Kdo to sakra je? Bloumám po náměstí, po nebi se sem tam prohánějí potrhané mráčky, podzimní slunce se sice jen chvílemi, ale stále ještě příjemně, opírá do zad, pod nohama šustí první barevné listí, zaparkovaná auta odráží svými skly sluneční paprsky a po širokém chodníku podél výkladních skříní proudí davy. Je všední odpoledne, hospodyně, obtížené kabelami s nákupy, míří od supermarketu, z řeznictví, nebo od kadeřníka směrem k stanici tramvaje. Zpomalil jsem krok. Už ji zase vidím! Vyšla z prodejny potravin a míří na poštu. Štíhlá blondýnka v džínovém kompletu, světlé vlasy zastřižené aľa Makepeacová, což se mi moc nelíbí, protože jsem odjakživa „nemocný“ na dlouhovlásky, ale této mladé ženě to i tak velmi sluší. Kdo to jenom je? Zdá se mi, že se mezi ostatními lidmi nese jako královna, ostatní ženy v její přítomnosti jako by zšedly a znevýrazněly. Ten milý, příjemný a usměvavý obličej mi někoho připomíná- ale koho? Já ji odněkud znám! Ale odkud? Snad někde prodává, nebo je to kadeřnice, která mě kdysi dávno stříhala….? Nebo je to sestřička z nemocnice, kde jsem před pár lety ležel s kýlou?
Dívka si mě všimla a pozdravila se zářivým úsměvem, jako starého známého. Zdá se, že i ona mě odněkud zná, proč by mě jinak zdravila? Vzpomněl jsem si na nedávnou drobnou příhodu - to jsme stáli vedle sebe v jednom z obchodů zde na náměstí, oba jsme vtipkovali s prodavačem jako staří známí, dotýkal jsem se paží její ruky a měl jsem sto chutí zvednout tu svou a dívku vzít kolem ramen…Naštěstí jsem se ovládl…proboha, to by byl trapas!
Celé odpoledne i večer mi krásná neznámá nešla z hlavy. Kdo to proboha je? A odkud mě zná? V dalších dnech jsem se potuloval po náměstí s nadějí, že ji uvidím, jak vyjde z některého obchodu, nebo úřadu, nebo že ji potkám na ulici a byl jsem zklamán, když jsem ji třeba celý týden nespatřil. Musí tady někde okolo bydlet, nebo někde v okolí pracuje, kdo ví? Už dopředu mám vymyšleno, co bych jí při setkání řekl…Jenomže ta moje introvertní povaha! Než bych v sobě našel odvahu k oslovení, zmizí zas někde za rohem, v obchodě, nebo v nějakém cizím domě..a tak se zmohu jen na usměvavý, ale zdvořilý pozdrav a pak zase budu celé dny přemýšlet, kdo to je..
Uběhlo několik dní. Listí na chodníku je přilepené po včerejším dešti k dlažbě. Nebe se zatáhlo a začalo drobně pršet. Takové dny nemám rád, a pokud nemusím, nevycházím z domu. Vykonávám každodenní domácí rituály, vyluxoval jsem koberec v obývacím pokoji, utřel prach a kritickým okem zaregistroval novou pavučinu v koutě u stropu. Já se toho snad nikdy nezbavím. Šmejdil jsem smetákem po stropě- ale teď musím znovu luxovat koberec…Mechanicky vykonávám domácí práce a myslím na neznámou dívku. Proč mi tolik uvázla v hlavě? Vždyť kolem mne se pohybuje tolik krásných žen, některé jsou hezčí než ona, a přesto myslím právě na NI! A to jsem nikdy nebyl na blondýnky, vždycky se mi líbily tmavovlasé dlouhovlásky…ale zřejmě to není v barvě vlasů, ta mladá žena má v sobě cosi přitažlivého, blíže nedefinovatelného, co mě zneklidňuje. Myslím na ni v práci, kterou vykonávám mechanicky, bez nadšení, myslím na ni večer při usínání, ta hádanka mi nedá dlouho spát. Ubíhají dny a týdny, nastal podzim se všemi svými výkyvy počasí, dívka mi nejde a nejde z hlavy, přestože jsem ji už dobrý měsíc nepotkal. Stůně? Nebo už tady nepracuje? Odstěhovala se? Musel jsem se v duchu přiznat, že mi chybí, přestože jsem s ní kromě pozdravu nikdy nevyměnil ani slovo. Slunce už ztrácí sílu, vytáhl jsem zimní bundu a silné ponožky, musím jet do města k lékaři. Tramvaj zůstala stát ve stanici, na trati je jakási nehoda. Otráveně pozoruji ulici, lidé chodí sem a tam, mezi nimi se proplétají auta, nějaká babka v průjezdu u malého stolku prodává květiny. Vtom ji vidím! Vychází z pasáže, pod paží kabelku, v druhé ruce tašku s nákupem. Vyskočím ze sedadla- ale je pozdě, tramvaj, čtvrt hodiny stojící u refýže, se rozjíždí. To je ale smůla! No – možná, že je to tak lépe. Na poslední chvíli, než vůz zajel za roh, jsem zahlédl, jak se blonďatá kráska pověsila na krk ramenatému dlouhánovi, který jí vzal tašku a políbil. Slunce přestalo zářit. Šlápněte na to, pane řidiči, ať jsme co nejdál!
