Šest číší

  Byl pokročilý večer a nad Zábrdovicemi zářily hvězdy. Leskly se na tmavomodrém saténu oblohy jako blikající korálky a místy se potměšile schovávaly za temné koruny stromů, které v zatáčce silnice dole u řeky splývaly v černou masu obrovských smutečních vrb.

Alice s Adamem vystoupili ze stínu stromů a zavěšeni do sebe kráčeli vzhůru po asfaltové silnici, vinoucí se mezi chalupami, ve kterých se tu a tam svítilo, takže okna svítila jako svatojánské mušky.. Za poslední zatáčkou se vynořila svažitá náves, kde vysoko nad krajem stála starobylá chalupa Dalibora Smetany. Často jsme si z Dalka dělali legraci, zda si skladatel Bedřich Smetana kromě opery Dalibor nestvořil ještě něco navíc, a Dalek bystře vždy odvětil, že v tom případě by mu muselo být asi sto dvacet let.

Chalupa stála na nejvyšším bodě návsi a nebýt vysokých stromů dole u řeky, měl by výhled do širého kraje..

„Taky nemusej bydlet tak vysoko“ hudroval žertem Adam, když se po silnici mezi chalupami vyšplhali až sem,  „ještě z toho vystřízlivím!“

„Ty vždycky plácneš nějakou hloupost, nebo vyvedeš nějakou ostudu“ blýskla Alice očima, „posledně jsi vykládal, že máte v práci drůbežárnu i s kohoutem a pak vyšlo najevo, žes myslel výrobní linku plnou ženských a ředitele Kohouta!“

„No a co? Dyk je to hotovej dámskej klub- ostatně v tý naší fabrice jsou vůbec baby v přesile…Kdyby to aspoň bylo ke koukání, ale i když je tam pár krásnejch koček, převažujou   metrákový podvýživy…“

„Ty máš ale výrazy! Kdyby tě tak slyšely! A vůbec- já tam dělám taky, to mě do toho tvýho hodnocení počítáš taky?“ Alice začínala nabírat barvu hlasu počínající hádky a Adam,, který máloco snášel tak špatně jako prudké výměny názorů, rychle couval.

„Kdepak pusinko, moje Alinka je na světě jen jedna, moje kočička..hmm..“ objal dívku s úmyslem ji políbit Ve tmě, jen slabě ředěné svitem hvězd a pouliční lampou uprostřed návsi stiskl Alici kolem pasu, ale ta ho energicky odstrčila. „Ty si teda dovedeš vybírat chvilky, ty kocoure jeden! Jdeme přece na návštěvu- Už jsme tam měli bejt!“ Kdyby zde bylo efektivnější veřejné osvětlení, možná, že by si Adam mohl všimnout šelmovský úsměv. Zvolna docházeli k bílému stavení na Zábrdovickém kopci a záhy Adam otevřel postranní dvířka vedle širokých vrat do dvora.. Prošli kolem osvětleného okna, které matně ozařovalo malou betonovou terasu, zaklepali na ně a chvilku čekali u domovních dveří, pod jejichž prahem prosvítalo světlo.

Mladý, asi třicetiletý muž, který jim otevřel, byl blondýn mírně „při těle“, s dlouhými, vlnitými, nazad sčesanými vlasy, v zátylku staženými obrovskou ozdobnou sponou. Usmál se na příchozí bledýma modrošedýma očima pod nevýrazným, téměř albínským obočím a vesele volal „To je dost, že jdete! Kde jste se tak zdrželi“ Poďte dál!  Diano!“ zavolal do hloubi domu, „Vyndej ňáký pantofle k přezutí!“

„To je dobrý, můžem bejt v ponožkách“ odmítl Adam a zatímco Dalibor políbil kamarádsky na uvítanou Alici, jeho žena Diana, hezká bruneta se vzrušující postavou stejně sympatickým způsobem potěšila Adama. Kolem nohou se všem sympaticky motal bernardýn Pepa.

