Hory se koupaly v azurové čistotě modré klenby nebe. Slunce se potkávalo a laskalo s vrcholky bílých strání, zářilo, bodalo do očí, jeho paprsky se odrážely v tisících bílých krystalek sněhu. Pastelově barevné kombinézy lyžařů červeně, zeleně, žlutě a modře svítily na protější sjezdovce a v klikatých kyvadlech slalomu se mezi tyčemi míhaly sem a tam a kmitavě se snášely z nejvyššího bodu viditelnosti mezi tmavými stromy lesa jako pestré korálky. Dole u kiosku se zastavily, a znova se nechaly na laně vleku vytáhnout zpět nahoru k neviditelnému startu sjezdovky. Na loučce před chatou se skupina rekreantů opalovala ve skládacích křeslech, tmavé brýle připomněly letní plážovou pohodu, ale musel bych si odmyslet prošívané větrovky a lyžařské boty…
Včera večer bylo v chatě veselo. V jídelně, obložené hnědými lakovanými trámy se pod stylovými lustry konal seznamovací večírek. Víno teklo proudem, Honza Baur hrál na kytaru, kluci se předháněli v duchaplných i „duchaplných“ vtipech, holky ukusovaly chlebíčky a jednohubky a škytaly smíchy-prostě večírek jak má být. Pozdě v noci jsem se s pomocí jisté Hanky dopotácel do svého pokoje, Hanka tam zůstala se mnou a …..světla zhasla a noc snesla nad krajinu milosrdnou tmu….
Zářivé ráno nás přivítalo v lyžárně. Plni elánu a nadšení jsme mazali skluznice lyží vosky, přezkušovali pevnost vázání a obouvali těžké, neforemné a nepoddajné lyžařské boty. Hory svítily svěžím ránem, protější bílá stráň byla sem a tam poseta starobylými dřevěnými chalupami s bílými čepicemi střech, z komínů poklidně stoupal kouř. Kdesi dole mezi kopci, skryto našim očím se probouzelo městečko. Vyjeli jsme na lyžích do slunečního jasu bílou stopou a husím pochodem z plácku před chatou, odbočili na lesní cestu a šplhali úzkým průsekem vzhůru k pláním. Slunce tvořilo na sněhu černobílé kresby stínů stromů. Za sebou jsem slyšel tiché funění plnoštíhlého Viktora a přede mnou se červeně míhaly rukávy Honzovy větrovky. Lyžařskými hůlkami obtiskoval do bílé pokrývky sněhu kulaté obtisky s křížky uprostřed. Kdesi vpředu bylo slyšet hlasitý smích. Kluci tam opět tropili nějaká alotria k pobavení dívek. Obdivoval jsem je- sám jsem se už potil a sotva dýchal. Cesta vedla dál stále lesem do kopce a zdála se být nekonečná a stále strmější. Lyže, ta protivná překážející prkna, vážily víc a víc. Začal jsem přemýšlet o záhadě, co se na TOMHLE tolika lidem líbí. Nejraději bych se otočil a vrátil se do pohostinného šera jídelny v chatě na sklenici piva…
Konečně! Les na obou stranách cesty se rozestoupil a nám se otevřel pohled na širokou zasněženou stráň. Sláva! Vede to dolů! Vašek vyrazil první, elegantními obloučky brázdil svah, hůlkami mávaje podle těla. Hluboko pod námi se vinul tmavý had silnice, právě po ní projížděl žlutý autobus, pastelově kontrastoval s bílou krajinou a skla oken se blýskala v slunci. Rozjeli jsme se postupně ze stráně za Vaškem. Teď se mi to teprve začalo líbit! Lyže klouzaly a řítily se se svištěním strání, vítr mi hvízdal kolem uší, adrenalin začal působit. Zvedl jsem hůlky nad hlavu a radostně halekal. „Jedůůů!“
Ale ouha! Radost netrvala dlouho! Svah byl místy pokryt ostrůvky ztvrdlého starého a zmrzlého sněhu, kluzkého jak led, nebo jako falešní lidé. Jeden takový ostrůvek jsem v rychlosti přehlédl. Na lyžích není člověk nikdy dost opatrný. V jediném okamžiku se mi lyže rozlétly do stran a katapultovaly mě nejprve do vzduchu, pak tvrdě do sněhu, kde jsem se několikrát překulil i s lyžemi, než se pravá uvolnila z vázání a samovolně sjela ze stráně, minula o chlup jedoucí autobus a skončila na druhé straně silnice zapíchnuta do závěje. To je nadělení! Co teď? Stoupnul jsem si- totiž chtěl jsem si stoupnout na levou lyži, ale sotva jsem přenesl váhu na pravý kotník, zařval jsem a opět padl do sněhu. Kotník zabolel, jako kdyby mi do něj napíchali tisíc jehel. Zpotil jsem se. Ostatní už dávno zmizeli z dohledu i z doslechu, musím si pomoci sám. Ještě, že mám ty hůlky! Opatrně, abych se nedotkl vymknutého kotníku, jsem se jejich pomocí vysoukal do vertikální polohy a pomaloučku jako invalida jsem se sunul vzhůru plání.
Nevím, jak dlouho jsem si hrál na Meresjeva. Doplazil jsem se do chaty z posledních sil. Všechno zlé má ale taky svá plus. Následoval nejkrásnější týden mé horské dovolené. Zatímco ostatní se trápili na sjezdovkách s lyžemi, já jsem ležel v teple a pohodlí na lůžku v horské chatě, přes den téměř prázdné a klidné, jen dole v kuchyni bylo slyšet cinkot nádobí a vůně připravovaných pokrmů stoupala až sem nahoru ke mně. Večery jsem trávil ve veselé společnosti v jídelně a hezká mladá ošetřovatelka mi přes den chodila vyměňovat octan a převazovat bolavý kotník. Spřátelil jsme se, Magda mi nosila knížky a zjistila, že má stejný vkus na autory jako já, někdy přinesla i láhev vína, popíjeli jsme a povídali o životě. Kotník přestal bolet, ale já jsem to nepřiznal- nechtěl jsem se připravit o její přítomnost. Na konci pobytu, když už jsme balili zavazadla a svlékali povlaky lůžek, se přiznala, že o tom ví, ale i jí je v mé přítomnosti hezky a tak mlčela a dál mě chodila ošetřovat. Zasmáli jsme se tomu. Po návratu do Hradce jsem na ni počkal u dvířek autobusu. „Magdičko, co bys tomu řekla, kdybychom se setkali? Počkám na tebe zítra v sedm večer u divadla, chceš?“ a sluníčko svítilo do oken domů mnohem krásněji, než když jsme odjížděli, celý svět se usmíval a zvlídněl…a pak nastala úplně jiná kapitola…
