Horký letní večer byl plný světel, zábavy, od kiosku v koutě náměstí voněly klobásy s hořčicí a pivo, a na širokém krytém pódiu duněl rock. Lidé se vlnili v rytmu hudby a vztyčenými pažemi mávali do taktu. Dívky v přední řadě, oddělené od pódia zábradlím z přenosných kovových mříží na nás mávaly, smály se a cosi křičely, ale nebylo slyšet co, a zpěvačka Vlasta u mikrofonu provokovala povykující kluky smyslným vlněním úzkých boků ve velmi úsporné minisukýnce. Mezi střechami a komíny okolních domů nakukovaly a tančily hvězdy, jako by se také chtěly s námi bavit a poslouchat naše písničky, a holky dole na náměstí je napodobovaly a všem bylo krásně. Jeviště, nasvícené barevnými reflektory, zářilo do prostoru, dunělo a chvělo se rockovým napětím.
Večer pokročil, na některých mládencích byla znát jistá únava z vypitých nápojů a neblahou úlohu u několika jedinců plnil postrach dnešní doby – marihuana. Bůhví, co na tom ti kluci vidí… My na pódiu jsme se už sotva drželi na nohou únavou, i když lidé dole to samozřejmě nesměli poznat. Několikahodinové hraní je činnost velmi vysilující a já se bez mučení přiznám, že to snáším čím dál hůř. Přesto poskakuji a pobíhám s kytarou jako na začátku, show must go on.
V okolních domech svítí bledé obdélníky oken bytů – dnes v noci patrně kromě otrlých jedinců nikdo nespí. Všiml jsem si, že nějaký plešatý důchodce ve dveřích svého domu rozčileně mává rukama a cosi křičí, v obličeji rudý vzteky. Oči mu planou zlobou a vášní, rozráží dav a probíjí si cestu k jevišti. Tvrdě překonal odpor pořadatelů, odsunul mobilní zátaras a během okamžiku stál na pódiu. Karel od varhan tázavě zdvihl obočí směrem k hlavnímu pořadateli, ten jen bezmocně pokrčil rameny. Mezitím rozčilený důchodce přistoupil k zpěvačce Vlastě, odstrčil překvapenou dívku od mikrofonu a dal jí facku, až to mlasklo, zesíleno přes mikrofon a mnohawattový zesilovač. Dav dole se rozeřval a rozpískal, nastal všeobecný zmatek, hudba ztichla. Položili jsme kytary do stojanů a rozčileného dědu jsme popadli za ruce a vyvedli z pódia. Vzpomněl jsem si na jiný podobný případ, kdy Ondřeje Hejmu z kapely Žlutý pes před časem v Brně jeden takový důchodce dokonce pobodal nožem a bylo mi smutno. Slovanská nesvornost opět vycenila své drápy. Když jsme s kapelou začínali, na jedné tancovačce na Kutnohorsku nám aktivní příznivec dechovky vytáhl uprostřed písničky přívodní elektrický kabel ze zásuvky a málem tím poškodil drahou aparaturu. Já dovedu pochopit, že se každému tato hudba nemusí líbit, a taky dovedu pochopit, že lidé chtějí spát a nemohou, ale v případě takové mimořádné akce to snad těch pár hodin přežijí. Já také nemiluji dechovku a přesto nedělám cirkus, když mi u příležitosti nějaké slavnosti burácí pod okny.
A tak, když tak s odstupem času dnes na ty události vzpomínám, zamýšlím se nad českou povahou. Nesnášenlivost se víc než dostatečně projevila po volbách do krajských zastupitelstev, kdy zfanatizovaní jedinci dokázali desítky lidí vyprovokovat k divokým protestům, stávkám a hladovkám, protože se nechtěli smířit s volebními výsledky. Podobné nechutné divadlo s protesty a peticemi lze sledovat po volbě prezidenta republiky. Zvláštní mi připadá fakt, že za nimi stojí vzdělaní a inteligentní lidé, známí umělci a sportovci, kterých si jinak velmi vážím. Nechápu to. Když se k moci dostala současná vláda, většině lidí se to nelíbilo. Byli jsme varováni před pravděpodobností asociálnosti, protilidových reforem, zdražováním, církevními restitucemi, deregulací nájemného, posíláním českých vojáků do cizích válek za cizí zájmy, zaváděním školného, plateb u lékařů a jinými provokacemi – přesto si lidé tuto vládu zvolili – a k žádným nechutným projevům nesouhlasu tehdy nedošlo. Zdá se, že prostý lid má více slušnosti a soudnosti, než zmíněné špičky společnosti. Protesty pod vedením odborů přišly až mnohem později, ale to už bylo pozdě… Nelíbí se mi ani všelijaká ta občanská sdružení, která po zveřejnění obecně užitečných plánů staveb a jiných investic okamžitě protestují, zdržují a tím i zdražují všechny projekty…
Koncert na náměstí už nepokračoval. Vlasta, ponížená a ztrapněná před očima davu, odmítla tento večer pokračovat ve zpívání a plakala u našeho stolku za jevištěm. Bylo mi jí líto, ale kromě slov útěchy, objetí a lehkého polibku do vlasů na povzbuzení jsem nemohl nic udělat. Lidé se rozcházeli, technici stáčeli kabely, ukládali mikrofony, stojany a zesilovače do pouzder a „bedňáci“ nosili reproduktorové soustavy do přistaveného dodávkového vozu. Byla noc. Hvězdy mezi komíny domů teď zářily nehnutě a jaksi zaraženě, za vysokou budovou krajského soudu se vyhoupl měsíc, jako by je hlídal.