„Co budete pít? Bourbon, whisky, víno, červený nebo bílý, šampus…?“

Dalibor byl nepřekonatelný hostitel a marnotratník ve výběru pití. Měl rád vybrané značky a značně zmlsaný jazýček. Jako řidič mezinárodních autobusů měl z cest do ciziny hýčkané chuťové buňky, které ho nutily ke značným útratám. Adama, který byl typický český pivař a s chlapy v práci si občas dal peppermintový likér, vodku nebo rum, to poněkud přivedlo do rozpaků. „Dlouho už jsem nepil bourbon“ zahučel nejistě, zouvaje si v předsíni boty. „Před lety, když jsem ještě dělal řemeslo, mi za opravu pumpy ve Starým Kolíně dal jeden klient kromě placení ještě flašku Four Ruses, originál bourbon z Kentucky. To ti byla lahůdka! Jemný, a přitom silný, udělalo to takovej chuťovej povlak na jazyku- blbě se to vysvětluje, ale tobě to vysvětlovat nemusím, ty to znáš… Zavřel jsem to tenkrát do skříně a vyndával jenom při zvláštních slavnostních příležitostech- jenomže těch ‚zvláštních slavnostních příležitostí¨‘ bylo nejednou nějak moc, byly často a takřka denně. Taky se tenkrát v tom mém malém staromládeneckém bytě moc topilo, protože takovýhle věci se strašně rychle vypařovaly!“

To už prošli moderní kuchyní do obývacího pokoje, intimně poloosvětleného televizní obrazovkou a stojací lampou v koutě za rohovou sedací soupravou.

„Jé Ahój! To je dost, že dete, už jsme vás ani nečekali!“  Z pohovky vyskočila Edita, nádherná štíhlá bruneta s jemně nazrzlým přelivem na dlouhých vlnitých vlasech. Miniaturní šedomodrá sukénka,zdůrazňující výstavní zadeček, odhalovala dokonalé nohy v jemných punčocháčích. Editě by nikdo nehádal téměř čtyřicet let. Její úsměv, připomínající orientální krásky měl na Adama elektrizující vliv. Rázem zapomněl na whisky a bourbony a s radostí se dal od toho nádherného stvoření políbit. U Smetanů se tento krásný a bohulibý zvyk dodržoval u všech hostů. U konferenčního stolku, plného dobrot, seděl Editin přítel Gustav, poněkud robustní chlapík s mírně vyvinutým bříškem. Vstal, aby podal příchozím ruku. Všeobecné vítání přerušilo jakousi debatu.  Dalibor naléval sklenice, pobízeje ‚ulejváky‘ k bystřejší konzumaci. Diana přinesla z kuchyně mísu s obloženými chlebíčky. „Berte si a hodnoťte, je na nich moje speciální pomazánka!“

„O čem jsme to mluvili, než přišli Alice s Ádou?“ mnul si čelo Dalibor  „Aha, už vím! Povídali jsme si o týrání dětí. Totiž, abyste rozuměli“ obrátil se k Adamovi,  „ve zprávách před hodinou říkali o dalším případu utýrání holčičky vlastníma rodičema. No řekni- co TOHLE musí bejt za hovada, proč si TAKOVÍ lidi vůbec dělají děti! Vracíme se snad do pravěku, či co?“

„Já to taky nechápu“ prohlásil Adam, prohlížeje si jiskrný obsah sklenice proti světlu lampy. „Když dostane kluk doma pár na zadek, protože rozbil vokno, to je normální, to je trest za rošťárnu, ale vybíjet si mindráky na nevinném a bezbranném tvorečkovi! Ti malí se nemůžou bránit, čekají od dospělých- a od rodičů zvlášť- lásku, ochranu a péči, a oni je ti smutný hrdinové úplně zbaběle tejraj. Dovedete to pochopit? Já teda ne! Tuhle bylo ve zprávách v televizi taky, jak mimino mělo úplně spálený nožičky od cigaret… Mě to pořádně šokuje!“

