysoký strom, na který bych se vyšplhal, ale pak jsem si uvědomil, že hadi umí zdolávat stromy jako nic a pokud by mě tenhle krasavec chtěl honit, žádný strom by mu v tom nezabránil. Nevěděl jsem co mám dělat, dokonce jsem zapomněl na žízeň. Stáli jsme s hadem proti sobě a vyčkávali, co bude dál. Nebyl jsem si jist, zda jde o škrtiče, nebo o jedovatý druh, každopádně zahnuté přední zuby moc povzbudivě nevypadaly. Had se kýval ze strany na stranu jako kobra v košíku pouťového fakíra. Nevím, jak dlouho to trvalo. Náhle se had stáhnul do travnatého porostu a se šustivým syčením se odplazil do lesa. Nevěděl jsem, co bylo příčinou jeho náhlého zmizení, dokud mě mohutný praskot lámaných větví neupozornil na cosi obrovského. Blížilo se to zezadu, takže had onoho tvora zahlédl dřív, než já, protože k němu byl čelem. Otočil jsem se a ztuhl. Tři metry ode mne stál obrovský mamut. Byl naprosto stejný, jako na školních nástěnkách od malíře Buriana, obrovské kly vypadaly nebezpečně, ale přesto přítomnost mamuta nebyla tak zneklidňující, jako hada. Popadl mě chobotem a zvedl do výšky. Teď mě překousne ve dví, napadlo mě. Ale mamut byl zřejmě nasycen a neměl žádné agresívní úmysly. Ostatně, pokud si pamatuji ze školy, mamuti byli býložravci…
Země duněla jak při zemětřesení, když mě nesl sténajícím pralesem. Před námi prchala stáda vřeštících opic a kdesi v hloubi hvozdu jsem občas zaslechl řvaní nějakých šelem. Stále ještě jsem se nemohl vzpamatovat z překvapení. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Krajina kolem vypadá jako v pravěku, a ten mamut…
Obrovské zvíře mě klusem neslo pralesem, po půlhodině mě měkce složilo na břehu nějaké řeky, zatroubilo, až se otřásla zem a zmizelo v porostu. Rozhlédl jsem se. Řeka líně tekla širokým korytem, stromy volně natahovaly své větvě daleko nad hladinu a místy je smáčely vodě. Podle břehu vedla jakási vyšlapaná pěšina, patrně tudy chodí zvěř pít. Přemohl jsem náhlý strach z krokodýlů, lehl jsem si na břicho a napil jsem se lahodné čiré vody přímo z řeky. Jestli dostanu choleru, bylo mi v té chvíli úplně jedno. Pak jsem se vydal po pěšině do neznáma- nic jiného mi nezbývalo. Začal se ozývat i hlad. Co tady budu jíst? Nemám ani kapesní nožík, ostatně bych ho neuměl ani použít, umění lovu moje generace zná už jen z knih a z filmů. Šel jsem asi kilometr podle řeky, když se krajina změnila. Po pravé ruce se zvedala vysoká skála, břeh se rozšířil do rozsáhlého údolí. Ve skále bylo vidět několik jeskyní. Úžasem jsem se zastavil. V údolí hořelo několik ohňů, kolem kterých pobíhalo množství polonahých lidí s rozcuchanými neupravenými vlasy. Měli na sobě jen jakési kožené suknice, ženy kromě toho i náramky a náhrdelníky s jakýmisi šperky z umně stočených kožených ozdob. Všude kolem stály slaměné chýše, jen před jeskyní nad vesnicí byly do země vraženy kůly s jakýmisi symboly- patrně tam bydlí nějaký náčelník či patriarcha. Učinil jsem několik kroků zpět- co když jsou to lidožrouti!? Ale už bylo pozdě. Nějaké dítě na mě ukázalo a začalo plakat. Netrvalo dlouho a byl jsem obstoupen skupinou hrozivě se tvářících bojovníků s kopími v rukou. Udiveně pohlíželi na moje džíny a černé triko s potiskem. Dva válečníci mě popadli v podpaží a dovedli doprostřed osady. Nejsem Old Shatterhand, takže jsem byl poněkud nervózní, trochu se mi třásly ruce a nevěděl, co mám dělat. Automaticky jsem sáhl do kapsy, vytáhl jsem cigaretu a zapalovač. Když jsem si zapálil, stalo se něco neuvěřitelného. Kruh bojovníků se roztáhl, děti zděšeně prchaly ukrýt se v chatrčích a muži i ženy poklekly a padli tváří k zemi. Jen stařešina nedůvěřivě pokročil ke mně, vzal do ruky zapalovač a prohlížel ho ze všech stran. Natáhl jsem do sebe kouř a vypustil mohutný oblak stařešinovi do tváře. Zděšení v jeho vrásčité tváři vystřídalo ohromené poznání. „Bůh“! zvolal konečně. Mlčení bylo prolomeno. Shromáždění mumlalo jakési motlitby a mladí bojovníci tančili jakési podivné figury kolem stařešiny a mě. Stařešina poklekl a stáhl z krku náhrdelník, plný ozdob. Naznačil mi, abych poklekl proti němu a navlékl mi náhrdelník . Bojovníci vyskočili a tloukli kopími o zem. Strhl se povyk, který utichl až poté, co náčelník vstal a zvedl ruku. Z jedné chatrče vyšly dívky, ozdobené kvítím jako havajské tanečnice. Jedna nesla dva velké pohárky, vyrobené patrně z nějakých tykví, druhá ošatku plnou jakýchsi placek. Jeden pohár podaly náčelníkovi, druhý mě. Podívali jsme se do očí. Žízeň začínala být nesnesitelná. Vypil jsem obsah jedním lokem a ulomil jsem si kousek placky. Stařešina učinil totéž. Shromáždění se dalo do jásotu, který dlouho nemohl utišit ani náčelník.
Dostal jsem krásnou jeskyni, plnou měkkých kožešin ,symbolů a totemů, hned vedle jeskyně stařešiny. Dívky mi stále nosily nějaké jídlo a pití a plnily i jiná přání..nikdy jsem se tak neměl. Jestli tady zůstanu, budu za půl roku tlustý…
V laboratoři vědeckého centra v Laussane profesor Lautner zvedl oči od obrazovky. „Myslím pánové, že experiment se strojem času se povedl. Můžeme to zapít!“
Sbor vědeckých pracovníků v místnosti zatleskal. Docent Mitchel se zvedl: „Doufám pánové, že chápete, že se to musí přísně utajit! …a toho chlapa tam chcete nechat?“
„Já myslím, že mu tam nic nechybí, ostatně je z toho tak vyplašený, že by při návratu všechno vyslepičil…“ odpověděl po krátkém zamyšlení Lautner. „Časem tam můžeme posílat nepohodlné lidi, teď je to ve fázi experimentu, tak to nějaký čas necháme u ledu!“ rozhodl vedoucí střediska doktor Kreutz.
„Tak mě napadlo“ zašeptal k svému sousedovi asistent Bonham, „že jsme možná právě zavedli náboženství- takhle nějak to muselo začínat…“
