Jsou dny, ve kterých se zdá, že vám ujel vlak, a vy stojíte úplně bezradný na peróně a nevíte kudy dál… Štefan seděl na nízké stoličce u kamen v ostrém nevlídném světle holé žárovky, visící se na ohnutém drátě pod oprýskaným vysokým stropem velké studené místnosti, i ve dne tmavé a sešlé
. Nepřítomně se mračil na vlhké mapy na zdi pod oknem a v duchu žehral na osud, který vinil za smysl či nesmysl své existence, od jisté doby postavené na sterých neúspěších a snažil se ho přimět alespoň k částečnému studu za své dílo. Bylo mu divné, že on, který toho přečetl o tolik víc, než většina lidí v jeho okolí a který se toho tolik napřemýšlel o všem možném, to nedotáhl ani na průměrného zedníka, kterým byl vyučen, a spokojil se s podřadnou prací v nádvorní četě venkovské továrničky, o kterou ostatně před dvěma roky přišel a v souvislosti s českou představou demokracie ho kvůli vyššímu věku už nikdo nezaměstnal. Občas ho napadalo, že vidí do příliš mnoha věcí, než aby dělal aspoň jednu pořádně.Za mlada z něj měla děvčata legraci, žádná ho nebrala vážně a láska se mu vyhýbala obloukem celá léta, takže první erotické zkušenosti získal v době, kdy jeho vrstevníci měli už odrostlé děti. Nechalo to na něm psychické následky, nevěřil sám sobě a jeho veškerá činnost tomu odpovídala. Když se v pokročilém věku konečně oženil s rozvedenou ženou na inzerát, odstěhoval se za ní na venkov, což byla podle jeho názoru největší chyba v jeho žalostném životě.. V rodném městě zanechal rodiče, kamarády, svůj milovaný hokej, který hrál za místní klub čtrnáct let, a bohémský život, trávený střídavě na koncertech, mejdanech, v divadlech a v dobrých restauracích. Venkovský život po sametové revoluci zmíral, jediné kino v obci zavřeli a Štefan bez práce, bez přátel, bez hokeje a bez iluzí trpce litoval svého odchodu z města, zvláště když se ukázalo, že lidé, které pokládal za nové přátele, se ukázali jako neupřímní a podrazáčtí sobci a egoisté. Na co sáhl se nedařilo, zemědělské práce ho nebavily a ani jim nerozuměl, pomluvy spoluobčanů, tolik oblíbené mezi spolupracovníky se mu příčíly, nudil se tedy víc a víc- o to víc, že jeho příjmy nedovolovaly alespoň utopit vnitřní prázdnotu v alkoholu, a reformy pravicové vlády hrozily podporu v nezaměstnanosti ještě snižovat…ostatně přijde-li občas do místní hospody, nikdo se s ním nebaví, nikdo ho nepozve ke stolu a nikdo si k němu nepřisedne. Sedí tam sám nad sklenicí a nudí se stále víc- on, který býval ve městě oblíbeným společníkem….
Manželka na něm vidí jen chyby, nic doma neudělá dobře, ne všem žena něco najde, stále ho poučuje a peskuje jako malé dítě, používaje při tom více slov, než může Štefan snést. Brání se mlčením, uzavřel se do sebe a stává se z něho pozvolna mrzutý samotář…
Teď tu tedy sedí, osamělý, neúspěšný padesátiletý muž, předčasně zestárlý s řídkými šedými vlasy a neupravenou bradkou, zuby žluté od tabáku. Usmívá se na Osud, hřeje se tupě u kamen ve velké studené místnosti a poslouchá muziku z rádia, muziku- jedinou vášeň, kterou si uchovalo jeho unavené srdce, zatímco rozhádaná rodina na sebe řve v sousední kuchyni.
„Proč zrovna já jsem TAKHLE dopadl? Nikdy jsem nikomu neublížil- nebo snad právě proto? Mají právo na úspěch a na štěstí jen prevíti, bezohlední sobci, chamtivci a egoisté? Ale co, nechám toho. Nejsem zase na druhou stranu šťastnej, protože nemám žádnou zodpovědnost, žádný velký starosti, nemusím se bát zločinců, protože kdo nic nemá, tomu nejde nic uloupit?
Ale přece jen mi nedá spát to zatracený pomyšlení, že jsem ten poslední na světě, nikdo o mě nestojí, nic neznamenám, nikdo mě nezná, jsem ten poslední na světě…věčná nula, cesta z toho bahna už je slepá ulička…“
David podřimuje na své stoličce a hlavou se mu převalují myšlenky plné pokory…“Věčný outsider…věčný outsider….věčný outsider…“
V rádiu skončil hudební pořad. Optimistický hlas moderátora odhlásil obvyklé zprávy o dalším zdražování a pak přišel šok. Vylosovaná čísla sportky, která si Štefan opisoval na krabičku od cigaret, ho zvedla ze stoličky. Prudce otevřel dveře do kuchyně.
„ Blážo sedni si, ať to s tebou nesekne! Máme první ve sportce! Podívej! Teď hlásili čísla v rádiu!“
,,Tý bláho- nekecej“
Blažena se rozzářila. „Tak to se budeme moct konečně odstěhovat z týhle díry!“
„A koupíme si pěknej byt někde na předměstí v Liberci, v Brně, v Pardubicích nebo v Plzni, to je jedno, ale chci do města…!“ přidal se Štefan. ,,Třeba tam najdu práci, ve městech je daleko víc možností, a pak nám všem bude líp…“
„Může to bejt taky domek někde na kraji, kde je konečná tramvaje a kde už začíná příroda“.
„A taky si k tomu přikoupíme parádní auto a v létě pojedeme k moři“ snila s rozšířenýma očima Blažena, „nebyla jsem tam pětadvacet let…“
„A co já?“ ozval se dosud mlčící dvacetiletý studující syn Mirek, „Já jsem vosk? Chci motorku!“
„Dostaneš Yamahu!“ slíbil velkoryse Štefan. Otevřel skříňku nad sporákem a z hrníčku vytáhl pětitisícovku. „Jdu to zapít!“
„Štefane! To jsou naše poslední peníze!“ vykřikla varovně Blažena.
„Neměj péči! Teď bude peněz jako šlupek!“ odbyl ji manžel.
Ráno druhého dne vyšlo slunce, jásavě ozářilo celý kraj a probudilo zbloudilým paprskem Štefana, spícího po divokém večeru. Protáhl se a nataženou rukou zapnul rádio. První zpráva, kterou zaslechl zněla: „Společnost Sazka je v úpadku, vyplácení výher a přijímaní nových sázek je pozastaveno. Hrozí nebezpečí, že na výplaty výher nebude sázková kancelář mít potřebné peníze“
Budiž spuštěna opona milosrdenství nad závěrem této povídky…