„Jestli se můžu zapojit do debaty“ zvedla Alice oči od sklenky, „slyšela jsem, že za všechno může příroda. Když už je moc zplundrovaná, z řek jsou stoky, vzduch nedejchatelnej, země zdrátovaná a spoutaná asfaltem, začne se mstít. Způsobí řadu zemětřesení, záplav, tajfunů a tornád a kromě těchhle katastrof učiní zmatky v lidském myšlení. Věřící lidi tvrděj, že to všechno je v rukou Božích, já tomu ž´říkám dílo přírody a možná, že je to totéž. V mozcích cosi přeskočí a ze slabších povah se stanou agresívní, primitivní blbečci, rvoucí se na fotbale, nebo nedej bůh válčej. Protože nemají  na to, aby se vybili důstojnějším způsobem, třeba sportem nebo kulturou, zbaběle terorizují slabší jedince, třeba šikanou v armádě nebo na intru. Když se takový přiblblý primitiv dostane k moci, může z toho bejt pořádná mela!“

Dalibor se natáhl pro chlebíček a se sklenicí v jedné ruce a s chlebíčkem v druhé gestikuloval. „Možná máš pravdsu. Četl jsem v jedné knížce, že jsou zvířata, který mají takovej instinkt, takovej pud sebezáchovy, že když cejtěj, že jsou přemnožený, páchaj hromadný sebevraždy. Například lumíci. Když přijde jejich čas, vydají se daleko na moře a v celých hejnech se utopěj. Třeba je to s lidma taky tak. Když se přemnožej, něco jim v palicích přeskočí a začnou blbnout. Vemou pušky, tanky, děla, letadla, křižníky, bomby a nevím jaký ještě hrůzný vynálezy k vraždění lidí a k ničení všeho, co si za dlouhý léta postavili a vylepšovali, navlečou se do zelených šaškáren a začnou se mezi sebou úplně hloupě pobíjet. Bez důvodu, jen pro zlo a na rozkaz uniformovaných gaunerů…!

„To mi připomíná druhou světovou válku.“ ozval se Gustav, „ Často mě napadá, jak je možný, že Němci, takovej kulturní národ, mohli dělat takový sviňárny. Hrdinně bojovat tehdy nejmodernější technikou s bezbrannými vesnicemi, vraždit nahatý malý děti v koncentrákách a  přepadat pokojný okolní státy , chovat se v nich jak dobytek a dělat nepředstavitelný zločiny, který by je doma v jejich vísce někde v Harzu nebo Braniborsku vůbec nenapadly…“

Alice se napila vína, postavila sklenici na desku stolu a natáhla se pro chlebíček. „No a teď, když rozumný národy už neválčej, vybírá si to příroda v tom, že připraví lidi o rozum, ti pak tejraj vlastní děti, nebo důchodce, kteří se nemohou bránit, okrádají je o skromný důchod a ničej se drogama. Přebytek lidstva pak příroda řeší množstvím dopravních nehod, živelnejma pohromama, teď v Japonsku zahynulo snad víc lidí, než ve válce…“

„Dalku, pusť tam nějakou muziku, ať přijdeme na jiný myšlenky“ mumlal Gustav s plnou pusou, „Já tahle řeči o válce, násilí a lidský zlobě nemám rád. Jsem přesvědčenej pacifista a kdybych tenkrát, když se ještě muselo na vojnu, nedostal modrou knížku, seděl bych asi ještě dneska, protože bych odmítal plnit přiblblý rozkazy.“

