Trampoty vodníka Artura

Dnešní doba je příšerně racionální. Nikdo, dokonce ani děti nevěří, že existujeme. Že prý jsme jen v pohádkách…Pche!!! Já vám ještě ukážu!                                                                                                             Vyjímkou jsou snad jen rybáři, ti vědí své…

Vstal jsem ze svého lůžka z vodních řas a odehnal dotěrnou bělici, která se mi drze dobývala na nádherně rozmáčený koláč, který upadl přes zábradlí komusi z výletního parníku Cidlina, když tu nad mým domem proplouval včera k večeru. ( Zatopené domky vesnice, zaniklé při napouštění přehrady mi poskytly pohodlné bydlení).                                                                                                                                            Přiklopil jsem koláč skleněným poklopem, napil se z láhve rumu, kterou mi přinesli rybáři, abych jim naháněl štiky- to ale hřeje! Však mám ve studené vodě pořád rýmu! V létě to ještě jde, i když u dna ta voda ani v srpnu není nic moc, ale v zimě, i když pod ledem nemrzne to „na koupání“ rozhodně není. Piji rum rovnou z láhve, nemusím jistě vysvětlovat,že přelévání do skleničky pod vodou jaksi není možné. Když jsem se pokusil vylézt na břeh a nalít si pod vrbou na kousku písečné pláže, uviděli mě nějací lidé a mysleli, že je maškarní ples a že jsem zabloudil v kostýmu k vodě. Někteří ječeli, že jsem oživlý utopenec, už zezelenalý a chtěli volat policii…a tak chodím ven jen po setmění, to už u vody nikdo není. Šmajdám kolem hospody a výčepní Růžička mi sem tam strčí za okno panáka nebo pivo, někdy i preclík, ale ten si musím rozmočit, suchý je odporný…Já mu za to nosím kapry, štiky a sumce, on je potom hostům dává smažené, pečené nebo na modro. Jenže hostinský je moderní člověk a na nás taky nevěří, myslí, že jsem ubohý bezdomovec, který si těmi rybami přilepšuje k svému neradostnému osudu. A do lokálu nesmím, zmáčel bych mu jekor.

Lidi už léta netopím. Časy, kdy se dámy koupaly v dlouhých sukních a v širokých krajkových čepcích a pánové v pruhovaných plavkách až ke krku jsou dávno pryč. Dneska se koupou v miniaturních bikinkách nebo i bez nich a poctivý hastrman nemá, za co by se zachytil (teda u pánů bych věděl, ale u dam?)                                                                                                                                                                                                 Přesto mám plný sklep hrníčků s dušičkami, nosí mi je kamarád Hejkal, který poletuje kolem dálnice D1 a sbírá duše bláznivých motoristů, jak se tam tak nerozumně vybíjejí….                                                            Jen samota je zlá. Mám sám pro sebe celé jezero, jenže jsem na to úplně sám a připadám si jak v temné pustině. Vodnických dívek moc není. Irma ze Slap dala přednost tomu zmetkovi Šlapatovi, který má jen tůni na Lužnici, zato ale ramena jako Schvarzenegger a na dně bednu mincí, kterou u něj v tůni nechali Němci na konci války. Zdenička z Orlíka se pak vdala za nějakého Browna až na kanadská jezera a už ani neposílá psaníčka po úhoři Tondovi, jak to dělala zpočátku. Je to trápení!     A tak se občas vynesu až k hladině poblíž některé z pláží, jen tak malinko, aby mi vyčnívaly nad vodu jen oči (vysoký červený klobouk se žlutými třásněmi jsem samozřejmě nechal doma) a okukuji dívky na břehu. Jsou krásné, štíhlé i při těle, tmavovlasé i blond, jenže jsou bílé nebo zhnědlé od slunce, ani jedna není zelená !!!  Když jsem se o tom radil s rybářem Jardou, prozradil mi, že holky bývají zelené po snědení jedovatých hub, nebo po noci, prohýření v baru, ale kontakt s nimi v žádném případě nedoporučoval, aspoň ne ve stavu, v jakém se momentálně nacházely. Jenomže potom ztrácejí onu svěží zeleň! Co s tím? Nalíčené stuhy a pentle nezabírají, dnes bych podle Jardy musel lákat přinejmenším na mercedes..tak nevím, nevím…

Jednou jsem takhle v neděli zabloudil na pouť. Nebylo to nebezpečné, mezi lidmi se promenádoval počmáraný šašek s bubínkem, nějaký chlapík na chůdách, Indián s čelenkou z husího peří a prodavači všeho možného, v tom mumraji se jeden ztratí. U malého stanu za ruským kolem, řetízkem a zvonkovou drahou mě zaujal nápis MOŘSKÁ PANNA. Zasvítily mi oči.. Že by konečně vodní dívka? Že má místo nohou rybí ocas mi nevadí, my se množíme třením, tak na co nohy, že? Jenomže ouha! Ve stanu v nějakých starých neckách ležela jakási obstarožní baba se svislými prsy – a ke všemu ještě vůbec nebyla zelená! Celý zničený jsem se ploužil zpátky k jezeru, cestou jsem ukradl láhev jakéhosi pofiderního likéru u jednoho nestřeženého stánku a  vsedě na kamenné hrázi u vody jsem ji celou vypil.

A pak, když na nebe naskákaly hvězdy a letní noc voněla lesem a od vody šel chlad, představoval jsem si, jaké by to bylo, kdybych tady tak seděl s nádhernou zelenou dívkou s vlasy z chaluh, padajícíma až k pasu, s očima plnýma lásky a s ústy- s ústy jak stvořenými k líbání….a potom bychom spolu leželi na měkkém obláčku, měsíc by jí jemně stříbřil vlasy a svět by se pro nás propadl kamsi do neznáma…

…asi jsem moc velký snílek. Sedím tu sám na studených kamenech navigace a piju z láhve.

A tak osaměle sedávám na hrázi u starého mlýna, na vykotlané vrbě nad podemletým břehem až vzadu, kam nechodí lidé nebo na kamenné zdi navigace a sním, že tříbarevná duha snese po bouřce do hladiny jezera fosforové zrcadlení, z kterého kouzelně vystoupí zelená panna, krásná jako vodní anděl. Bude kráčet po hladině jako princezna ze mlejna, vezme mě za ruku a zašeptá „Tady mě máš“. A svět najednou zkrásní, vyjde slunce a prozáří hladinu jako modré zrcadlo, v uších mi zahraje nebeská hudba a v domku v zatopené vsi se všechno změní. Už tam nebudu sám a v pokojíku vedle kuchyně připravím malou kolébku z rákosí….

Slunce se sklání k západu, lidé z pláží sbalili deky a odešli, je tu pusto a prázdno. Vylezl jsem z vody, trochu jsem nechal okapat vodu ze šosů a šel k hospodě. Snad mi Růžička nechal za oknem něco na zahřátí. V síťovce mu nesu cejna, snad bude uznalej…