Svatební oznámení

Odpolední směna byla v pátek klidná. Po nedávných pracovních náporech, kdy objednávky na tištěná díla neměly konce a nával práce byl vyčerpávající, nastalo období mírné nečinnosti. Odcházel jsem v pohodě a nestresovaný, a tak jsem nespěchal domů. Zatavil jsem se U černého koně na „jedno“. Věděl jsem, že tam budou sedět kamarádi a chtěl jsem se před spaním trochu probrat. Ale u stolu pod oknem seděl jen Venca, očividně znuděný, že je zde sám a nemá s kým si popovídat. Přivítal mě s radostí.

„Přisedni parde, a povídej, co přinesl den!“ smál se na celé kolo. „Ale co by, jdu z práce“ pronesl jsem unaveně, dosedl jsem těžce na volnou židli a tašku pověsil za sebe na opěradlo. Pročísl jsem si vlasy. „Chtělo by to nějaký vzrůšo, jsem znuděnej jako šafářův dvoreček!“                                                                                           „Ten byl nešťastnej“ opravil mě Venca, „Hele, dej si panáka- na mě, hned se ti bude líp dejchat!“ „Co si tak mám dát? Rum, kontušovku, čerta, jeřabinku, ořechovku, višňovku či vanilkovou?“ projevil jsem literární znalosti. „Dej si slivovici, polovinu těch věcí, co jsi jmenoval tady určitě nemaj!“ smál se Venca, očividně v dobré náladě. „Hele, já měl dneska ranní, a ke konci směny jsem v koši sbalil skartovaný svatební oznámení. Nevím, co to má za chybu a proč to vyhodili, ale já tam žádnou nenašel. Mohla by se s tím udělat nějaká sranda, není tam vyplněnej ženich ani nevěsta, ani datum  konání, tak jak tě znám, určitě máš doma propisot, tak něco spáchej, nechám to na tobě!“                                      Venca vytáhl z tašky balíček krásných zlacených svatebních oznámení. „A nějaký mi pak dej, ať taky něco vyvedu!“   Seděli jsme pak ještě půl hodiny , probrali drby z práce i okolí, pak jsem se zvedl a šel domů. Na oznámení jsem si vzpomněl až ráno. Byla sobota, neměl jsem co na práci, naši byli na chatě u Sázavy a přijedou až zítra večer.  Po snídani jsem vytáhl propisoty, to jsou takové obtisky, věrně napodobující tištěné slovo, jaké se prodávaly v papírnictví, pár mi jich ještě zbylo. Na jedno to oznámení jsem tím propisotem napsal mezi zlacenou růži a zlaté prsteny ozdobným písmem „Jan Matyáš a Eliška Drahošová oznamují, že budou oddáni 30.2.2012 v kostele svatého Jana Křtitele v Hořicích v 10 hodin dopoledne. Blahopřání se s díky vítají“

Aby bylo jasno- jsem zatvrzelý starý mládenec a i když Elišku mám rád, ženit se rozhodně nehodlám- aspoň zatím ne. Myslím, že to v dnešní době ani není in, kdekdo má rodinu na psí knížku a vychovává pancharta, tak proč právě já bych se měl vázat! Uložil jsem upravené oznámení na stůl a zapomněl na ně. Po obědě jsem odešel s Vencou a Karlem na bowling do restaurace Šipka, strávili jsme tam příjemné odpoledne a pak to ještě doplnili několika pivy Na Letné. Večer jsem s Eliškou šel do divadla. Druhý den nás naši překvapili, ještě jsme spali, když v zámku zarachotil klíč a vstoupili. Měli přece přijet až večer! Ale co! Chodím s Elou už rok, tak se ani moc nedivili, ani nepohoršovali.

Když Eliška odešla, panovalo v bytě podivné ticho. Ač naši byli doma, nebyly slyšet běžné domácí zvuky, z kuchyně necinkaly příbory ani nerachotily hrnce  a z obývacího pokoje nebyl slyšet zvuk televize. Že by se otec nedíval na své oblíbené nedělní cestopisy?. Bylo mi to velmi divné Protáhl jsem se v kříži, napil se minerálky z láhve na stolku u postele a otevřel dveře do obýváku. Otec stál u okna a zachmuřeně beze slova zíral ven, bubnoval si prsty na sklo a  mračil se. Matka seděla se ztrápeným výrazem v křesle   a upírala oči k neznámému cíli na zdi. Co se to děje?

„Honzo, pojď sem“, řekl otec, odstoupil od okna a podíval se mi vážně do očí. „Když už chceš udělat  tak vážný životní krok, měli bychom o tom něco vědět, nemyslíš?“ Nevěděl jsem co mám říci. „O čem to mluvíš tati? Jakej životní krok?“                                                                                                                                                 „Nedělej ze sebe hlupáka a odpověz!“ zahřměl otec. „Honzíku“ ozvala se tiše matka, „ my tě máme rádi a všechno jsme si přece vždycky říkali, i ty největší trable, a ty tady tajíš takovou událost?“  sepjala nervózně ruce a vrásky ve tváři se jí jako by se prohloubily.   „To už nás vůbec nemáš rád?“ rozplakala se.

Nerozuměl jsem vůbec ničemu. Pohlédl jsem nejdřív na otce, pak na matku . Vzduch byl tak plný napětí, že by se dal krájet. „Co jsem provedl? Nejsem si ničeho vědomej!“ bránil jsem se. „Můžu si vzít něco k jídlu? Máme aspoň kafe?“ otočil jsem se zpět k svému pokoji. „Když už nás nechceš pozvat, vezmeš tam aspoň Pepu? Je to tvůj brácha!“tiše řekla matka.  To už bylo trochu moc. „Sakra, kam ho mám zvát? O čem to tady pořád mluvíte?“ zvýšil jsem hlas. Přešel jsem ke dveřím a otevřel jsem je, ještě jsem se v nich otočil. „Až budete mluvit jasněji, ohlaste se!“                                                                                                           „Počkej!“ zavolal za mnou otec, „tak se podívej! A nedělej nechápavýho!“  hodil mi k nohám bílou kartičku. Rázem mi svitlo. Dal jsem se do smíchu. Na koberci u mých nohou se lesklo zlacené svatební oznámení, na které jsem už úplně zapoměl. „Lidi, vy jste to krásně sežrali!“ zajíkal jsem se smíchy, „..a to vám nebylo nápadný ani to datum?“   Otec zvedl oznámení. „Ajó- tak toho jsem si opravdu nevšim!“  A začal se smát také, slzy mu tekly po tvářích a řval „To se mi teda ulevilo!“, pak to všechno ještě opakoval a vysvětlil mamince, která řekla jen „Ty bys teda zasloužil, ty vtipálku“ a s úsměvem mě pohladila po tváři.    A byla neděle.