„Máš úplnou pravdu, vřele s tebou souhlasím“, řekl Adam. „kdyby se mě někdo ptal, jaký povolání ctím a obdivuju, odpověděl bych, že lékaře. Víte lidi, jak složitej je lidskej organismus? Jak důmyslně, i když ne bez chyb, ho příroda vymyslela? Kolik studia, času, nervů a peněz stojí jeho poznání? Těch důležitejch orgánů- mozek, srdce, plíce, játra, ledviny, metry střev, žil, cév a bůhvíco ještě! Když v tom něco selže, doktoři vás dají dohromady, i když se ve vás kolikrát musejí hrabat spoustu hodin. Vracejí lidem zdraví a životy bez ohledu na vlastní čas, na soukromé záliby a rodiny, mnozí i bez ohledu na peníze, protože ctí Hippokratovu přísahu. Ty peníze, o kterých se tak často mluví by si sakra zasloužili, jenomže to bychom mluvili o něčem jiným a debata by e protáhla do rána. Chtěl jsem jenom naznačit, jestli je vám jasný, jakej maglajz v tom složitým organizmu udělá jediná střela…z toho můžete uhodnout, který povolání z duše nesnáším. Když se ještě muselo chodit na vojnu, kluci –aspoň ti rozumní kluci- tam chodili s odporem a s nechutí. Nechápal jsem holky, který nemusely do tý blbárny lézt a šly tam dobrovolně. Takový slepice hloupý, dyk je už přírodou daný, že žena má život dávat, ne brát, je tak už předurčena a její přítomnost v armádě, která se zabývá hlavně smrtí a ničením hodnot, je nepatřičná jak svatokrádež.“

„To je dost, že se debata přesouvá na obvyklý téma- ženská!“ zasmál se Dalibor. „To je věčná inspirace všech intelektuálních debat  Tak to má bejt! Co se ti například ne ženskejch líbí a co ne?“

Adam se rozhlédl po přítomných dámách a uculil se. „No- pokud by všechny vypadaly jako tady Editka, svět by byl růžová zahrada. Ženská má vypadat jako ženská, to je základ.!“

„A to my jako nevypadáme jako ženský?“ blýskla  Alice očima, ale Adam už pokračoval. „Nelíbí se mi ženské s cigárem. Vypadá to vulgárně a já jsem moc rád, že žádná z vás nekouří!“

„No Adámku“ zasmál se Dalek, „já myslím, že kouřící ženská nemusí bejt zas až tak moc zlýho- a ani nemusí mít cigára“  namočil si nevinně sušenku v kaviáru a labužnicky polkl.

„Nojo, ty abys neplácnul něco takovýho!“ ušklíbla se Edita, „to je vidět, na co pořád myslíš!“

„Stejně je to zajímavý, že ať sedím v jakýkoli společnosti, a může to bejt s profesory klasické filosofie nebo s pomocnými zedníky, vždycky i ta nejušlechtilejší debata skončí u ženskejch, sexu, nebo žrádla!“ prohlásil Gustav. „Mimochodem, Diano, co dáváš do tý pomazánky?“

„Ty to nějak zamlouváš!“ smál se Dalek do všeobecného veselí, „ já se asi zeptám Editky, jak na tom seš!“

„Proboha, to radši ne!“ lekl se Gustav, „a nesmějte se! Já už jsem v letech, kdy už mě lákaj spíš ty špajzy a ledničky než sex. Ten je sice docela příjemná zábava, ale kus uzenýho je kus uzenýho….!

