Hluboko dole pod kamennou hrází temně a líně plynula řeka, oddělená od pobřežní promenády litinovým zábradlím a alejí vzrostlých lip. Listy stromů plakaly a svisle žalovaly na nevlídnost počasí, oblaka slibovala týden mokra z nebe. Podupávali jsme v drobném studeném dešti u tyče s cedulí, označující stanici autobusu spolu se skupinou ostatních otrávených a prochladlých lidí, odevzdaně zírajících do prázdna pod vlnitým plastem střechy sprejem počmárané čekárny, nebo venku pod deštníky. Někteří pokuřovali, jiní přecházeli po chodníku sem a tam. Mirek vedle mě se každou chvíli mrzutě díval na hodinky a temně bručel na „zatraceně svinský počasí“ a „měli jsme tam zůstat!“ „Tam“ je hospoda U kačera, ve které jsme ještě před chvílí trávili příjemné chvíle při velkopopovickém kozlovi. Jenže povinnosti nečekají, mě jede za půl hodiny vlak a Mirek pospíchá na směnu. Auta rozstříkávala do stran špinavou vodu z kaluží. S hlasitým cákáním dopadala na chodník mezi uskakující chodce.
A pak se to stalo. Přepychový bentley vysokou rychlostí odbočil z mostu do nábřežní ulice, dostal na mokré silnici smyk a s kvílícími pneumatikami přistál na chodníku, urazil bílou trubku s cedulí a rozehnal vyděšené chodce. Řidič v placaté brigadýrce otevřel dveře, vyskočil z vozu, oběhl ho dokola a ustrašeně prohlížel promáčknutý blatník a rozbité sklo světlometu. Lidem se naštěstí podařilo neovladatelný vůz včas zaregistrovat a uskočit z jeho divoké dráhy, takže kromě postiženého blatníku se nikomu nic nestalo. Jen zadní okénko přepychového automobilu se tiše sesunulo a řezavě protivný hlas pronikl šumem deště. „Jeřábek, jak to jezdíte člověče? Odežeňte někam ty socky, ať mi nevočumujou auto a vraťte se do vozu! A až dojedeme domů, máte padáka! Rozumíte?“ Řidič jakoby se zmenšil, napůl ustrašeně, napůl omluvně pohlédl na zkoprnělé lidi, usedl za volant a nastartoval. Do šera interiéru automobilu nebylo dobře vidět, jen ohníček zapáleného doutníku svítil do polotmy. Velký vůz se rozjel, se zhoupnutím se zařadil do silnice a zakrátko zmizel v provozu rušné komunikace. Zůstal po něm jen zápach spáleného benzínu, poražená tyč s cedulí a na chodníku svítilo pár střepů z rozbitého reflektoru. Lidé, zprvu překvapení, ztichlí a zkoprnělí, se dali do láteření. Mirek zapomněl v ústech nezapálenou cigaretu, teď ji vyndal a zastrčil zpátky do krabičky. Nějaký pán v tyrolském klobouku procedil mezi zuby sprostou nadávku, starší paní s brýlemi a s pletenou červenou čapkou se tvářila zarmouceně, jen dvě mladičké dívky v minisukních vypadaly, že z toho všeho mají legraci. „Verbež zbohatlická! Myslí si, že když mají prachy, můžou si všechno dovolit!“ láteřil řemeslník v montérkách s koženou brašnou přes rameno. „Ještě před pár lety to byli obyčejní plebejci, pak jim v restituci spadly do náruče obrovské majetky, co v minulým století znárodnili jeho pradědečkovi, a teď na nás koukají jako Nero na otroky. Na pozdrav neodpoví a jsou tak nadutí, že hrozí, že se vznesou a uletí. To by vlastně nebylo tak docela špatný!“ usmál se na dívku, stojící pod deštníkem vedle něj. „Takových je teď hodně“ řekl trpce tyrolský klobouk. „Já jsem s jedním takovým chodil do školy. Neuměl spočítat dvě a dvě a dodneška si plete tvrdý a měkký i. A zrovna včera se vytahoval U Pinkasů, když už měl upito: Já mám šest tříd a dvacet milionů! No není to vůl?