Tak nevím....

Tak nevím. Rozum, zdravé uvažování i racionální doba se brání uvěřit v mátohy, duchy, pověry a věci nadpřirozené. Na druhou stranu je neuvěřitelné, kolik lidí se nechá ohlupovat všelijakými církvemi, sektami, kazateli a vědmamy- a nejsou to jen nějaké služtičky a svíčkové báby, najdou se i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Jsou ochotni odevzdat sektě svůj veškerý majetek, dodržovat neskutečně hloupé stanovy a nařízení, v krajním případě i spáchat hromadnou sebevraždu..

Úspěšně se útokům na svůj rozum bráním, ale protože jsem člověk tolerantní, víru jiných respektuji. Jednu hluboce věřící dívku mám dokonce mezi nejbližšími přáteli. Přesto jsem ve věcech duchovních značně skeptický.

JENŽE! Trochu pověrčivý přeci jenom jsem. Když mi přeběhne kočka přes cestu, zabručím: „Ty bestie, to mám málo smůly?“ A protože bydlím ve staré, sto dvacet let staré budově, bývá zde po nocích někdy podivno. Ozývají se nevysvětlitelné zvuky, otvírají a zavírají se samy od sebe dveře a zásuvky, ztrácejí se věci a objevují se na naprosto nečekaných místech a na půdě se pohybují podivné stíny. Několikrát se mi stalo, že se mi přesně o půlnoci ozval budík, vzbudil mě, a když už jsem se celý rozespalý zvedl z postele, zjistil jsem, že budík, nastavený na pět hodin ráno, je nepoužitý a nezamáčknutý. Otráveně  jsem se zase svlékl do pyžama a dospal neklidným podřimováním zbytek noci. Nevím, jak je to možné a zejména proč se tento jev opakoval vícekrát. Také se mi stává, že v noci, když jdu z odpolední směny, za sebou slyším cizí kroky, ale otočím- li se, nikdo za mnou nejde. Stalo se mi to několikrát i v zaměstnání. Jindy kamarádka, která pracuje tovární hale přímo proti mému pracovišti tvrdila, že oknem při noční směně mě viděla, jak za mnou kráčí neznámý muž v černém obleku s bílým límečkem. Prý ho v osvětleném okně viděla naprosto jasně. Já vím, že jsem tam byl celou noc zcela sám, nikdo za mnou té noci nepřišel a už vůbec ne v černém obleku s bílým límečkem… Ve sklepě našeho starého domu je zase změť křivolakých chodeb, jen matně osvětlených slabými žárovkami. Staleté haraburdí v koutech sklepení vytváří strašidelné prostředí, temné stíny ve vzdálenějších koutech pak představy temných sil, číhajících na osamělého muže, jdoucího pro uhlí či pro brambory. Pověst praví cosi o černém rytíři, který se zde zjevuje po nocích, protože v klášteře johanitského řádu, který zde údajně stál před postavením našeho domu, zazdili mniši zhýralého člena řádu, který porušil přísná pravidla. Zhřešil tehdy s jeptiškou a za to stihl trest nejkrutější. Tak nevím, já jsem za ta léta, co zde bydlím, šel do sklepa pro uhlí už mnohokrát a ještě jsem žádného rytíře nepotkal. Jednou jsem tam vyrušil zatoulanou kočku, ale ta se víc lekla mě, než já jí.

Ale teď to nejpodivnější: Před časem se mi zdál zvláštní sen. Zdálo se mi, že je léto, krásný slunečný den, bezvětří, vše kolem kypí životem a jásá radostí z toho, že žije. Jak to v takových dnech bývá, sedím v zahradě u plastového stolku a popíjím kávu, když tu pojednou kde se vzal, tu se vzal starý muž, vlasy ulízané dozadu, jak se to nosilo před válkou a jak je dnes možno vidět ve filmech pro pamětníky, dlouhé sako a staromódní košili se stojáčkem, doplněným motýlkem- prostě člověk z éry Oldřicha Nového a Adiny Mandlové. Vytáhl  jsem cigaretu, ačkoli jsem nekuřák, a podivný muž mi elegantním pohybem připálil. Pak se představil: „Jsem majitel tohoto domu. Nelíbí se mi, že ho tak devastujete. Rodinná vila je rozkouskovaná na byty a největší hrůza- z přijímací haly udělali betonový sklad pro zbraně závodní stráže! To je skandál!“