Je to sice docela příjemná zábava, něco jako posezení v restauraci s báječnou partou, okořeněná těmi staletýma tabu, který tomu dávaj punc něčeho vzrušujícího a zakázanýho, jinak bysme byli jako psi, který z toho tyhle pocity asi nemaj, pro ty to je normální biologickej akt, jak to příroda a pud chce. Jenomže význam sexu se v posledních letech dost přeceňuje a přehání. Zvlášť v našem národě, kde jde všechno z extrému do extrému a věcí, o kterých se dřív jen po straně šeptalo, jsou teď plný trafiky a časopisy- a to kupodivu ty ženské. Píšou tam o sexu jako o nezbytný a životně důležitý věci, pletou holkám hlavy a dělaj z nich nymfomanky. Když někdo nepovažuje sex za to nej a nej, není podle nich zdravej a doporučujou mu všechny možný medikamenty, aby se k tomu donutil a dostal chutě.. My chlapi takhle budeme mít co dělat, abychom se holkám ubránili a abychom nemuseli vyhlásit harashment obráceně- aby nebyly trestně stíhaný holky, co sexuálně obtěžujou mužské…a pokud bysme měli věřit bulváru, tak jsme už teďnárod posedlej sexem a hamižností….ještě že moje Editka má rozum!“ přivinul svou partnerku k sobě. „Já nemám rád, když je lidem něco vnucovanýho, a neplatí to zdaleka jen o sexu“ pokračoval Gustav, „když před lety začínaly mobily, nechtěl jsem ho ani za nic, protože mi ho nutily vlezlý reklamy v televizi a všude kolem, ti první majitelé mobilů byli snobové v dlouhých černých kabátech, co na každým rohu na Václaváku předstírali, že hovoří s mobilem u ucha a já k tomu pocejtil prudkej odpor. No- čas to zahojil, poznal jsem, že je to dobrej vynález a dneska si bez něj nedovedu představit život, ale asi mi rozumíte, co jsem chtěl říct.“

„Vono všechno je to vo penězích“ prohlásil Adam, „ ty vlezlý reklamy, co kazej dojem z filmů, rozdroběj děj a rozkouskujou celej film, takže trvá místo hodinu dvě a kvůli kterejm se už skoro na televizi nekoukám, ale stejně je to všechno kabaret. Hrajou s náma divadlo a všechno je to kvůli tomu, že boháči chtějí bejt ještě bohatší, tak nám, kteří jsme zůstali normální, hrajou frašku, abysme utráceli víc a víc peněz a aby oni měli víc a víc, jen se podívej na politiky, to je komedie- kam se hrabe Národní! Na to, co tam nahoře vyváděj by nepřišel ani Shakespeare, ani Moliere, to je přece Divadlo pro národ!“

„Já teda už pravičáky volit nebudu!“ prohlásil Gustav, „jsem dělník a jako takovej nebudu stranit někomu, kdo chce léčit rozkradenou ekonomiku na úkor slušnejch lidí, důchodců, nemocnejch a postiženejch, maminek na mateřský, zatímco viníkům se na nakradený miliardy nesmí sáhnout. Dosť bolo chamtivosti! Podívejte, kam to dotáhli! Bortí se zdravotnictví, doprava, krachuje jeden podnik za druhým, máme statisíce nezaměstnaných, bytová politika je neslýchanej zločin, vytvářející stále nový bezdomovce. Z nových, na dluh stavěných fasád a z toho, že zbohatlí snobové mohou jezdit na Floridu či do Karibiku rodinu nenasytím. Ale hádat se nechci, máte třeba jinej názor“.

„Je fakt, že lidi po Listopadu přestali bejt lidma“ řekl Adam, „v očích zbohatlíků jsou lidskými zdroji nebo dokonce živým materiálem- i s tímhle označením už jsem se setkal..a obzvláště nabubřelí snobové nazývají lidi, kteří nepodlehli hamounství, zůstali normální a proto občas na předražený věci nemaj příjmy „socky“- to už je urážlivý a ubohý!“

Nechte už tý politiky!“ vykřikla Alice, „zkazíte s tím celej večer! Kvůli tomu tady snad nejsme!“

„Alka má pravdu!“ prohlásil Dalibor rezolutně, „radši si připijeme a mluvme o sexu a o jídle, tohle téma nás tolik nerozhodí…Připíjím na naše děti, ať rostou do krásy a ať jsou zdravý!“

A šest číší se nad leštěnou deskou stolu se zazvoněním srazilo. Seděli ještě dlouho, řeči plynuly jak voda, děti ve svém pokojíku pokojně spaly a když se společnost v dobrém rozmaru krátce po půlnoci rozcházela, jen v některých chalupách ještě svítila okna jako bludičky. Vysoko na nebi klidně a mírumilovně zářily hvězdy a odrážely se dole pod kopcem v klidné hladině řeky. Pomalý proud zvolna unášel čas ke staroslavnému Nymburku.