“ Déšť se rozšuměl s novou silou a lidé se namačkali pod naprosto nedostatečné zastřešení stanice. „Helejte, já nikomu nic nezávidím, v jejich situaci bych ty peníze bral taky, a byl bych blbej, kdybych to neudělal, ale oni úplně zblbli, myslej si, že jsou střed světa, my, kteří jsme to štěstí neměli, jsme pro ně „socky“ a „ lůza“, jako kdybychom za to mohli! Pracujeme poctivě a za to, že se u nás za práci platí jen zlomek toho, co v jiných zemích, nemůžeme.“ Řemeslník si přehodil těžkou brašnu na druhé rameno. „V téhle zemi se šíleně přeplácejí sportovci – jeden biskup – ne, že bych těmhle lidem všechno věřil, ale tohle bych mu podepsal - jednou v rádiu v nějakém rozhovoru říkal, že příjmy fotbalistů jsou nemravné, a taky ti přední umělci, to jak v televizi stále líčí, kolikrát byli v Americe, co zažili v Thajsku, v Tibetu nebo v Austrálii zní pro nás, kteří se stěží jednou za rok dostaneme do Prahy, jako provokace. Víte, ona se ta naše společnost rozdělila na dvě skupiny a každá z těch dvou je přesvědčená, že tak jako oni, tak žijí všichni. Bohatí žijí v jakési iluzi, že jsme bohatí všichni a že jsme svobodní a šťastní, a pokud někdo není, může si za to sám. Národ tone v blahobytu. Holedbají se zmíněným cestováním, že je provozuje podle statistik zhruba šestset tisíc lidí každý rok – ale neuvědomují si, že to není ani desetina národa. A my chudí, kteří za směšný peníz honíme normy v továrnách, na stavbách či na silnicích jsme přesvědčeni, že bohatých je jen pár, že většina národa žije od platu k platu, pokud vůbec má práci, a když se v létě na týden dostaneme k Máchovu jezeru, jsme šťastní. Obě skupiny sebou navzájem pohrdají, chudí si o bohatých myslí, že ty prachy mají nakradené, protože z práce se zbohatnout nedá, a bohatí jsou naopak přesvědčení, že chudí jsou líní s neschopní, a že se ani nesnaží to někam dotáhnout.“
Paní v červené čapce se vmísila do debaty. „Můj vnuk chodí do čtvrté třídy, a to byste nevěřili – ono už se to táhne od těch malejch – že náš Danek má džíny od Vietnamců a ne značkové, tak mu děti ve škole nadávají, že je socka. Přitom syn maká jako šroub, místo osm hodin dělá od nevidim do nevidim, a ani to nestačí na to, aby klukovi koupili pořádný kalhoty“. „To je taky takový“ podotkl tyrolský klobouk, „celá desetiletí naši dědové a tátové bojovali za osmihodinovou pracovní dobu, a vidíte to? Stačí pár hamounů a je po mezinárodních dohodách. Já vím, oni to ti lidi dělají rádi, protože za osm hodin by si nevydělali ani na slanou vodu, takhle aspoň uživí rodinu a mají na ty šílený nájmy…“
Debatu přerušil hluk přijíždějícího autobusu, zasyčely otvírané dveře a skupinka lidí nastoupila dovnitř. Autobus zmizel v zatáčce a nechal za sebou stopy pneumatik v blátě u chodníku. Na opuštěnou zastávku šuměl déšť, omýval poraženou ceduli a na hladině řeky pod hrází vytvářel četná kola. Zůstal jsem na chodníku sám. Zvolna jsem se loudal směrem k nádraží a přemýšlel jsem. Lidé už jsou hodně rozmrzelí. To, co si s nadějemi vysnívali v roce 1989 se opět nesplnilo, opět se k veslu dostali lidé, kterým nejde o to, aby se lidé měli lépe, ale o to, aby se měli dobře oni sami. Národ to vycítil, protože v poslední době to citelně postihlo každého – kromě bohatých…a dal to náležitě znát ve dvou volbách za sebou. Možná, že se bohatí bojí, aby k moci nepřišli ti, kteří by se nepatřičně zajímali o původ jejich bohatství, možná, že by konečně došlo k vyšetřování ztráty národního majetku, možná zde hrají podivnou hru jiné zájmy, ale křeče po posledních volbách hovoří za mnohé….