Koktal jsem, že za to nemůžu a že jsem byt v domě dostal ještě v době, kdy byly byty přidělovány bezplatně a že jsem rád, že mám s rodinou kde bydlet, dneska bych na nesmyslně předražené bydlení neměl, jsa pracující člověk, a pán chlácholivě odtušil „Já vím já vím, vždyť já to nemyslel na vás osobně, já jsem si jenom musel ulevit, když to tady vidím!“ Rozhlížel se kolem a povzdechl si. „Jen jedno na Vás chci. Přijede sem můj vnuk, tak mu to tady ukažte, posledně ho vyhodili, že tu prý nemá co pohledávat. Přijede autem s pražskou espézetkou, bude mít šedý oblek, bílou košili a červenou kravatu. Možná, že bude mít doprovod, tak nezapomeňte, ukažte mu to tu!“ zjev se pomalu ztrácel jakoby v mlze. Ještě jsem v jakémsi echu slyšel „nezapomeňte!“ a v zahradě nastal opět letní pohodový klid. Na chvíli jsem měl pocit, že jsem usnul a že se mi to zdálo-to všechno ve skutečném snu-, pak se od domu blížila moje žena a obraz se rozplynul a zmizel. Probudil jsem se. Následovaly všední dny, na podivný sen jsem zapomněl, dny ubíhaly jeden za druhým, až jednoho nedělního odpoledne se to stalo. Před domem zastavilo bílé auto s pražskou SPZ, vystoupil starší bělovlasý muž v šedém vycházkovém obleku s bílou košilí a s červenou kravatou a nádherná štíhlá žena, brunetka v minisukni a s modrýma očima. Nevěděl jsem, kam se dívat dříve. Muž mě fascinoval, protože zcela vystihoval líčení starce ze snu, a dívka- inu, jsem normální muž…

„Já jsem Koudelka“ představil se mi, když jsem mu vyšel vstříc, a můj dědeček byl kdysi před válkou majitelem tohoto domu. Můžeme si to tu trochu prohlédnout?“ Fascinovaně jsem přikývl a krásná dáma vytáhla fotoaparát a pořizovala snímky domu z ulice i ze zahrady. Povídal jsem si s panem Koudelkou a dozvěděl jsem se mnoho zajímavostí z historie domu, o pronásledování obyvatel Němci za války, o prodeji domu státu před rokem 1948, o lidech, kteří zde žili. Když pan Koudelka vytáhl svazek fotografií svých předků, kteří dům kdysi obývali, strnul jsem. Na jednom ze snímků se usmíval nade všechnu pochybnost muž, který se mi nedávno zjevil ve snu. „To je můj dědeček, ten dům býval jeho“ komentoval můj užaslý pohled pan Koudelka.

Když návštěva odjela, vyprávěl jsem své ženě o snu a o fotografii. „Tak vidíš, ty starej skeptiku, přeci jen mezi nebem a zemí něco zvláštního je!“ komentovala mé vyprávění. Strávil jsem ten večer v hlubokém zamyšlení. Podobné příběhy vycházejí velmi často v laciných časopisech a já jsem je považoval za výmysly, kterými se pisatel chtěl zviditelnit. Teď se jim v duchu omlouvám. Až budu mít zase noční směnu, budu vyhlížet muže v tmavém obleku s bílým límečkem, nebudu šlapat na dekly kanálů, nevstoupím na železniční nadjezd nad tratí, když pod ním bude právě projíždět rychlík a v pátek třináctého si vezmu pro jistotu dovolenou.