Ota už třetím rokem studuje archeologii. Studium mu moc nejde a obor ho nebaví, ale když už se dal na vojnu, musí bojovat….alespoň tak to prohlašuje otec v pravidelných nedělních kázáních u oběda, když Ota přijede domů na víkend.
Přes týden bydlí s dvěma dalšími studenty v privátním bytě na okraji univerzitního města. V současné době ovšem přechodně žije v maringotce v Kutné Hoře na brigádě v archeologickém výzkumu. Vykopávky jsou únavná a vyčerpávající dřina a Ota se při vzpomínce na televizní reportáže o archeolozích, ometajících štětečkem vzácné artefakty v pohodlí bílého stanu jen pousmál. Ale dobrodružná četba o dávných rytířích, královských soubojích a intrikách ho baví. Nedávno dočetl poutavou knihu o Templářích….
Odpoledne postoupilo svůj čas večeru. V hostinci U Vlašského dvora bylo rušno. Skupinka studentů zapíjela předposlední den účasti na vykopávkách. „Tak ještě zejtra, a pak už domů!“ zvedl pohár Jindra. „Už aby to bylo“ zabručel Ota do sklenice a odklepl popel z cigarety do přeplněného popelníku. „Hele, ale stejně by mě zajímalo, kam vedly ty středověký schody, co jsme našli u jezuitský koleje“ prohlásila Inka. „Něco tam dole musí bejt! Přece nevedou jen tak odnikud nikam!“ Začali mluvit jeden přes druhého. „Nejspíš to je pozůstatek nějakýho zasypanýho sklepa, nás už to nemusí zajímat, pozítří jedeme pryč, to už vykopou jiní!“ prohlásil Petr. „Pane vrchní, dejte nám to ještě jednou dokola!“ Ota se zamyslel. Přestal poslouchat řeči ostatních a zasnil se. Co kdyby na tom něco bylo? Co když pod těmi schody je třeba poklad? Nebo středověká mučírna? Nebo zbrojnice…Tohle město je plné historie, nikdo neví, co ho může překvapit…Jindra ho rýpnul do boku. „Ty vůbec nepiješ! Neulejvat se! To můžeš na výkopech, tady se to netrpí!“ strkal mu sklenici do ruky. Inka se zasmála, oči jí už podezřele svítily. „Otíku, musíš bumbat, abys pak byl povolnej“ smála se a pročísla si světlé vlasy na ramenou. „Tak hele! To jsme si nedomluvili!“ žárlil žertem Petr. „A vůbec! Já mám hlad! Jdu do maringotky, mám tam uherák!“ „Půjdem všichni, já už toho mám plný kecky!“ řekl nepřítomně Ota. Skupinka studentů se po nějaké chvíli vypotácela na ulici. Nikdo si nevšiml, že Ota se oddělil a místo k ubytovacím maringotkám zamířil k jezuitské koleji, kde hromady hlíny prozrazovaly archeologické naleziště. „Ještě že nosím v kapse tu malou baterku“ zahuhlal pro sebe. Shýbl se do přístěnku pro nářadí a s krumpáčem v ruce s jistými potížemi zmizel na nedávno odkrytém středověkém schodišti hluboko pod úrovní země. Bylo tu ticho. Neznělo tu obvyklé veselé pokřikování studentů, ani vážné organizační pokyny a rady skutečných archeologů. Malá baterka jen nedostatečně osvětlovala vykopané zbytky zdiva po stranách schodů, po kterých šel Ota pomaloučku, krok za krokem po paměti. Konečně byl až dole. Posvítil si na stěnu před sebou. Tady by to mohlo být nejslabší. Položil baterku ne schod a rozmáchl se krumpáčem. A užasl. Po několika úderech se stěna zhroutila. Zbývala jen tenká slupka! Kdyby ráno kopali jen o chvilku déle, museli by do téhle komnaty přijít! Ota rozšířil otvor a prolezl dovnitř. Baterku už nepotřeboval, slabě svítila zapomenuta na schodech. Objevená místnost zářila záhadným světlem tak, že Ota viděl každý detail. Byla to komora velikosti solidního obývacího pokoje. Podivuhodně zachovalé truhly lemovaly stěny, uprostřed místnosti pak se skvěla hromada zlatých předmětů, zbraně, přílbice, kyrysy, zlaté mísy a vázy různých velikostí a tvarů. Když Ota otevřel s jistou námahou truhlice, zjistil, že jsou plné zlatých dukátů, dublonů a v jedné truhle byly prostě jen pečlivě vyrovnané zlaté pruty. Největší truhla u zadní stěny místnosti obsahovala drahé šperky, náhrdelníky, náramky, náušnice, prsteny nedozírné hodnoty, bylo zde i mnoho pytlů s perlami a diamanty. Ota nevěřil vlastním očím. Teprve teď si všiml obrovského templářského kříže na stěně nad krbem. Tak takhle to je! Poklad dávných templářů! Celá staletí ho neúspěšně hledají celé generace vědců, teologů i dobrodruhů všeho druhu …a teď já, neúspěšný student třetího ročníku, na něj úplně náhodou přijdu v Kutné Hoře“ Probíral se náhrdelníky a šperky. Co teď? Mám běžet za vedoucím výkopů a budit ho? Nebo zavolat do televize? To by byla mela! Ona bude stejně! Úplně omámený Ota bloudil mezi poklady se zlatým řetězem v ruce. Všechno se mu ztrácelo v jakési mlze. „Oni to tady mají určitě nějak zabezpečené proti vetřelcům“…byla jeho poslední myšlenka…a pak už nevěděl o světě.
Ráno bylo čisté, slunečné a svěží. Nad kutnohorskými věžemi zářilo slunce a studenti se převlékli do montérek. Nebylo jim po včerejší pitce nejlépe, Inku bolela hlava a Jindrovi padaly všechny věci z rukou. To bude zase den! Ještě že je poslední!. „Kde je Ota?“ ptal se, když viděl kamarádovo lože neodestlané. „Asi večer narazil nějakou babu“ odtušil Petr, zapínaje si knoflíky blůzy. Vydali se k výkopům. „Však on se objeví!“
Objevil se…Když skupinka brigádníků došla k vykopaným schodům, začali se studenti smát. Jindra šťouchl do Petra. „Tady máš tu babu!“ Na posledním schodu ležel Ota, zkroucený do klubíčka a tvrdě spal. U nohou mu ležel krumpáč a vysvícená baterka. Na stěně pod schody byl vidět nepodařený pokus o průraz. Opilý Ota jen jednou kopl krumpáčem, který mu vypadl z ruky a nešťastný student usnul a spal až do rána. A tak se stalo, že záhada templářského pokladu ani tentokrát nebyla odkryta.
